andREA

34

„Pamatuj, že uslyším všechno, co si tam řeknete. Jestli se o něco jen pokusíš..." „Nepokusím," skočím Gregovi do řeči. Nechci znovu slyšet, jak by ublížil Timovi. Nechci to poslouchat. Vím až moc dobře, že je toho schopný. „Fajn. Zavolej mi hned, jak dorazíš domů," rozkáže přísně. Přikývnu a hovor s ním típnu. Teprve potom si uvědomím, že vlastně můj souhlas neslyšel. Naposledy se podívám do zrcadla a povzdechnu si. Třpytivé šaty mi sice sluší, i tak si však připadám, jako bych šla na pohřeb. Jdu pomoct člověku, kvůli kterému mě málem zabili, zabít člověka, který mě málem zabil, aby nezabil mou rodinu. V této situaci nějak moc figuruje smrt. A to se mi nelíbí. Beru si kabelku a hned vykročím ze svého pokoje. „Kam jdeš?" Ozve se téměř okamžitě za mými zády. Mírně nadskočím. Pomalu se na Tima otočím. „Bože, neděs mě tak..." řeknu mírně vyděšeně. Tim se mírně zamračí. „Co ti je?" Zeptá se hned. „Mám blbou náladu, tak jdu do klubu," odpovím. Tim mírně přikývne. Není to přece poprvé, co bych takhle šla do klubu. „Chceš zavést?" Zeptá se místo toho. Zavrtím však hlavou. „Potřebuju si vyčistit hlavu, tak se ještě projedu..." vykročím směrem ke schodům, v půlce cesty se však zastavím a znovu se na něj otočím. „Mimochodem... proč jsi převelel Evanse s Charliem?" Zeptám se. Už několik dní mě nehlídají. A zrovna těch posledních pár dní by se to hodilo. „To táta," odpoví však. „Zeptej se jeho," řekne jen a zaleze zpátky do svého pokoje. Mohla jsem si myslet, že v tom má prsty on.
Pomalým krokem sejdu ze schodů a zamířím do garáže. Vůbec se mi na tu večeři nechce. Jsem nervózní. Může se toho tolik pokazit. Stačí maličkost a nemusím se dnes vůbec vrátit. „Ciao," ozve se přede mnou. Znovu sebou vyděšeně trhnu. Alex se na mě mírně usměje. „Co dělá hlava?" Zeptá se. Pokrčím mírně rameny a chci se kolem něj provléknout. „Pořád se se mnou nebavíš?" Zeptá se a zatarasí mi cestu. „Na tohle nemám náladu, Alexi," podívám se mu do očí. „Ty nemáš nikdy náladu," vyčte mi. Naštvaně protočím očima a odstrčím ho. Projdu kolem něj rychle do garáže. „Stav se zítra, vytáhnu ti ty stehy...!" Zařve za mnou. „Polib si!" Zařvu však nazpátek já. Ano, měl pravdu. Stále se s ním nebavím. Jak jinak mu dát najevo, že mi ublížil? Přál si, ať náš vztah zůstane čistě pracovní. Proč se tedy furt snaží chovat tak přátelsky? Rychle se posadím do auta a okamžitě ho nastartuju. Začínám trochu litovat, že jsem na něj byla zlá. Proto rychle šlápnu na plyn a snažím se od pocitu viny ujet. Ten mě však nebezpečně pronásleduje. A to dokonce celou cestu až ke Camelii. Teprve tam, když zaparkuji auto a vypnu motor, kompletně na Alexe zapomenu. Zapomenu dokonce i na Tima. Strach mi zatemní mysl. Zavřu pevně oči a z hluboka se nadechnu. Nenech se rozhodit, Reo. Tebe přeci nikdy nic nerozhodí a jeden pitomej Rusák už vůbec ne. Srdce mi však buší, jak kdybych měla jít na popravu. Jak kdyby tohle byl můj poslední okamžik. Něco je špatně, cítím to ve vzduchu. Cítím, že něco nedopadne podle plánu. Snažím se ten pocit nejistoty zahnat daleko od mých myšlenek a od mého přesvědčení, on se však nebezpečně vrací zpátky. Pomalu otevřu oči a pohlédnu na masivní budovu Camelie. Začíná se rychle stmívat. Luxusní osvětlení hotelu však tvoří tohle místo v šeru ještě magičtější. Kousnu se nervózně do rtu a zadívám se na hlavní vchod. Stále nevěřím, že tohle místo není už moje doma. Že už to není mé útočiště, kde trávím své divoké noci. Za posledních pár měsíců se všechno obrátilo naruby. Jak kdybych najednou žila v paralelním světě. Odepnu si pás a odhodlaně z auta vystoupím. Zamknu ho a zamířím si to přímo ke vchodu. Mám silné nutkání se otočit a rychle z tohoto místa zmizet. Ale neudělám to. Nikdy neutíkám z boje.
