andREA

75

Civím cizímu člověku do očí. Má je plné bolesti. Plné vzteku a zoufalství. Plné zla a nenávisti. Až se bojím, že mi ten člověk ublíží. Vezme nůž do ruky a podřeže mě. Vezme prášky a nacpe mi je do pusy. Přiloží mi hlaveň zbraně ke spánku a vystřelí. Nebýt Toma, byla bych mu za to vděčná. Nebýt Toma, prosila bych ho, aby mě od té neustávající bolesti vysvobodil. Abych už nemusela přemítat v hlavě všechny scénáře, které jsem mohla udělat, a neudělala. Abych si přestala vyčítat, že jsem se nesnažila víc. Mohla jsem. Platila bych za to vysokou cenu, Cass ale teď zaplatila tu nejvyšší. A já jí nikdy nepředstavím Tommase. Nikdy se nedozvěděla, že jsem ho vůbec měla. Byla by hrdá. Milovala by ho, stejně, jako milovala mě. Byla by skvělá babička, kterou Tommas nikdy neměl. Ani se na ni neptal. To, že nemá tatínka, přijal nějak automaticky. Asi díky tomu, že tak vyrůstal od mala. Moc často se na něj neptal. A stejně tak se neptal ani na babičku. Ani na dědečka. Nenapadlo ho to. Nevěděl, že nějakou babičku vůbec může mít. Byl zaslepený tím, co vždycky měl. A i já tím byla do jisté míry zaslepená. Protože teprve teď si uvědomuji, co nemám. Koho už v tom životě nemám. A i když v mém životě Cassandra nebyla už posledních sedm let, tohle je jiné. Vědomí, že v něm nebude už nikdy. Vědomí, že jsem celých těch sedm let promarnila zbytečně. A i když se snažím marně vzpomenout na moment, kdy jsem ji viděla naposledy, nevybavuji si ho. Můj logický úsudek mi napovídá, že to muselo být v tom bunkru. Těsně před tím, než jsme z něj utíkali. Těsně před tím, než mě tam táta nechal, než se všechno navždy posralo. A já vím, že kdyby mě tam tehdy nenechal, ten náramek bych nikdy nezmáčkla. Leo by se pro mě nikdy nevrátil. A všechno by bylo jinak.
S hlavou plnou myšlenek a zároveň s absolutní prázdnotou hledím tomu člověku do očí. Tomu, který mi chce dozajista ublížit. Neznám ho, ale je mi povědomý. Jako starý známý. Pomalu otvírám krabičku od doplňku na růst vlasů a znovu se na sebe podívám do zrcadla. Sama sobě do očí. Mám pocit, jakoby se mi chvěly zorničky. Začnu si sypat prášky na uklidnění do dlaně. Na dveře koupelny se však ozve hlasité bušení, já sebou trhnu a prášky rozsypu. „Kurva," zakleju, jakmile vidím, jak bílé tabletky mizí v odpadu. „Nico je tady," ozve se Lila za dveřmi. Naštvaně položím prázdnou krabičku na umyvadlo. Pár tabletek vidím poházených kolem umyvadla. Pár jich je na zemi. Marně se snažím alespoň ty z umyvadla posbírat. Ruce se mi chvějí. Prvních pár tabletek do odpadu upustím, některé tam omylem shodím. Znovu zakleju a zdravou rukou praštím do umyvadla. „Co se děje?" Vzchází Lila do koupelny. Leknu se jí. Opravdu jsem se tady zapomněla zamknout? Lila se porozhlédne po místnosti. „Chtěla jsem si vzít ty vitamíny na vlasy..." povzdechnu si a ukážu prázdnou krabičku. „Dost mi teď vlasy padají," zašeptám přesvědčivě. „Já to udělám, běž za Nicem..." řekne a natáhne se pro toaleťák, který namočí. Tabletky tím začne sbírat a házet je takhle do záchodu. „Co to děláš? Nevyhazuj to, blbě se to shání," namítnu hned vyděšeně. Když si vzpomenu, kolik jsem za ty prášky proti úzkosti dala a představím si, že se teď všechno vyhodí, dělá se mi mdlo. „Jsou to blbý vitamíny... ze země..." „Ale mě pomáhají. Nechci být plešatá," namítnu hned. Lila ke mně zvedne pohled a na chvíli se zastaví. „Nebudeš... seženu ti je," řekne. „Teď už běž," kývne směrem ke dveřím. Doléhá k nám Tommasův nadšený smích. Ujdu pár kroků, znovu se ale přes rameno otáčím a podívám se, jak mizí tabletky v záchodě. Láme mi to srdce. Vyjdu zpoza rohu a znovu si tiše povzdechnu. Tohle se mi fakt nepovedlo. Jako spousta dalších věcí.
