Don't forget me | Robert Downey Jr fanfic [CZ]

9

Začala sebou ošívat, ale nakonec její tělo ztěžklo, jak se o mě opřela a spustila hlasitý pláč. Pevně jsem jí držel a kolébal ze strany na stranu.

" Postarám se o tebe". 

- 

Držel jsem jí pevně, prsty hladil po zádech. Nemohl jsem odolat a položil jsem svou hlavu na tu její. Voněla pořád stejně.

Mohl bych zavřít oči a cítit se zase jako dřív, šťastný že držím svojí lásku v objetí.

Přestala brečet a trhavě se nadechla " Omlouvám se, mrzí mě jak se k tobě chovám"

" To nic, já se omlouvám." Vydechnu a nepřestávám jí houpat. Svírá se mi žaludek, bojím se, že se to pokazí. Jsem jí nejblíž za celou tu  dobu a nechci o to přijít. Nemůžu být bez jejího doteku. Ještě chvíli si užívám její teplo a pak jí pomalu pustím a o jeden krok ustoupím. Všude je zase chlad a prázdno. Jako by snad i sama obloha ztmavla a vítr za okny začal víc foukat.

Stojí tam, ani se nehne, pohled upřený na zem. Žmoulá si rukáv mikiny mezi prsty, jako to dělá vždycky když je nervózní. Neví co říct a nevím to ani já. Jen naproti sobě stojíme.

"Já se cítím tak.." prolomí ticho a zírá na podlahu, " .. tak prázdná." Těžce polkne a v očích se jí začínají zrcadlit další slzy. Rychle se natáhnu po její ruce. Cukne sebou, ale neodtáhne se.

" Já vím, zvládneme to." Každý kousek kůže na ruce mi brní z její přítomnosti.

Dál stojíme proti sobě, neschopni říct cokoli dalšího. Nemůžu od ní odtrhnout oči a ona se mému pohledu nedokáže postavit. Uklidňuje mě její blízkost a přestože nechápu co uklidňuje jí, její chování se začíná měnit. Pozoruje naše spojené ruce a já mám pocit, že mě k sobě začíná pouštět blíž.

-

Jako vždy ležím v jeho ložnici. Teda v naší ložnici. Postel je příjemně měkká a neustále mě uspává. Je zvláštní brát tuhle místnost jako naší společnou. Všude jsou drobnosti z mojí minulosti. Fotky, šperky, dámské oblečení. Nic z toho mi není povědomé. Ve stolku leží obrázky od dětí, které dřív určitě měli velký význam a teď už neznamenají nic.

Už několikrát jsem zírala na svojí tvář v těch rámečcích na zdi, doufajíc že mi vrátí vzpomínky, ale místo toho mě čím dál tím víc deprimují. Na  nočním stolku je fotka mě a Roberta. Drží mě v náruči a oba se spokojeně usmíváme. Na druhé straně postele je ta samá, s rozdílem že Robert mi dává polibek na tvář. Rukou jsem se dotkla toho místa na své tváři, stále hypnotizující fotku předemnou.  Připadala jsem si jako blázen a cítila, jak se ve mě ten vztek a smutek pere sám se sebou.

Očima přejedu po fotce k Robertovi. Kdybych ho milovala tak moc jak tvrdí, necítilo by to moje srdce i teď? Když se na něj podívám, necítím lásku. Nevím co cítím, možná vůbec nic. Jako bych nikdy nic necítila. Byla jsem vůbec spokojená? Byla jsem šťastná?

Stále pozoruju jeho tvář, svítí mu oči láskou a má na tváři ten svůj bezchybný úsměv. Jediná věc, která tam nesedí jsem já. Jako by mou fotku někdo vystřihl a nalepil k němu.

-

Prolezla jsem všechny části ložnice, otevřela každou skříňku,  jen abych si na něco vzpomněla a ono nic. Místo toho si přijdu jako zloděj, co se hrabe v něčím domě.  Cítím se provinile, přestože je to tu moje. 

Jediná věc, kterou moc dobře znám je plastová krabice s mým jménem a v ní mé staré triko ze střední. Koupil mi ho táta a já v něm hrozně ráda spala. Bylo tak obnošené, že mělo v podpaží díru. Ale stejně jsem si ho nechala.

"Rosie koukej co jsem ti koupil!" vykřikl můj táta, jen co vrazil do dveří. Byl dva týdny pryč z města a ještě pořád byl ověšený taškami.

Seběhla jsem schody a zůstala stát. "Co to je?" zasmála jsem se.

"Triko s kečupem co hraje na kytaru, není to bezva?" Rozzářili se mu oči a zvedl triko až nad hlavu.

Při pohledu do jeho šťastné tváře jsem prostě nemohla protestovat, " Je to úžasný."  Skočila jsem mu do náruče a hned si triko přetáhla přes to, co už jsem měla. 

To triko bylo hrozný a vypadalo jak pro 10tileté dítě. Do školy jsem ho moc nenosila, ale doma jsem ho měla furt. Bylo tak hrozný, až bylo skvělý. Nikdy jsem nechápala, proč lahev kečupu hraje na kytaru, ale dnes mi to přišlo jako ta nejpřirozenější věc, co jsem kdy viděla.

Zároveň mi ale pohled na ten kečup hrozně připomínal to, jak moc mi chybí domov a pocit jistoty, že někam patřím. Rychle jsem ho odložila stranou.

Ta krabice byla plná mého mládí. Lístky od koncertů, obaly od žvýkaček, fotky, psaníčka ze školy. Se slzami v očích jsem si každou drobnost pečlivě prohlížela. Většinu jsem znala. Hlavou se mi promítali vzpomínky na dny ve škole, svačiny od mámy s jejím vzkazem a na návštěvy kina s mým tátou a bráchou. V krabici byla rtěnka, kterou jsem měla při mé první puse s... s kým to teď úplně jistě nevím. Ani nevím proč tu je klíček od zámku, nebo třeba usušená růže. Dalo by se říct, že tam bylo tam všechno. Známé i neznámé. Barevné prstýnky a dokonce i okousané propisky, každá hloupost co pro mě dřív něco znamenala. 

A taky růžové desky s dopisy, které jsem si dřív četla klidně celou noc dokola . Chtěla jsem začít i teď, když v tom jsem se zhrozila. Ty dopisy byli od Roberta.S otevřenou pusou jsem zůstala zírat. To není možné, že jsou od něj, měli být od někoho jiného, od někoho ze školy. Nebo ne? Byla jsem tak zmatená.

---

Zdravíím, 

zase to trvalo tisíc let, omlouvám se XDD

Ale další díl už tu mám připravený, takže za 5 komentářu ho vydám..