andREA

72

„...měl by tu být ale zítra. Tak se zkus zastavit..." podívá se na mě Paula soucitně. Smutně se pousměju. „Nevím... stejně na mě bude jen řvát. Nevím, jestli ho chci vidět... přišla jsem si spíš pro věci," kývnu mírně k tašce, ve které mám věci ze skříňky. Zpoza rohu vychází Phil a culí se na mě. „Tady máš," podá mi plnou tašku jídla. „Zbláznil ses? Budeš mít průser," podívám se mu do očí. On mě však pevně obejme. Zavrtí hlavou a stisk jeho náruče zesílí. „Potřebuješ spoustu vitamínů na uzdravení, aby ses k nám mohla co nejdřív vrátit," řekne upřímně. Mírně se pousměju a vděčně ho pohladím po zádech. „Moc dobře víš, že to nepůjde," zašeptám. Mírně se odtáhne a podívá se mi soucitně do očí. „Hlavně se dej dokupy," vlepí mi láskyplně pusu na tvář. Jestli mi někdo bude opravdu chybět, tak to bude právě Phil. Ta jeho bezprostřední láska k druhým. Ta jeho upřímnost, obětavost. „Pojď sem," dojde za námi i Paula a oba nás obejme. Mírně mě to od ní překvapí. Je pravý opak Phila. Ale o to víc si toho cením. O to víc se mi teď hrnou slzy do očí. Všichni jsme sem nastoupili v přibližně stejnou dobu. Podporovali jsme se od úplných začátků. Stali jsme se pracovní nedílnou součástí jeden druhého. Víme toho o sobě tak málo a přitom tak moc. Víme o sobě věci, které jiní nevědí. A přitom nevíme, co se děje v životech toho druhého za zdmi tohoto domu. „Budete mi chybět," zašeptám. Hlas mi mírně přeskočí. Philovi už slzy po tvářích dávno stékají a zběsile přikyvuje. „Lila nám bude všechno vykládat, neboj," řekne povzbudivě Paula. Ta má do slz ještě hodně daleko. Odtáhne se jako první, Phil mi znovu vlepí pusu na tvář a poté se odtáhne taktéž. Utírá si slzy. Zdravou rukou se snažím pobrat veškeré tašky. Druhá ruka mě stále ještě bolí, i teď, pár dní po tom incidentu. Dle Lily jsem měla obrovské štěstí a mám být za tu pitomou dlahu vděčná. Ale já nevím, jestli jsem. I když mi tu ruku nejspíš zachránili. Mám z toho divný pocit. Poprvé v životě nevím, co budu dělat. Co dělat, abychom si udrželi bydlení. Přežili jen z Lilina platu. A to vím, že jen z toho nepřežijeme. „Netrap se tím, život ti přihraje něco mnohem úžasnějšího, uvidíš," vytrhne mě Phil z myšlenek. Asi to na mě jde dost vidět. „No to bych chtěla vidět," ušklíbnu se. Poberu si poslední věci a porozhlédnu se kolem. Nebude mi to chybět. Vůbec. Ale ti lidi mi budou chybět moc. „Kdyby cokoliv... víš kde nás najdeš," usměje se ironicky Paula. Mírně přikývnu. „Mimochodem... jsem Rea," představím se poprvé svým jménem. Nikdy jsme si tady osobní věci neříkali. Oba dva se zároveň usmějí. „To my přece víme, zlato," mrkne na mě Phil s úsměvem. Chci zmateně něco namítnout, z kuchyně se však ozývá volání. Volají je na směnu. „Stav se někdy na cígo, číslo na mě máš," mrkne na mě Paula a s úsměvem odchází k baru. Phil mi po cestě zamává. A já tady najednou stojím sama. Z hluboka se nadechnu a vydám se k bočnímu vchodu. I když mi to vůbec chybět nebude, pořád budu mít na tohle místo spoustu vzpomínek. I těch dobrých i těch špatných. I když ty špatné spíš převládají, ti dva dopomohli značnou částí k tomu, že na tohle místo budu vzpomínat docela často. Nevím, jestli ráda. Ale často na něj vzpomínat budu určitě.
