andREA

93

„Ignáci, ahoj," usměju se mírně na mladého kluka, který se stará o pokoje v klubu. „Už je nahoře. Dneska v Premium," mrkne na mě, že se mám na co těšit. Povytáhnu překvapeně obočí. Dnes je to přesně měsíc od doby, co jsme se tady s Billem setkali poprvé. Říkal, že chystá něco speciálního. Ale prémiový pokoj mě nenapadl. „Páni... tak jo..." usměju se a upřímně se na to těším. Těším se, až zase na dvě hodinky vypadnu z reality z toho mého šíleného života. Z toho zmatku. „Výtahem do sedmýho," mrkne na mě a posune mi po pultu kartu od pokoje. „Díky," usměju se, kartu si převezmu a pomalu dojdu k výtahu. Zmáčknu tlačítko na přivolání, dveře se ale hned otevřou a tak do výtahu hned nastoupím. Zmáčknu tlačítko sedmého patra a hned si sundám kabát, který si přehodím přes ruku. Mini šaty si mírně stáhnu dolů a upravím si v nich prsa. Překontroluju makeup. Rtěnku. Poupravím vlasy. Narovnám náhrdelník, který jsem od něj minule dostala. A náušnice. K těm tmavě modrým šatům to padne skvěle. Ty mi koupil předminule. A jsou fakt nádherný. Dveře výtahu se otevřou a já z výtahu vystoupím. Pomalu se podívám na kartu. Pokoj 720. Je přímo naproti výtahu. Klidným krokem k pokoji dojdu a kartu přiložím ke čtečce. Z hluboka se nadechnu a do pokoje vstoupím. „Promiň za to zpoždění," řeknu hned, jakmile do pokoje vstoupím a za sebou zavírám. Kabát si hned pověsím na věšák a po pokoji se rozhlédnu. Je obrovský. Vlastně na něj z této chodby na celý ani nevidím. A na Billa taky ne. Pomalým krokem se vydám dlouhou chodbou a nakonec zahýbám za roh. „Promiň... měla jsem problém s autem..." omluvím se. Sedí v křesle, ke mně zády a dívá se z okna na krajinu a okolní domy. „Co s ním máš?" Ptá se a já hned poznávám, že to není Bill. Leo se z křesla zvedne a otočí se na mě. Pomalu se napije ze své sklenice. Vůni alkoholu cítím až sem. „Co tady děláš?" Zeptám se naštvaně. Mírně se pousměje a pozvedne sklenici. „Čekám na tebe..." „Já ale čekám na někoho jiného, tak jestli bys mohl vypadnout, bylo by to fajn..." pousměju se ironicky já. „Bill dneska nepřijde," odpoví vážně. Zaraženě se mu podívám do očí. „C-co?" Vypadne ze mě. Jak o něm sakra ví? „Vlastně... asi nepřijde už nikdy... nechceš se posadit?" Kývne k druhému křeslu a já si teprve teď všímám, že na stolku mezi křesly leží druhá naplněná sklenice whisky. „Co jsi mu udělal?" Vyhrknu hned. „Nic. Je teď se svou milenkou... přítelkyní nebo co já vím, jak ji bere," zamračí se a podívá se znovu na sklenici ve své ruce. Z hluboka se tiše nadechnu a pomalu se po pokoji porozhlédnu. Podívám se znovu na Lea. Střetneme se krátce pohledem. „Promiň, ale... potřebuju dneska peníze. Takže když se nebudeš zlobit, pů-" „Dám ti třikrát tolik, co ti dával Bill. A nemusíš dělat... bůh ví, co všechno jste spolu dělali..." znovu se zamračí. Nakonec se na mě však pousměje a kývne ke křeslu. „Pojď... chci si jen popovídat u krásného výhledu s trochou alkoholu..." popojde ke křeslu a čeká na mě. Mírně si povzdechnu a neochotně za ním dojdu. „Od kdy piješ alkohol?" Zeptám se a posadím se do křesla. Leo gentlemansky čeká, až se posadím já a posadí se až chvíli po mně. „Piju, když se něco nedaří... hodně nedaří... " pousměje se a podívá se smutně před sebe. Pomalu se na něj podívám. „Vypadáš unaveně," šeptnu upřímně. Znovu se pousměje a odloží sklenici s whisky na stůl. Promne si oči. „Moc jsem toho teď nenaspal... řeším jeden... job... a pár problémů..." „Aha... job..." šeptnu si a podívám se znovu na výhled před námi. Sundám si lodičky, aby mě netlačily. „Co víš o Billovi?" Zeptá se najednou. „Nebudu ti pomáhat ve vraždě," zamračím se hned. „Prosím tě, kdybych ho chtěl zabít, nebudu do toho tahat tebe," pokroutí hlavou. „A taky o něm vím víc, než sám potřebuju..." zašeptá. „Tak proč