andREA

99

„Jseš si jistá, že to chceš udělat?" Ptá se mě Leo pro jistotu. Zachumlám se znovu do deky a nadechnu se čerstvého vzduchu. Je tak úžasné být konečně venku. Sedět na terase. Neslyšet sirény. Výbuchy. Necítit chvění země. Neslyším ale ani ptáky. Příroda jakoby utichla. Jak kdyby se dala do hlubokého spánku. A ten chlad venku nebude ten pravý důvod.
Pomalu přikývnu a odhodlaně se na Lea podívám. Už to bude skoro týden od mé druhé operace kolene. Skoro týden, co mě Leo vzal k němu domů. A já se potřebuju někam posunout. Musím udělat něco pro Tomovu záchranu. Cokoliv. I chabý beznadějný pokus se přeci počítá. „Jsem si jistá..." zašeptám proto. Leo pomalu přikývne, hovor však vytočí až po chvíli. Stojí opřený o zábradlí jen kousek ode mě. I tak ale hovor hned dává nahlas, abych vše mohla slyšet. Nervózně se koušu do rtu. Krátce se střetneme pohledem. Vím, že ví, že se tohle může jednoduše zvrtnout a že zase budu hysterčit. Slíbil mi ale, že mi pomůže. Dostat Toma zpátky. Dostat se z těchto problémů. Dostat se zpátky na nohy. Získat zpátky tu mou sebedůvěru a drzost. Bez toho to totiž nejsem já. Už roky.
Telefon stále hlasitě vyzvání a my vlastně ani nevíme, jestli to bude fungovat. Telefonní spojení tady začalo pořádně fungovat teprve před pár dny. Spojení s okolním světem je prý stále o štěstí.
„Zkusíme to případně znovu odpoledne...?" Hlesnu smutně. Leo ale zavrtí hlavou. „Počkej chvíli... trvá to teď déle, než obvykle..." „Nezvedne ti to... proč by ti to zvedal?" Podívám se mu znovu do očí. Leo si ale věří, i když já už naději začínám ztrácet. Zvoní to až moc dlouho. Tohle nemá cenu. Hlasitě si povzdechnu a promnu si oči. A v ten moment druhá strana hovor přijme. Hned se na Lea podívám. Ten se však již dívá do dáli. „Už jsem se bál, že mi to nezvedneš..." řekne Leo do telefonu, jakmile se z druhé strany stále nic neozývá. „Proč mi voláš? Spletl sis číslo?" Ozve se Timův hlas z druhé strany. Zní, jakoby před chvílí spal. Nebo je tak rozmrzelý? „Už je to pár týdnů, co jsem s vámi mluvil naposled..." „Hele, podívej... nemám teď fakt náladu. Jestli chceš mluvit s tátou, řeknu mu, že jsi volal a zavo-" „Na Daniela mám číslo, volal bych přece jinak jemu." „Tak co chceš?" Opáčí Tim nepříjemně. Leo se tiše nadechne. Vidím, jak nad tím vším přemýšlí. „Situace ve Státě se už uklidnila... a jelikož jsem viděl záběry z vašich kantonů..." „Nechceme pomoct, díky," skočí mu Tim uštěpačně do řeči. „Je potřeba to ale nějak řešit, to doufám víte. A schováváním se v Itálii to nevyřešíte." „Podívej se, Leonardo. Nevím, co po mně chceš, jestli si mě chceš dobírat nebo proč mi vlastně voláš. Na byznys teď vážně nemám náladu. Jestli chceš řešit to, zavolej tátovi, ten to s tebou určitě rád pořeší." „S tvým otcem není řeč a to moc dobře víš. Potřebuju jen zajistit stabilitu v zemi. A pro tvou smůlu máme mezi sebou kontrakt, který nemůžeš porušit..." připomene mu Leo suše. Trošku si připadám, že to svedl do pracovní roviny schválně. Jak kdyby na to důležité úplně zapomněl. „Já s tebou žádný kontrakt nemám," sykne Tim naštvaně. Leo