Vyjdu na čerstvý vzduch a hned se vydám směrem k velkému parkovišti kousek odsud. Mám tam totiž stále zaparkované auto. A tady se mi ho opravdu nechávat nechce. Lile se sice nelíbilo, že plánuji řídit s jednou rukou. Lila ale neřídí a má z toho zbytečný strach. Vlastně ani nevím proč. Zalovím v kapse od kabátu a zjistím, že klíče od auta v ní nejsou. A to bych přísahala, že jsem si je tam dávala. Zkontroluju proto raději i druhou kapsu. Ale ani tam nic. S povzdechem protočím očima a vyjdu zpoza rohu k uličce, která vede k parkovišti. U auta si všechno položím a vše ještě jednou prohledám, pomyslím si. Zvedám pohled. Přede mnou stojí skupinka mužů. Jeden z nich drží naříkající holku za vlasy a zrovna jí silně přejíždí velkým nožem po krku. Její nářek utichne. Z krku však vystříkne spousta krve. Prudce se zastavím. Rychle se otáčím a chci zajít znovu zpátky za roh. „Hej!" Ozve se za mnou. Ignoruji to. Kousek vedle mě se však zaboří do země kulka a to mě donutí se prudce zastavit. „Nic jsem neviděla," řeknu hned a zvednu mírně ruce v náznaku, že nejsem ozbrojená. Už jsem takové situace několikrát zažila. A vím, že se člověk může jen modlit, ať má štěstí a nechají ho být. „Otoč se. Pomalu," ozve se znatelně blíž ode mě. Pomalu se proto otáčím. Starší muž přede mnou si mě prohlédne. Zřejmě jim velí. Podívám se mu do očí. „Nic jsem neviděla," zopakuju. Klidně. Takové situace už mě nerozhodí, na to jsem jich tady zažila až moc. „Byla jsi nakupovat?" Ušklíbne se a vytrhne mi tašky z ruky. Odvrátím hned naštvaně pohled. Přistoupí k nám další muž. Ten, co tu holku podřezal. Utírá si čepel od krve do kalhot a pomalu ke mně přistoupí jen na pár centimetrů daleko. Špičku nože mi přiloží k bradě. Mírně hlavu zvednu a podívám se mu do očí. „Co dělá taková holka jako ty v této čtvrti?" Povytáhne zkoumavě obočí. „To bys ani ty nechtěl vědět," odpovím klidným hlasem. Nad tím se mírně zasměje. „Sundej ten kabát," sjede mě pohledem. „Nejsem kurva," opáčím hned a o krok od něj a od jeho čepele odstoupím. Chytne mě však pevně za zdravou ruku a znovu mi čepel přiloží pod bradu. „Ne ne..." usměje se a zavrtí hlavou. Protočím mírně očima. „Nech ji, Gile..." ozve se za mými zády povědomý hlas. Někdo k nám přistoupí a prudce ode mě muže s čepelí odstrčí. „Je to Danielova dcera," řekne muž významně a pomalu se na mě podívá. Robert. Ten Robert, kterému jsem utekla z rande ještě před večeří. Pokroutím hlavou a mírně se uchechtnu. „A co má bejt?" Štěkne muž s nožem v ruce. „Pojd'. Padáme," řekne jiný muž. „Tohle si ale berem," mrkne na mě další muž a spokojeně si odnáší obě moje tašky. Probodnu je pohledem. Ten s nožem ale odejít nehodlá. „Gile! Ser na to!" Řve na něj jeden ze skupinky. Gil ale na to rozhodně srát nehodlá. Napřáhne se a nůž po mě hodí. Robert mě prudce odstrčí, v mžiku vytáhne zbraň a střelí ho do hlavy. Teplá krev se rozstříkne všude kolem. Malé