„Rea Baiamonte?" Ozve se okamžitě mužský hlas. Pomalu se tím směrem podívám. Snědý zavalitější chlapík si to míří přímo ke mně. Sundá si sluneční brýle a frajersky se na mě usměje. Zatřpytí se na mě jeho zlaté zuby. „Jsi to ty... nečekal jsem, že tady někoho z vaší famílie potkám, po tom, co vám to převzali," zazubí se na mě. Je mi povědomý. Ale netuším, kdo to je. Povytáhnu proto zmateně obočí. „Promiňte, musím jít. Docela spěchám," snažím se rychle vymluvit. Ona to až zas taková výmluva není. Už teď jdu totiž pozdě. „Pozdravuj ode mě tátu. Dovezl jsem mu pár fajnových doutníků, tak ať se u mě pak zastaví," mrkne na mě a nasadí si znovu sluneční brýle. Zmateně přikývnu a zamířím rychle do Camelie. Tak tohle bylo divný. Hodně divný. Přejedu si nervózně dlaní po vlasech a vstoupím dovnitř. V kabelce mi zavibruje telefon. Rozechvělými prsty jej rychle vytáhnu a podívám se na displej. Timotei. Co asi může chtít? Rychle hovor tipnu. „Slečno Baiamonte," ozve se překvapený mužský hlas z recepce. Rychle zvednu pohled. „Jdu do tátova apartmámu... měla bych tady mít kartu..." vyhrknu hned nervózně. Telefon mi v ruce znovu zabrní. Znovu Timoteiův hovor tipnu a vypnu si zvonění. „Ach... ano... jdete za panem Samuelem," řekne mírně zaraženě. „Paule, hoď mi tohle dozadu, vrátím se za hodinku," ozve se vedle mě dokonalá angličtina. Mírně se tím směrem podívám. Střetnu se s ním pohledem. Vypadá překvapeně, že mě tady vidí. „Ano, pane," přikývne kluk za recepcí a rychle si Leonardovu složku převezme. „Vaše karta, slečno," podá mi však hned mou kartu. Leo se na ni dlouze zadívá. Rychle si ji převezmu a vydám se rychlým krokem k výtahům. „Reo, počkej," ozve se za mnou. Já však nezastavuji. Nechci s ním mluvit. Proč ho tady furt potkávám? Copak tady i spí? „Reo," chytne mě za paži a opatrně mě zastaví. Ihned se mu vymaním ze sevření a hned od něj odstoupím. Tázavě se na něj podívám. „Co mu chceš?" Ptá se. Aha. Samozřejmě, že ví, kdo si ten apartmán pronajal. Pomalu se otočím a dojdu k výtahu. Uráží mě, že si o mně myslí, že za ním jdu ze své vůle. Že za ním jdu proto, že chci. Že mám na výběr a dobrovolně se do těch hrůz vracím. Přiložím kartu ke čtečce. Dveře výtahu se otevřou a já do něj nastoupím. Vevnitř již na mě čeká jeden ze Samuelových mužů. „Slečno Baiamonte," pokyne slušně. To mě mírně překvapí, sama však neodpovím. Leo se opře o dveře tak, aby se nemohly zavřít. Podívám se mu do očí. „Proč to děláš?" Šeptne klidně. „Nech mě bejt," syknu nazpátek naštvaně. Dlouze si mě prohlíží. Čím déle mě sleduje, tím víc jsem zmatenější. Vlastně vůbec nechápu, co po mně chce. Vůbec nechápu, na co se mě vlastně ptá. Chlápek za mnou pronese pár netrpělivých španělských slov. Možná i nadávek. Leo na něj krátce pohlédne a odstoupí ze dveří. Stále mě však sleduje a proto se rozhodnu uhnout pohledem. Myslela jsem si, že sem vklouznu nepozorovaně a nikdo si mě nevšimne. Myslela jsem si, že nikoho nebudu zajímat. Že budu mít před tou hrůzou, která mě za chvíli čeká, klid. Dveře se zavřou, výtah se dá do pohybu a já mám alespoň na chvíli opravdový klid. V hlavě mi sice křičí veškeré varianty špatných scénářů, které by se mohly odehrát, snažím se je však neposlouchat. Snažím se soustředit se na přítomnost, soustředit se na můj dech. Zvládnu to. Není nic, co by Rea Baiamonte nezvládla.