si pomalu promne oči. „Fajn." Odpoví mu Leo klidně. „Počkej," ozve se hned v telefonu a Leo mírně povytáhne obočí. „Jak to tam teď vypadá...? Zůstalo... z vil něco?" Zeptá se nakonec. A zdá se, že Leo věděl, že tohle přijde. Mírně se totiž poušklíbne. „Nebyl jsem tam, nechodím do vašich kantonů..." „Ale máš drony. Vím, že jiná technika tam teď nefunguje... " mluví stále mrzutě. Vzápětí si tiše povzdechne. „Stojí jen tvůj dům. Vlastně... jen jeho část. Je to jen ohořelá konstrukce..." Leo mluví opatrně a celou tu dobu se mi dívá do očí. Sám se mnou o tomhle ještě nemluvil. Ani nevím, jestli chci tohle slyšet. „Ostatní domy už nejsou... vůbec... Glorie stojí, ale... výbuchy si s ní trochu pohrály. Energetické centrum na severu bylo zničené komplet. Nešla elektřina, ani voda... nefungoval signál... Zbytek jsem nekontroloval..." „A Rein dům?" Zeptá se hned. Nad tím se mírně ušklíbnu. „Zbyly z něj jen trosky... proč, byl pro ni tak důležitý?" Uchechtne se Leo do telefonu. Nikdy jsem netušila, že se dokáže tak dobře přetvařovat. Možná mě to trochu i děsí. „Teď už asi ne... nestihli jsme ji evaukovat takže... je to teď už asi jedno..." zašeptá Tim do telefonu. Z hluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Nevystartovat. Nevytrhnout Leovi telefon z ruky a nezačít na Tima řvát. „Co tím jako myslíš, že jste ji nestihli evaukovat?" „Hele... vím, že ti na ní dřív asi... možná... záleželo, tak ti to říkám jen proto..." „Říkáš mi co?" Opáčí Leo naštvaně. „Že to... nezvládla..." řekne Tim opatrně. „Jak jako myslíš, že to nezvládla?" „Nenuť mě to říkat napřímo, byla to moje sestra." „Jak si tím můžeš být tak jistý, měla snad bunkr ne?" „Ne... tenhle dům bunkr neměl..." „Takže jste ji tam nechali uhořet i s malým dítětem?" Vyjede na něj Leo až moc opravdově. Jak kdyby to skutečně prožíval. Jak kdyby to bylo doopravdy a já neseděla kousek od něj. Já si jen nervózně mnu rty a připomínám si, co mi říkal před tím, než k hovoru svolil. Za žádných okolností nesmím s Timem mluvit. Za žádných okolností se nesmí dozvědět, že jsem u Lea. Nesmí se dozvědět, že víme, že Tomasso je v Itálii. Jenom tak máme šanci na jeho návrat. I když si sama nejsem jistá, jestli je návrat malinkého klučíka doprostřed bojového pole zrovna to nejlepší. Potřebuju ho ale mít u sebe a vědět, že je v pořádku. „Tomassa jsem stihl zachránit..." ozve se z telefonu. Okamžitě se mi nahrnou slzy do očí. Z hluboka se nadechnu. Snažím se zůstat tiše. „Jo... kdybys ho sháněl... Nico tam zůstal taky... nebere mi telefon... takže... kdyby se ti náhodou podařilo někoho z nich najít... budu ti vděčný, když mi dáš vědět. Ať už... je najdeš v jakémkoliv... stavu..." vydá ze sebe Tim s obtíží. Já mu to ale nevěřím. Nevěřím mu ani slovo. „Možná jste se měli snažit víc..." štěkne na něj Leo mírně. „Já dělal co mohl." „Snažíš se to nalhat mě nebo sám sobě?" Zeptá se ho Leo naštvaně a hovor hned pokládá. „Promiň, co teď řeknu... ale máš rodinu plnou kreténů," zastrčí si telefon do kapsy a pomalu ke mně dojde. Sedne si vedle mě a setře mi slzy z tváří. „Je