kapičky mi dopadnou na celý obličej. Šokovaně se na Roberta podívám. S ním do ani nehne. Ostatní ze skupinky však najednou berou nohy na ramena a rychle utíkají pryč. „Jsi v pohodě?" Zeptá se mě. Sám je víc od krve než jsem já. Pomalu se podívám na velkou kaluž, ve které leží holka s divně vykřivenou hlavou. Poté pomalu pohlédnu na kaluž, která se začíná tvořit jen kousek od nás, pod chlápkem, co po mě hodil nůž. „Díky," řeknu místo odpovědi. Pomalu přikývne a zbraň si zase schová. „Nečekala bych tě v této čtvrti," podívám se mu pomalu do očí a raději od těch dvou mrtvých lidí odstoupím. „To já tebe taky ne. Co tady děláš? Tohle není zrovna bezpečné místo," vyjde se mnou pomalu pryč za roh, odkud jsem přišla. „Pracovala jsem tady... byla jsem si vyzvednout nějaké věci..." „Pracovalas... tady? To jsi..." větu nedořekne, protože cítí, že to není vhodné. „Ne, dělala jsem servírku v Inku," odpovím. Ale i tahle odpověď ho neuklidní. Mírně ho to překvapí. Bez jakékoliv reakce však sahá do kapsy a podá mi hadrový kapesník. Černě jsou na něm vyšité jeho iniciály. Mírně se nad tím uchechtnu. „RB?" Podívám se mu pobaveně do očí. Kapesník si ale nevezmu. „Nedošlo mi, že máme stejné iniciály..." ušklíbnu se mírně. On ale ke mně pomalu přistoupí a setře mi krev z tváří. „Pokaždé, když tě potkám, jsi víc a víc zraněná," řekne však místo odpovědi. „Co jsi zas dělala?" Podívá se mi krátce do očí. Vidíme se pořádně teprve podruhé. Proč ale mluví, jako bychom se znali roky? A tak proto, když on mi neodpověděl na snad jedinou větu, mu ani teď já neodpovím. „Můžu ti někdy vynahradit ten večer?" Zeptám se upřímně. To ho překvapí. Mírně se odtáhne a usměje se. „Tak tohle jsem teď fakt nečekal," zasměje se mírně. Podívá se mi do očí, potom ale uhýbá pohledem. Nakonec vytahuje telefon z kapsy a podívá se na hodiny. „Tak co třeba teď?" Zeptá se a podívá se znovu na mě. „Teď?" Vykulím oči. „Můžeme si vzít v Glorii nějaký pokoj..." „Ne. V Glorii ne," vyhrknu hned. Uznale přikývne. „Chápu," ušklíbne se a strčí si ruce do kapes mikiny. Vzápětí si ale všímá, že ji má celou od krve a mírně se nad tím zamračí. „Tak pojedeme ke mně," řekne spíš své mikině, nakonec ale zvedne ke mně pohled. Venku se už začíná stmívat. A já musím několikrát zamrkat, abych si uvědomila, že nesním. Že se mi tohle opravdu nezdá. Byla bych blázen, kdybych s ním teď někam šla. Neznám ho. Nevím, co přesně je zač. Ale lidi, co obchodují s mým otcem, nemůžou mít nic dobrého v úmyslu. „Nebo se můžeme domluvit na jindy, jestli ti to nevyhovuje," zřejmě zahlédne mé pochyby. Já však zavrtím hlavou. Nesmyslně. Proč to dělám? „Musela bych si zavolat..." podívám se mu do očí. Pomalu přikývne. „Tak fajn," usměje se. Pokusím se o úsměv a nervózně vytáhnu telefon z kabátu. Pořád jsem se nenaučila levou rukou zacházet s věcmi normálně. A tak se mi ruka chvěje a trvá mi to až moc zbytečně dlouho.