Výtah se zastaví a já jsem připravená postavit se Samuelovi čelem. Na nic nečekám. Už si potřebuji sednout. Pomalým opatrným krokem vykročím z výtahu. Zamířím do míst, kde se nachází jídelna. Tátův byt znám jako své boty, i když jsem tady byla jen párkrát.
„Už jsem se bál, že nedorazíš," ozve se ihned od stolu. Pomalu na Sama pohlédnu. Nic na to neodpovím a posadím se naproti Samuelovi ke stolu. Cítím, jak mě bedlivě pozoruje. Kluk, který se mnou byl ve výtahu, pomalu k Samuelovi přistoupí. Mírně se k němu nakloní a něco mu španělsky pošeptá. Možná jsem i ráda, že tentokrát nerozumím ani jednomu jeho slovu. Samuel mírně přikývne a kluk ihned odchází pryč. Samuel se zvedne ze židle. „Vy Italové si potrpíte na kvalitní vína a tak jsem si nedovolil vybrat k dnešnímu večeru víno... vybral bych totiž špatně," mrkne na mě a vezme láhev a dvě sklenice z baru. Teprve teď mi dochází, že tady jsme úplně sami. „Tak jsem si dovolil donést něco ze své domoviny..." řekne a pomalu ke mně dojde. Položí přede mě na stůl obě sklenice a do každé trochu nalije z láhve. „Ocean vodka... havajská specialita. Mělas ji někdy?" Zeptá se upřímně. „Ne..." odpovím hned. Samuel se usměje. „Nehodí se na formální večeře, ale atmosféru uvolní skvěle... a je to fakt zážitek," podá mi sklenici a sám si druhou vezme do ruky. Podívá se mi do očí. „Jsem tu autem," namítnu hned. „A?" Povytáhne obočí a mírně se vodky napije. Položím sklenici pomalu na stůl. Musím zůstat střízlivá. Na to, co mě čeká, potřebuju být obezřetná. Samuel se mírně pousměje a sklopí pohled. Dojde zpátky ke svému místu. „Pojďme nejdřív vyřešit to nepříjemné, ať si to pak můžeme užít," podívá se mi do očí a znovu se napije. „Přemluvila jsem tátu, aby se s tebou setkal..." řeknu hned. Samuel pomalu přikývne. „Věděl jsem, že to zvládneš," ušklíbne se vítězně. „Nebylo to jednoduché. A má své podmínky." „Jaké podmínky?" Opáčí hned. Pomalu se dlouze nadechnu. Samuel ví, že nejsem dobrá lhářka. Pozná na mě všechno. „Chce vybrat místo, i čas... jestli to má proběhnout, má to být podle jeho podmínek. Nevěří ti, po tom cos..." nedořeknu to. Nedokážu znovu mluvit o tom období, kdy mě unesli. A už vůbec ne s ním. „Ať je po jeho," řekne až příliš klidně. A to mě mírně překvapí. Takovou reakci jsem nečekala. Hned se nad tím zasměje. „Čekalas, že ti tohle uvěřím?" Vrátí mě hned nohami na zem. Přejede mi mráz po zádech. „Co na mě chystáš, Reo?" Podívá se mi vážně do očí. Mírně se zamračím. Možná proto, že se tak blbě ptá, možná taky proto, že vím, že jsem v průseru. „Máš snad pocit, že bych tě já dokázala nějak ošálit?" Řeknu upřímně. „Myslím, že ne..." řekne upřímně i on. „Ale nelíbí se mi, s jakou myšlenkou jsi sem přišla. Ať už je jakákoliv, vím, že z toho neplyne nic dobrého..."