chladno, nemůžeš teď plakat..." zašeptá. „Myslíš, že v tom domě byl přímo on...?" Zeptám se kupodivu až moc v klidu. Leo uhýbá pohledem. „Nevím..." povzdechne si a promne si oči. „Ti... co nás tu noc hlídali... nic neviděli...?" „Nevím... přežili jen tři... Erick, ten zrovna neměl službu, vzbudily ho až výbuchy... jeho brácha je v kómatu... a ten třetí je úplně mimo. Přišel o zrak i sluch. Takže toho moc nevíme..." „Umřelo tam hodně lidí?" Šeptnu s obavou hlase. Hned mě chytne za ruku. „Za to, co se stalo, ty nemůžeš..." „Tu noc jsem byla střízlivá... a šla poprvé brzo spát... není to ironie?" Uchechtnu se. „Kdybych si šla dát skleničku, možná bych byla matka alkoholička, ale aspoň bych měla svého syna u sebe..." podívám se Leovi do očí. Ten mou ruku mírně stiskne. „Mám plán... jak Toma... dostat zpátky. Ale nevím, jestli se ti bude líbit..." „Beru cokoliv. Cokoliv za to, aby byl už tady." „Je to riskantní..." šeptne. „To je mi jedno... udělám cokoliv..." „Ty teď nebudeš dělat nic jiného, než se léčit," ozve se za mými zády. Ani se nemusím otáčet, aby mi bylo jasné, že tam je Ben. „Soukromí ti nic neříká, Benjamíne?" Zeptá se Leo nevrle. „Rea se teď musí soustředit na to, aby mohla znovu chodit. Ne vymýšlet nějaký hloupý plány..." „Mluvíš o mém synovi," štěknu po něm hned. Stojí opřený ve dveřích na terasu, ruce má založené na prsou. „Od toho, aby Rea chodila, jsi tu ty," odpoví mu Leo přísně. Mou ruku pouští a postaví se. Ben mi podá berle. „Večeře je na stole. Steph kolem toho lítala celé odpoledne, tak doufám, že to oceníte," odpoví Ben nepříjemně a znovu zase odchází. „Co mu je?" Zeptám se Lea hned. „Je trochu naštvanej..." „Proč?" Opáčím hned. Leo mi mezitím pomáhá do stoje a já se hned zapřu o berle. „Zrušili tu svatbu... i když... se neměla konat tady... snažil se, ať se koná za každých okolností... Steph byla ale proti, takže..." smutně se pousměje a jemně se dotkne mých zad, aby mi dal najevo, že mám jít dovnitř. „Dobře, značím si... nemluvit o svatbě..." ušklíbnu se mírně. Pomalu vejdu dovnitř a hned mě do nosu praští ta vůně. Z obýváku zamířím hned k jídelně. V půlce cesty jsem ale unavená a tak se zastavím. „Je mi teplo," pousměju se mírně a snažím se svou únavu schovat za to, že si sundávám mikinu. Podávám ji hned Leovi. „To říkej někomu jinýmu..." odpoví tiše a mikinu odloží bokem. Jeho poznámku nechávám bez odpovědi a postupně se dobelhám do jídelny. „Výborně, už jsou tady, zapni to," usměje se Steph zářivě a všem začne nalívat šampaňské do připravených sklenic na stole. „My něco slavíme?" Pozvednu obočí. „Ben mi říkal, že se druhá operace vydařila... ani ses mi nepochlubila...!" Vyčte mi okamžitě. „Stojím tady před tebou, to je dobrý znamení ne?" Ušklíbnu se. Odsunu si židli a posadím se ke stolu. Berle podávám Leovi. „No... stojíš... docela silný slova," ušklíbne se Ben. „Na to, jak to koleno vypadalo, furt nechápu, že mi ta noha neupadla," usměju se na Bena mírně. „Pochybuješ snad o mých schopnostech?" Pozvedne Ben obočí. Pokrčím mírně rameny. „Moje zápěstí říká, že ne..." „Tvoje zápěstí, tvoje