Popojdu o několik kroků dál a vytočím Lilu. Nevím, jak před ním vést rozhovor o někom o kom neví. „Jo, klíče od auta máš doma," ozve se rovnou v telefonu. Nad tím se mírně ušklíbnu. Aspoň že tak. „Díky, ale kvůli tomu nevolám..." odpovím a mírně se ohlédnu. Zřejmě pochopí, že chci soukromí a sám o několik kroků odstoupí a něco ťuká do telefonu. I tak ale raději ztiším hlas. „Poslyš... vadilo by ti moc, kdybych dnes dorazila později...? Nebo... kdybych dorazila třeba ráno..." šeptnu. Je mi trapné o tom takhle mluvit jen kousek od něj. Třeba budu za hodinu zpátky doma. Třeba jsem zase naivní kráva a už se domů nikdy nevrátím. „Nevzala jsi doufám žádnou směnu," řekne Lila však vážným tónem a vytrhne mě z mých obav. Nad tím se usměju. „Je hezký, že máš o mě starost... ale ne. Ráda bych..." znovu se raději ohlédnu přes rameno na Roberta. Zdá se, že neposlouchá. „Chtěla bych Robertovi vynahradit ten večer... jestli rozumíš..." zašeptám tiše. „Robertovi? Jakému zas... á, Robertovi," během jedné věty z naštvaného tónu přechází do nadšeného tak plynule, až se nad tím sama podivím. „Tak teď už je to Robert, jó?" Pošťouchne mě zvídavým tónem. Protočím mírně očima. „Prosím...?" Šeptnu nadějně. „Zítra mám volno, zlato. Ale i kdybych neměla, tak bych byla ochotná to pro dobro tvého syna udělat," až sem slyším ten její spokojený nadšený tón. Určitě se culí od ucha k uchu. „Díky. Dej mu v deset ty prášky a-" „O všechno se postarám. Ty se teď zajímej jen o to, abys ve správný čas měla nohy na správným místě. Nebo spíš... ve správný poloze... " „Ty jsi fakt blbá," pokroutím hlavou a hovor hned položím. Sama se teď nejspíš nad svým vtípkem směje. Zastrčím si telefon do kapsy a pomalu se na Roberta otočím. Trochu mě zarazí, jak moc je vlastně od krve. Jak kdybych zapomněla na to, co se před chvílí stalo. Asi už to beru až moc jako součást tohoto života. „Sice je fakt divný jít z této situace na rande, ale..." podívám se mu pomalu do očí. Mírně se nad tím zasměje. „Nemusíme to brát nutně jako rande. Nechci, abys hned cítila nějaký tlak nebo něco..." řekne upřímně a společně se vydáme k parkovišti, ke kterému jsem měla původně namířeno. „To je od tebe milý," pousměju se a odhrnu si pramen vlasů za ucho. „Ještě jsi mi neřekla, koho jsi zmlátila," kývne k mé dlaze na ruce. Uznáván, že s ošklivou dlahou a celá od krve jsem opravdu na rande nikdy nešla. Tohle je vlastně teprve mé druhé rande. A to, jak dopadlo to první, na to nechci ani raději vzpomínat. „Spíš kdo zmlátil mě... svedla jsem tvrdý souboj s podlahou a s tácem plný sklenic," ušklíbnu se. Nad tím mírně povytáhne obočí. „Neptej se," pokroutím raději hlavou. Sama do teď nechápu, jak se mi podařilo tak debilně spadnout. A už vůbec nechápu to, že jsem se ani nesnažila ten pád jakkoliv zmírnit. Robert se znovu zasměje a znovu si zastrčí ruce do kapes. „Takže to máš zlomený?" Zvážní najednou. Jak kdyby na tom záleželo. „Ne... přeřízlý a zpřetrhaný nějaký vazy či co... nevím," pokrčím rameny. Přesné diagnóze jsem moc pozornosti nevěnovala. „Máš štěstí, že tvůj táta má na své straně tak dobré lékaře... po převratu se ta dostupnost dost zhoršuje..." „Myslíš, že mi to operovali tátovi doktoři?" Povytáhnu obočí a pomalu se zastavím. Podívá se na mě. „A ne...?" Zeptá se překvapeně. Uhnu pohledem a smutně se pousměju. „Můj vztah s tátou není takový, jaký si myslíš, že nejspíš je... takže jestli se mnou trávíš čas jen kvůli němu, tak věř, že je to zbytečný," podívám se na něj. Nad tím se zamračí. „Striktně odděluju byznys od osobního života. To, že