se mě ptáš?" „Protože mě zajímá, jestli víš, s kým jsi... se stýkala," volí opatrně slova. Pomalu se na něj podívám. Měla bych se bát? Vím, že zabil vlastní manželku. Ale vrah je tady v tom státě vlastně každej druhej. „Nic moc o něm nevím..." řeknu jen a doufám, že to tím uzavřeme. Vypadá to ale, že ne. „To znamená...?" Vyzvídá dál. Protočím očima a povzdechnu si. „Nic mi o sobě neříkal... jen že... má čtyři děti, tři s manželkou, kterou sám zabil a malou holčičku, kterou mu nedávno porodila nová... přítelkyně... asi..." pokrčím rameny. Leo se mírně uchechtne. „Ještě něco říkal?" Vyzvídá dál. „Ne?" Podívám se na něj zmateně. „Neříkal třeba... proč chodí za tebou a tu přítelkyni podvádí... nebo tak..." „Věř nebo ne, ale většinou jsme si moc nepovídali..." odpovím důrazně. Leo se z hluboka dlouze nadechne a několikrát přikývne. „Jo... supr..." šeptne si a podívá se z okna ven. „Řekneš mi, proč se na to furt tak vyptáváš?" Povytáhnu obočí. Leo jen mírně pokroutí hlavou a dopije obsah své skleničky. Kopne to do sebe dost rychle. Samotnou mě to překvapí. „Ta jeho přítelkyně, se kterou má nově dítě... je moje žena," řekne klidně. Evidentně mě to překvapí víc než jeho. Prudce se totiž zarazím a nespouštím z něj pohled. „Co je...?" Zasměje se mírně, jakmile se na mě podívá. Pomalu polknu. Nevím, co se v takových situacích říká. „To je mi... líto...?" Zkusím. „Nemusí. Je mi ukradená..." řekne upřímně a nalije si další skleničku whisky. „Tohle je docela dobrý pití," řekne. Já jsem ale v šoku z toho, jak se chová. Jak unaveně vypadá. Z toho, co říká. „Je to tvoje manželka... to tě to ani trochu netrápí...?" „Ne," odpoví hned klidně a i mě do sklenice dolije, i když jsem ještě nedopila. „Nikdy jsem s ní nespal. Sám jsem jí řekl, ať si někoho najde... jen jsem nečekal, že to bude zrovna Bill Popov," ušklíbne se a znovu se napije. „A hlavně jsem nečekal... že si Bill najde tebe," řekne naštvaně. „Počkej, počkej... to je moc informací na mě... to nemůžeš tak rychle vyhrknout všechno..." zamračím se a sama se ze skleničky napiju. Tiše se zasměje. Pokládá sklenici na stůl a rozepíná si sako. Nakonec si ho sundává a odhodí ho na gauč opodál. „Takže to dítě... není tvoje...?" „Ne," odpoví hned. „Proč sis ji teda bral...?" Hlesnu. Jakoby to všechno najednou začalo nabírat úplně jiný směr. „Kvůli tátovi. Bylo mi přes třicet a byl jsem svobodnej. A to v naší rodině prostě nejde..." šeptne. Opře si hlavu zoufale o křeslo a zavírá oči. Vůbec bych neřekla, že je starší. Naopak. Přijde mi ještě mužnější, ještě krásnější. Svalnatější. Nebezpečnější. Svůdnější. A přitom se sám trápí takovýma banalitama. „Myslela jsem, že sis celou tu dobu žil dokonalej život..." uchechtnu se tiše a sklopím pohled. Sama se stydím jen za to, že jsem v tom domění žila. „Já jen doufal, že si ho žiješ ty," odpoví tiše. Pomalu k němu zvednu pohled a střetnu se s ním pohledem. „Proč ses neozvala, když ses sem vrátila...?" Zeptá se tiše. „Jak...? Neměla jsem vůbec nic... táta mě strčil do kantonu, ze kterého se kvůli převratu kontroloval každý pohyb... a taky jsem na tebe byla naštvaná... byla jsem zlomená..." odpovím šeptem. Hlasitě si povzdechne a promne si oči. „Dítě jsi měla v plánu?" Zeptá se se strachem v hlase. Nad tím se zasměju. „Žila jsem v tom, že žádné mít nemůžu," odpovím. „Nikdy jsem děti nechtěla... a už vůbec ne tady..." špitnu. Tentokrát se pro sklenici s whisky natáhnu já a hltavě se z ní napiju. Je dobrá. Moje oblíbená. „Já vůbec nechápu, co tady dělám a proč to s tebou vůbec řeším..." zasměju se. Promnu si zoufale spánky a zavřu na chvíli oči. Je mi tady ale podivně příjemně. A nevím proč. Dlouho jsem si takhle s někým u whisky nepovídala. „Něco jsem si o tobě zjišťoval..." přizná se však a já se na něj hned prudce