stehno, tvoje břicho... vlastně tu sedíš jen díky mně," ušklíbne se mírně. Leo si mírně odkašle a posadí se vedle mě. „No... myslím, že na tom trochu zásluhy mám taky," řekne vážně. Nad tím se mírně zasměju. Steph před nás zatím položí první talíř. „Dnes jsem si pro vás připravila čtyřchodové italské menu. Doufám, že největšímu italskému kritikovi bude chutnat," mrkne na mě a i přede mě položí hovězí carpaccio. „Tak tohle... jsem nikdy nejedl," řekne Leo překvapeně. A já na něj hned vykulím oči. „Tys nikdy neměl carpaccio?" Vyhrknu ze sebe neohrabaně. „Hele jo... mělas někdy burrito? Nachos? Tak mlč," usměje se a znovu se podívá na jídlo. Steph se posadí ke stolu a já si teprve teď všímám, že v pozadí hraje příjemná hudba. A že večeříme v přítmí. Všechno je to až tak moc romantické. „Takže. Než se pustíme do jídla, mám jednu věc, kterou musíme vyřešit," řekne Steph vážně. Povytáhnu překvapeně obočí. „Děje se něco?" Zeptám se hned. Steph si vážně položí obě ruce na stůl a změří si nás pohledem. Ben však vypadá úplně stejně zmateně. „Nemáme výročí, že ne?" Sykne Ben nervózně k Leovi. Steph ho ale hned praští do ramene a Ben se zaculí. „To byl vtip," zasměje se. „To doufám," odpoví mu vážně. „Zpátky k věci," Steph otočí svůj pohled znovu ke mně a k Leovi. „Takže," řekne důrazně. „Vy dva teď spolu chodíte?" Pozvedne obočí. Nad tím se mírně uchechtnu a hned se natáhnu pro šampaňské. Leo jen překvapeně pozvedne obočí. „Super dotaz, Steph. Dobrou chuť," pronese Ben důrazně a hned se pouští do jídla. „Myslím to vážně!" Namítne hned. „Víš... Leo je ženatej," podívá se na ni Ben vážně. „Hm... už ne," zamumlá Leo s plnou pusou. Ben omylem třískne s příborem o talíř. Steph se zakucká šampaňským a já se na něj významně podívám. „Cože...?" Hlesnu tiše. „Clara chce dceru vychovávat s Billem... tak jsem jí to dopřál," pokrčí mírně rameny a napije se klidně šampaňského, jak kdyby se nic nedělo. „Vážně? To je ten důvod?" Zeptá se Ben vážně. „Možná... a možná těch důvodů bylo víc," pokrčí jemně rameny. „Ty to prostě neřekneš, že ji máš rád, že ne," vyčte mu Steph okamžitě. „Táta tě zabije," utrousí pro změnu Ben. Leo dojí sousto a mírně si odkašle. Utře si ústa a zadívá se na každého z nich. „Tak zaprvé... táta to ví... a k tvojí původní otázce... to nechám odpovědět Reu," mrkne na mě. Povytáhnu obočí. „Jak jakože to ví? Jak je to dlouho?" „Necelej týden..." „A to jsi jako nemohl nic říct?" Opáčí Ben naštvaně. „Neptal ses," pokrčí Leo rameny. Steph se nad tím mírně zasměje. Vyměním si s ní pohled. „Je to výborný," zašeptám směrem k ní, zatímco se ti dva stále dohadují. „Díky," šeptne nazpátek. „A jsem za vás ráda," usměje se na mě. Na to moc nevím jak reagovat. S Leem jsme tohle totiž ještě neprobírali. Mezi polibky, našimi nahými těly a řešením problémů, když mu usínám v náruči, na tohle ostatní nezbylo moc času. A nejhorší na tom je, že si víc než kdy jindy uvědomuju, co všechno jsem mu zvládla odpustit. Na co všechno jsem byla schopná vědomě zapomenout, protože to bylo jednoduší, než důvěřovat vlastní rodině. Vlastní falešné rodině.