„Snažíš se tím snad naznačit...?"
„Že mi lžeš. A že ti to zase nejde. Tatík tě s tím zřejmě poslal do hajzlu nebo jsi mu to vůbec neřekla. Jen nevím, čeho dosáhneš, když mě přesvědčíš, že tvůj otec souhlasil..." uhne pohledem a začne si pohrávat se sklenicí v ruce. Intenzivně se na ni zadívá. „Tohle není z jeho hlavy, na to je až moc chytrý..." zapřemýšlí nahlas. Cítím, jak se mi nervozitou rozechvějí stehna. Sáhnu po sklenici a dlouze se vodky napiju. Osvěžující příchuť mě krátce překvapí, síla alkoholu mě však na chvíli dokáže vytrhnout z reality. „Proč bys mi lhala? Po tom všem, jakou spolu máme zkušenost?" Podívá se znovu na mě. Dokáže mě číst jako otevřenou knihu. „Co mi tajíš, Reo?" Zeptá se vážně. „Nic ti netajím," zalžu nervózně. Promne si zoufale oči. Když řeknu pravdu, Greg ublíží Timovi. Když nic neřeknu, Samuel ublíží mně. Druhá varianta se mi zdá rozhodně přívětivější. „Čeho se bojíš?" Vyptává se dál. Já však mlčím. Nevím, jak z toho ven. Naivně jsem doufala, že ho ke schůzce dokážu přesvědčit. On mě ale měl přečtenou, jako vždycky.
Prudce se zvedne od stolu, vezme si sklenici s vodkou do ruky a pomalým krokem se za mnou vydá. Celou dobu mě sleduje, já však po chvíli uhýbám pohledem. Jakmile ke mně dojde, něco španělsky rozkáže. Tiše, přesto tak úderně. „Postav se," řekne klidně. Zvednu k němu pomalu pohled. „Proč?" „Řekl jsem postav se," vyštěkne. Jeden z jeho mužů mu cosi podá do ruky. Nějaké černé zařízení. Zmateně se zamračím a velice pomalu se postavím. Neochotně. Samuel pomalu položí sklenici s vodkou na stůl a zařízení zapne. Začne mi s ním přejíždět kolem těla. „Co to děláš?" Zeptám se zmateně. „Hledám důvod," odpoví jen. A v ten moment mi to dochází. Docela pozdě. Vzápětí totiž zařízení hlasitě zapípá u mého pravého ucha. U ucha, kde mám náušnici s mikrofonem. Samuel se pomalu ušklíbne. Odloží zařízení na stůl. Pomalu se ke mně nakloní a jemně mi náušnici sundá. Pomalu si ji prohlédne. Nic neříkám. Vím, že by to stejně nemělo cenu. A určitě na tak malou vzdálenost musí cítit, jak silně mi buší srdce. Z tohoto se nevykroutím. Náušnici tiše předá jeho ochrance, která s ní odejde pryč. „Teď už jsme sami?" Zeptá se klidně a podívá se mi do očí. Nervózně přikývnu. „Kdo ti ji dal?" Zeptá se. „Není to jedno...?" Opáčím. „Ty víš, že není... chlapi to stejně zjistí."