podívám. „Teda... snažil jsem se zjistit... kdo je Tomův otec," uchechtne se a krátce se znovu napije. „Přišlo mi divný, že ani Timotei o tom nic neví... a že ses vždycky tak hned naštvala, když jsem to otevřel..." „Na co jsi přišel?" Zeptám se hned naštvaně, jak kdybych mu to chtěla potvrdit. „Na nic," pokroutí nespokojeně hlavou. „Vůbec nic jsem nezjistil..." šeptne. „Možná proto, že všechny, kteří o tom něco věděli, jsi pozabíjel," vyčtu mu tiše. I když to není tak úplná pravda, nemohla jsem si tu poznámku odpustit. Vevnitř totiž z této hluboké rány ještě krvácím. A dlouho krvácet budu. „Jo... díky, že jsi mi to zase připomněla..." zašeptá. Zajede si rukou do vlasů a mírně si je tím rozcuchá. Krátce se za ně potáhne. Nakonec se ale znovu natáhne pro svou sklenici. Já jsem rychlejší a rychle ji od něj odsunu. Zvedne ke mně tázavě pohled. „Jestli budeš pokračovat tímto tempem, nedopadneš dobře..." podívám se mu do očí. „Možná to je účel..." „Věř mi... ze zkušenosti vím, že tě okolí potom bude až moc soudit..." Leo se nad mými slovy mírně usměje. „Proč si myslíš, že jsem to tady zaplatil až do rána?" Ušklíbne se. Chytne mě jemně za zápěstí a mou ruku z jeho sklenice sundá. „Nemám v plánu odtud vyjít," mrkne na mě klidně a obsah sklenice do sebe kopne. Povytáhnu nad tím mírně obočí. „Chci být jeden den nezodpovědnej... dělat hloupá rozhodnutí, kterých budu další den litovat... trochu žít..." Nad jeho slovy se krátce, ale upřímně zasměju. „Nevíš, co chceš..." šeptnu a uhýbám pohledem. Přitáhnu si smutně kolena k hrudi. Smutně si na ně položím ruce a opřu si o ně hlavu. Zadívám se ven. Takový výhled jsem naposledy viděla z Glorie. To jsem na tom bytu milovala. „Co dělá tvář...?" Zeptá se. Chvíli mlčím a na tu otázku neodpovídám. Přijdu si totiž zvláštně. Tahle situace je celá zvláštní. „Dobrý... nic, co by makeup nezakryl," odpovím klidně. „Už jen to, že to musíš zakrývat, značí, že to není dobrý..." podívá se na mě. Já se na něj ale nepodívám. Jen pokrčím rameny a pousměju se. Co jiného mi zbyde. „Jsi snad první člověk v mém životě, kterej to nějak víc řeší..." podívám se na něj pomalu. „U nás v rodině to je prostě normální a nikdo se nad tím ani nepozastavuje..." „Není to normální." „U nás jo. Je to důkaz ponížení..." „Mně to spíš přijde jako dokazování si ega," odfrkne naštvaně. „Když si vzpomenu na to, co jsem viděl na záznamech v Glorii..." „Na Glorii zapomeň. Byla jsem na dně..." „Jo. A tohle tě jako mělo povzbudit?" „Prostě jsem dělala věci, které nechtěl a dopředu mě na to upozornil. Byla jsem jen tvrdohlavá provokatérka. A to jsem i teď..." „Nejsi jeho majetek, abys ho musela poslouchat na slovo..." odpoví vážně. Pomalu polknu a znovu jen pokrčím rameny. Nahrnou se mi slzy mírně do očí. „Asi bych měla jít..." řeknu a rychle nohy z křesla spouštím dolů. Rychle se obouvám. „Nechoď..." zaprosí. Já ale jen zavrtím hlavou. Slzy se mi snaží dostat na povrch. Rychle se postavím a rychle si začnu sbírat svoje věci. „Takhle nemůžeš řídit," zastaví mě a chytne mě za lokty. „Proč bych nemohla?" Vytrhnu se mu mírně. „Pila jsi..." „To není překážka," odpovím jen a rychle se vydám ke dveřím. „Reo..." povzdechne si a rychle se za mnou vydá. Beru si rychle do ruky kabát. Než se však stíhám vzpamatovat, Leo už stojí u dveří a brání mi v odchodu. „Pusť mě," zaprosím. „Nenechám tě odejít se slzami v očích," řekne vážně. „To není kvůli tobě," podívám se mu krátce do očí. „Já vím... proto ti nemůžu dovolit teď odejít..." zašeptá. Mírně se natáhnu ke klice, Leo mou ruku však chytne a od kliky ji odtáhne. Podívám se mu znovu do očí. „Promiň... musím ale fakt jít..." šeptnu a ze sevření se mu jemně vymaním. Nechává mě kolem sebe proklouznout a já rychle mizím za dveřmi dřív, než stíhám udělat nějakou blbost.