„Reo..." zaluská mi Ben před obličejem. Zmateně se na něj podívám. „Chutná ti to šampaňské?" Zeptá se. „Proč?" Podivím se. Leo se pro mou sklenici natáhne a usrkne si z ní. „Nealko... jasně..." „Fakt? Dlouho jsem šampaňské neměla... nepoznám to..." „Ještě z ní uděláš abstinentku," ušklíbne se Leo ze srandy, zatímco Steph sbírá talíře. Snědli jsme to docela rychle. „To asi těžko," namítneme s Benem zároveň. Vyměníme si pohledy a mírně se na sebe usmějeme. Natáhnu se pro sklenici a usrknu si. Dneska mi nevadí, že v tom není alkohol. Je mi totiž kupodivu nějak fajn. Až moc fajn. Když přihlédnu k událostem, které se dějí, je mi až skvěle. „Ne ne ne, telefony pryč," rozkáže Steph přísně a pokládá před nás další chod. Tomatová polévka. Tu miluju. Pomalu se podívám na Lea, který zběsile cosi ťuká do telefonu. „Práce až po večeři," řekne Steph znovu. Leo rychle telefon zamyká a schovává do kapsy. Podívá se mi krátce do očí a pousměje se. „Buon appetito!" Zvolá Stephanie s nadšeným výrazem. Mírně se na ni pousměju a dám se do jídla. „Je to výborný," pochválí Ben téměř okamžitě. Souhlasně přikývnu. „Tuhle polívku nás učila vařit moje chůva... když k nám chodila Rea... pamatuješ si to?" Usměje se na mě Steph. „Počkej, vy se znáte?" Podiví se Leo okamžitě. „Jsou to nejky z dětství," vysvětlí mu Ben a snaží se působit chytře. Leo se na nás překvapeně podívá. „Aha...? Vy dvě? Jak jste k sobě přišly?" „To je vlastně docela pěkný příběh... Po tom, co Rea přišla do Státu, neuměla moc Italsky... její brácha se už dorozumíval jak rodilý mluvčí a ona teprve chytala první slovíčka..." „Nejsem moc talent na jazyky," pokrčím mírně rameny. „Tím to nebylo a ty to víš," podívá se na mě. Já však uhýbám pohledem a dám se znovu do jídla. „No? A dál...?" Vyzvídá Ben nedočkavě. „No... můj táta se mě v té době snažil naučit italsky, měla jsem nějaké základy, ale... nebyl s tím spokojenej. No a její táta z ní nemohl dostat jediného italského slova. A protože já v té době nemluvila anglicky a Rea jenom anglicky, tak naše otčíny nenapadlo nic jiného, než nás skamarádit... a Rea se nám rozmluvila hned během pár týdnů," zazubí se na mě. „Kdyby tě teď slyšel Tim... všechny úspěchy na mou italštinu si nárokuje on," pousměju se na ni. „Až ho potkám, vyvedu ho z omylu," zazubí se na mě. „No, ale teď mi vysvětli... jak se z Baiamonte... a z Kaluy... stanou partneři," podívá se mi přímo do očí. „Ty mě dneska nešetříš," zašeptám. „Já tě nešetřila nikdy," mrkne na mě frajersky. Znovu se napiju šampaňského, zdá se ale, že Steph čeká na odpověď. „To by mě taky zajímalo, jen tak mimochodem," ozve se Ben, který zrovna dojídá svou polévku. Mírně ho probodnu pohledem. „No... asi tak, že... nevíte, že je to Kalua," pousměju se mírně. „Počkej, tys to tehdy nevěděla...?" Ptá se Ben překvapeně. „Bože přemýšlej... měl jsem ji špehovat, tak se asi hned představím ne...?" Zeptá se ho Leo ironicky. „A kdo sis jako myslela že to je?" Vysměje se mi Ben. „Nevím? Fakt mě ale nenapadlo, že to je někdo... takový..." „Pro boha, jaks ho nemohla znát? Vždyť... to byl vždycky lamač dívčích srdcí..." „Vážně?" Zeptá se Ben s Leem zároveň. Sama nad tím překvapeně povytáhnu obočí. „Promiň, ale to mi táta do mé příručky na co si dát pozor v Alfě, fakt nenapsal," mrknu na ni. „Takže jsi šla nakonec do Alfy?" Vyptává se Steph dál. „Bohužel..." „Jaký to bylo?" „Hrozný... vyhodili mě po pár dnech..." „To jde?" „Nejde," odpoví