„V tom případě ti nic nemusím říkat," odpovím jen. Samuel se mírně ušklíbne a podívá se mi přes rameno. Je naštvaný. Vlastně se ani nedivím. Z ničeho nic se rozmáchne a dá mi silnou facku. Nečekám to. Klopýtnu, tak tak se však udržím na nohou. Chytnu se rychle za bolavou tvář a překvapeně se na něj podívám. „Chci vědět jméno." Řekne přísně. Mě je však jasné, že mu ho dát nemůžu. Greg má lidi všude. Dozvěděl by se to a ublížil by Timovi. Samuel by Grega stejně nenašel, nedokázal to ani tehdy. „Nemám ti co říct..." odpovím tiše. Samuel ke mně prudce přistoupí a chytne mě silně za tváře. Podívá se mi naštvaně do očí. „Nechceš to přeci mezi námi zkazit," sykne tiše. Sklopím pohled a snažím se uklidnit. Nevím, co dělat. Nevím, jak se zachovat. Chci mu říct všechno, ale zároveň vím, že jakákoliv informace bude stát mě i ostatní členy mé rodiny život. „Tak mluv!" Zařve z plných plic. Leknutím sebou trhnu a zavřu pevně oči. Tělo se mi začne mírně třást nervozitou. Samuel do mě silně strčí a zároveň mi dá silnou facku. Tentokrát rovnováhu ztrácím okamžitě. Tvrdě dopadám na zem. „Ta štěnice je ruská, pane." Rozumím dost zřetelně každému španělskému slovíčku, které se za Samuelem ozvou. A já vím, že jedna blbá štěnice mi právě vzala můj život. Samuel se nevěřícně uchechtne. Pomalu se na něj podívám. „No jasně," řekne, jak kdyby mu to celé došlo. „Asi jsem ti minule nedal dost dobře najevo, co se zkurvenýma rusákama děláme, co?!" Zařve najednou a vší silou mě kopne do břicha. Zasténám bolestí. „Víš, co děláme s takovýma, jako jsi ty?" Zeptá se naštvaně. Okamžitě vytáhne zbraň a vystřelí. Kulka se zaryje do země jen pár centimetrů od mé ruky. Prudce se od toho místa odtáhnu, Samuel však vystřelí i na druhou stranu. Jen tak tak mě kulka mine i tentokrát. Prohrábne si zoufale vlasy. Do místnosti rychle přiběhne jeden z členů jeho ochranky. Zatímco se Samuelem začne promlouvat rozhořčenou naléhavou španělštinou, já se snažím uklidnit. Snažím se od Samuela nenápadně odsunout a vsugerovat si, že tohle dobře dopadne. Vzápětí se však na mě Samuel otočí a mě je jasné, že tohle dobrý konec mít nebude.
Dojde ke mně. Postaví se nade mě a pohlédne mi do očí. „Ty si rychlou smrt nezasloužíš," řekne s odporem a dvakrát rychle vystřelí. Nestihnu ani vykřiknout. V prvních momentech mi ani nedochází, že mě vlastně zasáhl. Teprve když pocítím zvláštní tlak a teplo, rozhodnu se podívat na své tělo. A zděsím se. Podlomí se mi ruce a dopadnu do lehu. Chytnu se rozechvělou rukou za břicho. Látka šatů je již kompletně nasáklá krví. Cítím, jak mi proužky krve začínají stékat po boku. A pak to pocítím. Tu bolest. Ten nepříjemný pocit vycházející z mého břicha a stehna. Hlasitě zavzlykám. V ústech pocítím krev. Naposledy se podívám na Samuela. Ten se v mžiku otočí a rychlým krokem i s ostatními odchází. Nevnímám, co si říkají. Nevnímám už nic. Dokážu se soustředit jen na teplou tekutinu, která proudí z mého břicha a protéká mi mezi prsty. Až moc rychle na to, abych tohle mohla přežít. Až moc pomalu na to, abych to měla za sebou rychle. Snažím se na ránu mírně zatlačit, moc síly však nemám. Znovu zoufale zasténám. Po tvářích mi stečou první slzy. Cítím, jak se celá chvěju.
Vzpomenu si na Tima. Na to, jak jsem mu usla v náručí. Na to, jak si mě vždy tiskl k sobě takovým způsobem, jako bych byla pro něj to nejcennější na světě. Na to, jak mi dával pusy do vlasů. Na to, jak jsme si společně jeden z druhého utahovali. Na to, jak jsme prožívali naše první dny na tomto místě. Vzpomenu si i na naše poslední dny. Nevím proč, ale teď mi najednou přijdou tak krásné. Tak kouzelné. A tak vzdálené. Až moc nereálné. Vše se zdá být jako jeden velký sen. Někdy to byla noční můra, jindy se to snažilo tvářit na snobskou komedii. Nikdy to však rozhodně nebyla romantika.
Zavírám oči. Snažím se polknout a zahnat tu pachuť krve pryč. Cítím ji však v ústech čím dál tím víc. Olíznu si jazykem rty a pousměju se. Vlastně ani nevím proč. Možná proto, že už to tady pro mě končí. A že budu mít konečně od všeho klid.