jsem tu teď s tebou nemá nic společného s tím, co za vztahy mám s tvým otcem. A dost mě uráží, že si tohle vůbec myslíš," otočí se zády a odemkne své auto. „Spíš se snažím lidem, co jednají s tátou, vyhýbat... často se totiž rozcházíme v názorech," odpovím. Otevře dveře od řidiče a postaví se do nich. Tázavě na mě pohlédne. „Dívej, já tě fakt nenutím jet... sama jsi to navrhla," řekne ledabyle. Když mám ale dělat hloupá rozhodnutí, tak se vším všudy. Zavrtím hlavou a rychle auto obejdu. Otevřu dveře a nastoupím si do něj. Spokojeně za sebou zavřu. Ne proto, že jsem ochotná s cizincem odjet bůh ví kam. Ale proto, že konečně mám pocit, že zase žiju. Že se trochu odchyluji od toho svého až šíleně nestandardního standardu. Robert se do auta také posadí a zavře za sebou dveře. „To máš šestiválec?" Zeptám se. Zmateně se na mě podívá. „To auto..." naznačím. Překvapeně nastartuje. „Vyznáš se v autech?" Zeptá se místo odpovědi a pomalu z parkoviště vyjede. „Moc ne, ale... mám je ráda," odpovím a pohledem vyhledám své auto, které při výjezdu z parkoviště míjíme. Vypadá, že je v pořádku. Upřímně doufám, že tady ještě chvíli netknutě vydrží. „Líbí se ti Maserati?" Zazubí se. „Jo... je to příjemný auto..." „Tady jich ale moc není, špatně se sem dostávají..." odpoví klidně. A já si uvědomím, že to, že sem to auto Nico dostal, je nejspíš částečně i jeho zásluha. „Dovážíš sem auta často?" Zeptám se proto. Zavrtí ale hlavou. „Moc ne. A když, tak se jedná o zakázky pro ty... lépe postavené. Lidi z New Districtu si to nemůžou dovolit a zbytek nějak tak krade mezi sebou... takže..." „Jak to máš vůbec s Kaluovýma?" Zeptám se hloupě. A vynadám si, že je vůbec tahám do tohoto rozhovoru. „Taky jim... normálně zajišťuješ auta, zbraně..." „Moje společnost sem dováží jen legální věci," namítne hned. „Jak jako legální?" Zeptám se hloupě. Jak kdyby mě má minulost již dostatečně nenaučila. „Prostě... žádné zbraně, drogy, léky... jen jídlo, oblečení, různé věci... ty tady žiješ už fakt dlouho co?" Ušklíbne se a mírně se na mě podívá. „Když ani nevíš, co je v jiných zemích legální a co ne..." dodá polohlasem. Na to raději nereaguju. Žiju tady totiž déle, než bych chtěla. Déle, než jsem sama měla v plánu. „Neodpověděl jsi mi," podívám se na něj. Usměje se. „A ani odpovídat nehodlám," mrkne na mě a podívá se znovu před sebe. „Jen mě to tak napadlo... že když ti udělali, co ti udělali, tak jest-" „Není to zrovna téma, které bych chtěl probírat," skočí mi do řeči a pomalu zatočí do prudké zatáčky. „Taky na to nejspíš nemáš dobré vzpomínky," uzavře to. Pomalu přikývnu a podívám se z okna. Vůbec netuším, kde to jsme. „Spíš mi řekni, proč jsi musela ten večer odejít..." „Táta nechce, abychom se stýkali. Vůbec," odpovím směrem k oknu. „Proto jsi potom brečela?" Ptá se dál opatrně. „Já jsem nebrečela," ohradím se hned a podívám se na něj. Věnuje mi krátký pohled. Ten pohled, který říká, že se obhajovat nemusím, že všechno viděl. Povzdechnu si. Musím teď vypadat jako děsná hysterka. „Pohádali jsme se i kvůli něčemu jinému... o tom se zase nechci bavit já," řeknu ale hned a otočím se zpátky k oknu. Venku před námi ale vidím velkou bránu. Robert zpomalí, kývne na chlápka, který stojí po jeho levici a jakmile se brána otevře dostatečně, rychle jí projede. Netrvá to dlouho, než dojíždíme k modernímu dvoupatrovému domu. Je dost prosklený. Na můj vkus až moc. Pozorně si ho prohlížím, zatímco on vypíná motor. „Jsme tady," řekne a hned z auta vystoupí. Z hluboka se nadechnu. Doufám jen, že tohle není chyba.