za mě Leo klidně a sám polévku dojí. „Ale tehdy byla Alfa pod Fredericem, takže..." „A taky se vám to hodilo do plánu," připomenu mu. Pomalu přikývne. „Každopádně... nedokončil to ani Tim, táta nás stáhl oba... takže mi to pak pěkně dlouho vyčítal..." ušklíbnu se mírně. Leovi zavibruje telefon v kapse. Hned si ho vytáhne a nakoukne do něj. „Žádné telefony u stolu...!" Rozkáže Steph rovnou. „On tě poslouchat nebude," ušklíbne se Ben a pomůže Stephanie odnést talířky. Pomalu se na Lea podívám a pousměju se. „Něco nového?" Zeptám se tiše, zatímco se ti dva baví v kuchyni. Leo však neodtrhává zrak z telefonu. „Leo..." šeptnu. Když však nereaguje, chci do telefonu nakouknout. Rychle obrazovku zhasíná a schovává si telefon do kapsy. „Stalo se něco?" Zeptám se hned. Promne si mírně rty. „Hmm?" Otočí se na mě nakonec. Ale nepodívá. Něco se děje. „Co se děje?" „Nic..." odvrátí hned hlavu. Pokládá si ruku na stůl a nervózně si pohraje s příborem v ruce. „Nelži mi... poznám to..." „Musím... si odskočit..." řekne. Aniž by se na mě podíval se zvedá a rychlým krokem odchází pryč. Prudce se za ním otočím. „Kam šel?" Zeptá se Ben, který přede mě pokládá další jídlo. Ani vlastně nevím jaké. Nezajímá mě to. „Něco se stalo..." podívám se Benovi do očí. „Myslíš?" „Bene... vždyť..." ohlédnu se znovu k místu, kde před chvílí Leo zašel za roh. „Podej mi berle. Jdu za ním..." „Mám lepší nápad," pousměje se. „Ty se v klidu najez a já si s ním promluvím..." „Podej mi ty berle, prosím..." „Najez se," řekne přísněji. V závěru se ale pousměje. Chytne mě krátce za ruku a jemně mi ji stiskne. „A neboj," mrkne na mě. Vydá se pomalu za Leem a já jsem ještě nervóznější. „Co je? Kam šli?" Zeptá se zmatená Stephanie. „J-já... vlastně... nevím..." vykoktám nervózně. Znovu se ohlédnu přes rameno. „To nevadí... máme si toho spolu hodně co říct..." usměje se na mě. Otočím se zpátky na ni a mírně se pousměju. „Takže... jak se... jinak máš? Teda... neberu tuhle situaci... myslím tím, co je u tebe jinak..." pousměje se. Jde vidět, že mezi námi konverzace krapet vázne. Steph se to ale nebojí zkoušet znovu a znovu. Tak jako vždycky. „No... vlastně toho je dost..." pousměju se. „Tak... nějaká zkrácená verze pro mě?" Usměje se a dá se do jídla. Teprve teď si všímám, že mám tagliatelle se slávkami. Má mě přečtenou do poslední pídě. „No... asi to nejdůležitější je, že jsem máma," pousměju se. Steph šokovaně vykulí oči. „Kecáš..." „Ne..." šeptnu. „Mám syna... je mu pět..." „Pět let?" Řekne překvapeně. „Co? Netipla bys mě na mámu?" Ušklíbnu se. „Ani přinejmenším," řekne upřímně. Nad tím se mírně uchechtnu. „Jak se jmenuje?" „Tomasso," odpovím hned a pomalinku se pouštím do jídla. „To je pěkný jméno... kdo ho vybíral, ty nebo Leo?" Usměje se. Pomalu se na ni podívám a pousměju se. Zavrtím hned hlavou. „Leo... není jeho táta. Vlastně jsme spolu s Leem osm let nemluvili... takže..." „Dobře... už začínám chápat, co myslíš tím, že se toho stalo fakt dost," ušklíbne se. Smutně se pousměju. Za zády se mi ozvou kroky a já se rychle ohlédnu přes rameno. Ben. Sám. „Kde je Leo?" Zeptám se hned. „Není mu dobře..." odbyde to a posadí se za námi. „O čem je řeč?" „O tom, že Leo není otec jejího syna..." „Jo... to jsi vybrala skvělý téma k večeři, zlato," sykne Ben tiše. „Půjdu se podívat za Leem..." „Chce teď být sám," zavrhne to Ben okamžitě. Podívám se mu do očí. Něco se děje. Na to už mám za ty roky čuch.