Pomalu zvedám pohled. Hned se pohledem střetávám s Nicem. Hraje si s Tommasem, vidím ale na něm, jak moc je zpražený. „Co tady děláš? Máš být v posteli," pokárám hned Toma místo toho, abych Nica přivítala. Nejspíš vím, že jakmile ho obejmu, rozbrečím se. A před Tomem brečet nechci. „Jen ho uložím," šeptnu směrem k Nicovi. „Já si chci ale hrát," namítne Tom naštvaně. Podívám se mu pomalu do očí. „Už je pozdě, musíš jít spát..." „Proč já? Proč já musím a vy ne? Chci být se strejdou!" Zaprotestuje naštvaně. Povzdechnu si. „Co kdybych ti přečetl pohádku? Tu tvou oblíbenou..." nabídne se Nico. Tommas se ihned rozzáří a mizí v pokoji hledat svou oblíbenou knížku. „Postarám se o to..." pousměje se. „Kafe?" Zašeptám místo poděkování. Jen se mírně pousměje a přikývne. Vypadá unaveně. Ten časový posun mu musí dávat zabrat. Zatímco on tiše mizí v Tomově pokojíčku, já se pomalým krokem vydávám do kuchyně. V televizi tiše hrají staré písničky, tyhle jsem neslyšela už léta. „Už na tom pracuju," usměje se Lila od kávovaru. Taky je unavená. Před chvílí přišla z práce. Kruhy pod očima má velké jako pytle. „Běž si lehnout..." šeptnu. Lila však hned vrtí hlavou. „Neříkala jsi, že má Nico dojet... děje se něco?" Zeptá se. Zavrtím hlavou. „Bylo to na poslední chvíli... " odvětím jen. Mou pozornost však upoutá velká papírová taška na baru. „Co to je?" Zeptám se. Pomalu k ní dojdu a nakouknu do ní. „To dovezl Nico... prý to máš rozbalit ty..." „Páni, to snad ne," usměju se mírně a vytáhnu z tašky skleněnou láhev. „To je babiččin domácí mošt," usměju se na Lilu mírně a znovu se do tašky podívám. Je v ní ještě další sklenice moštu. A taky dědovo domácí víno, z jejich vinic. I nad tím se mírně usměju. „Tak tohle je poklad..." usměju se znovu a hned vytáhnu tři sklenice na víno. „Já nebudu..." namítne však Lila a položí na bar dva šálky kávy. „Tohle musíš zkusit, Lilo..." „Kdyžtak ráno... není mi dobře..." odvětí a uhne pohledem. „Jsi v pohodě?" Zeptám se. „Půjdu si lehnout, dobře? Ráno se pobavíme..." odpoví a rychlým krokem mizí ve své ložnici. Až moc rychlým na to, aby jí opravdu bylo zle. Chvíli přemýšlím, že se za ní vydám, ať mi tohle divné chování vysvětlí. Nakonec to ale nechávám být. Třeba jen blbý den v práci. To se stává téměř pokaždé, hlavně v takové práci, jakou ona má. Víno nakonec dávám vychladit do lednice a z ní vytahuji nedopitou whisky. Potajnu z ní vždycky usrkávám, když Tom zrovna spí. Uznávám, moc jí tam už nezbývá. Jen do půlky skleničky na víno. Zbytek si proto dolévám colou. Takhle to moc často nepiju, zoufalé večery si ale žádají zoufalé drinky. Mírně si ze sklenice usrknu a začnu se prohrabávat zbytkem tašky. Parmezán. Domácí těstoviny, dokonce tři balíčky. Malá láhev grappy a pár krabiček cigaret. Hned jednu z nich beru do ruky. Sundám z ní ochranný celofán a krabičku nešikovně jednou rukou otevřu. Zavřu oči. Dlouze si k cigaretám přičuchnu. Voní jinak než ty, které dováží do Státu. Voní opravdově. Voní domovem.
Zaslechnu tiché klapnutí dveří. Krabičku hned zavírám a odkládám a pomalu se na Nica podívám. Tommaso usnul brzy. Není ani divu, je ještě po té nemoci slabý. Nico ke mně hned přistoupí, myslím si, že mě chce obejmout, on mě ale místo toho chytá za tváře. Sklopí mou hlavu dolů a podívá se na mou ránu na hlavě. „Co to má být?" Zeptá se. Mírně se od něj odtáhnu. Jeho pohled krátce utkví na mé ruce, vzápětí se mi ale přísně podívá do očí. „Kdo ti to udělal?" Ptá se naštvaně. „Mluv tiše, vzbudíš ho," syknu a napiju se mého drinku. „Reo tohle není sranda..." mluví však dál vážně. Probodnu ho pohledem. Se sklenicí v ruce se vydám do své ložnice. „Reo...!" Je mi hned v patách. „Pššt!" Syknu naštvaně a rychle za námi zavírám. „Můžeš se ztišit? Jsem ráda, že spí..." „Tak mi odpověz." „Měla jsem nehodu v práci. Spadla jsem ze schodů, nikdo mi nic neudělal," odpovím klidně. „Čekáš, že ti tohle uvěřím?" „Je mi to fuk, čemu uvěříš a čemu ne... nemám důvod ti lhát. Tobě ne..." podívám se mu krátce do očí a znovu se napiju. Odložím sklenici na stůl. Povzdechne si. „Takže teď děláš s tímhle...?" „Ne... vyhodili mě," řeknu, i když jsem v podstatě skončila sama. Vyhození bych totiž nesnesla. Tauris umí být pěknej kretén a já ho takového zažít nechtěla. „Sakra, Reo, kdy jsi mi to hodlala říct? Z čeho jako žijete?" Vyjede mírně. „Jestli sis nevšiml, jsme na to s Lilou dvě. A já si už další práci sháním..." Místo odpovědi si znovu povzdechne. „Pojď sem," zašeptá a potáhne si mě za zdravou ruku k sobě. Pevně mě obejme. A to neměl dělat. Tohle je totiž evidentně můj spouštěč. Slzy se mi hned hrnou do očí a i když proti nim silně bojuji, cítím, že se mě vnitřní bezmoc začíná zmocňovat. „Našla jsi dárky?" Zeptá se. Několikrát přikývnu. „To jsi snad vykradl babičce celou spižírnu," vzlyknu mírně. Usměje se a pohladí mě po zádech. „Jen jsem poprvé za těch několik let upřímně řekl, za kým jedu..." zašeptá a mírně se odtáhne. Podívá se mi do uslzených očí. „Moc všem chybíš," zašeptá. „I tvojí mámě?" Zeptám se plačtivě. Nad tím se upřímně zasměje. „No... té moc ne..." „Taky mi nechybí..." špitnu a rozechvělou rukou si setřu slzy. Na tvářích se mi však v mžiku objeví nové. Sklopím hlavu a snažím se na nic nemyslet. To ale nejde. Napětí cítím ve vzduchu. Napětí cítím ze mě i z Nica. Oba na ni myslíme. „Nezasloužila si to," zlomí se mi hlas a zavrtím zoufale hlavou. Podívám se mu pomalu do očí. „Proč si Bůh musel vzít zrovna ji, Nico?" Vzlyknu zoufale. Znovu mě vtáhne do náručí. Tentokrát ještě pevněji. „Nikdy jí nepředstavím svého syna..." vzlyknu zoufale. „Bude ti ho chránit tam zvrchu," zašeptá Nico tiše. „Já ale nechci, aby ho chránila z tama... chci ji obejmout... chci, aby Tommaso poznal svou babičku," vzlyknu zoufale. Nico mě však místo odpovědi jen pohladí po zádech. A mě to stačí. Protože vím, že na to nejsem sama. „Myslíš, že mi odpustila?" Zašeptám. „Nikdy tě z ničeho nevinila..." odpoví sebejistě. „Utekla jsem od rodiny..." „Donutili tě utéct..." „Tak to nebylo," namítnu. „Moc dobře víš, jak to bylo," odpoví. „A teta Cass ti nikdy nic neměla za zlé... takže si to už nevyčítej," zašeptá. Já však zavrtím hlavou a znovu se odtáhnu. Slzy si nestírám, nechávám je volně téct po tvářích. Natáhnu se pro sklenici a dopiju její obsah. Do prázdné sklenice se zadívám. „Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem s ní mluvila naposledy... o čem jsme se bavily, muselo to být něco krásného přece..." šeptnu a položím naštvaně sklenici na stůl. Popojdu k oknu a podívám se do černočerné tmy venku. „A přišla jsi na to?" Zeptá se. Můj odraz v okně mě začne znervózňovat a proto raději zatáhnu závěsy. „Její poslední slova byla, že jsem nevděčná... " šeptnu. „Reo..." povzdechne si. „Promluvila jsem anglicky a jí to naštvalo... víš, jak vznětlivá jsem tehdy byla... už nevím, co přesně jsem jí tehdy řekla, ale vyčítám si to. Pamatuju si totiž dost jasně ten její pohled, když si vyděšeně nasazovala helmu a utíkala do bezpečí s Timem zadním tunelem... ona pro tenhle svět byla moc hodná..." šeptnu a znovu zavrtím hlavou. „Víš co si pamatuju já?" Řekne hned vzápětí. Skrz slzy se na něj podívám. „Když tě k nám dovedla poprvé... tak hrdou jsem ji nikdy neviděl... byla za tebe moc vděčná," pousměje se. To i mě přivede k mírnému úsměvu. „Pamatuješ si, co byla první věc, co jsi mi řekla?" Zeptá se znovu. Vím, že se mě snaží přivést na jiné myšlenky. Vím, že schválně odvádí téma. Zavrtím hlavou, ale i tak ho poslouchám. Chci totiž na chvíli zapomenout. Na tu bolest. „Řekla jsi mi, že vypadám jak kůň..." řekne vážně. Nad tím se chtě nechtě mírně zasměju. I přes ty slzy plné smutku. „Zas tak zlá jsem nebyla..." „Vážně jsi mi to řekla. Ty si to nepamatuješ?" Povytáhne obočí a posadí se na mou postel. Zavrtím mírně hlavou. „Neuměla jsi moc italsky... asi jsi mi chtěla říct, že mi to sekne a prostě sis spletla slovíčko," ušklíbne se. Probodnu ho pobaveně pohledem. „Ty jsi blbec," pousměju se smutně. Chytne mě jemně za zdravou ruku a přitáhne si mě k sobě. Postavím se mezi jeho nohy a dám mu ruce kolem krku. Podívá se mi do očí. „Už je to dlouho, co ses na mě naposled dívala takhle..." zašeptá. „Jak?" Zeptám se. Pousměje se a uhne pohledem. Já ale vím, co myslí. A tak se k němu mírně nakloním, hlavu mu zvednu a jemně ho políbím na rty. Hned ale odstoupím. Prohrábnu si vlasy a povzdechnu si. „Asi potřebuju na vzduch..." zašeptám a za vlasy se potáhnu. „Jo... taky bych si dal cígo," zvedne se z postele a mírně se poupraví. Podívám se na hodiny. Před chvílí bylo devět. Spike tam ještě bude. „Víš... vlastně bych tě chtěla poprosit, jestli bys nezůstal..." podívám se na něj pomalu. „Tommaso byl nemocný... dobírá ještě antibiotika a Lila spí... byla bych radši, kdyby na něj někdo dohlédl, kdyby se vzbudil..." „Co všechno jsi mi ještě neřekla?" Opáčí však. Nevypadá naštvaně, ani tak nezní. Výčitka to ale rozhodně je. Natáhnu se pro mikinu na židli a opatrně si ji obléknu. „Už toho moc není, slibuju," pousměju se. „Aha, super, takže se mám těšit na další překvápka?" Povytáhne obočí. Tentokrát si naštvaně založí ruce do kapes. „Hele... teď mám takové... těžší období..." „To my všichni." „Dějou se mi docela blbé věci... už nějakou dobu... a já to jen prostě potřebuju strávit a srovnat se s tím..." „Co to znamená?" Zeptá se však a mírně ke mně popojde. Povzdechnu si. „Že to, že ti některé věci neříkám, neznamená, že je před tebou chci tajit... " „Hmm..." „Nico," povzdechnu si a chytnu ho za tvář. On však mou ruku jemně stáhne pryč. „Běž si zapálit... já ti zatím připravím drink tvého života," mrkne na mě a odejde z ložnice pryč. Pousměju se. Setřu si slzy a znovu se podívám na hodiny. Stále to stíhám.