Don't forget me | Robert Downey Jr fanfic [CZ]

~4~

Místností se rozlehl hlasitý zvuk vyzvánění. Robert si rychle dal ruku na místo kde by měla být kapsa, ale zapomněl na to, že jeho sako i s onou kapsou a tím pádem i telefonem, je na druhé straně místnosti. Jak nejrychleji mohl se vydal pro telefon ale v tom už uslyšel vrzání postele, hlasité zrychlené dýchání a přidušený výkřik když se otočil a Rose ho spatřila.
Noční můra je tu...

-

Zůstala jsem zírat před sebe a snažila se popadnout dech.  Všechno se mi to vybavilo. Byla jsem v jeho domě, v jeho posteli. Při pohledu na něj jako bych znovu slyšela jak na mě mluví, jak mě objímá a vede k autu. Nebyl to sen. Nebyl to sen a ja tu teď sedím v nemocniční posteli, z neznámého důvodu o několik let starší a vdaná za mého největšího idola. Pořád jsem zírala přímo před sebe a zpátky na mě z druhé strany pokoje zíral Robert zamrznutý v pohybu. Neřekl ani slovo, jen na mě vystrašeně koukal, jako by snad měl větší strach než já sama. Jako by to trvalo celou věčnost.

"Prosím neboj se." řekl potichu a udělal krok blíž

Trochu jsem s sebou trhla, bylo zvláštní slyšet jeho hlas.

"Ne promiň!" Vyhrkl rychle Robert a couvnul zpátky." Nechtěl jsem tě nějak vyděsit nebo vzbudit."

Nevěděla jsem co říct, jako bych neměla hlas a nebo měla v krku obří knedlík. Nedokázala jsem nic vyslovit a hlavně jsem ani nevěděla co. Pořád jsem na něj jen zmateně koukala.

"Musí být hrozný čím si teď procházíš. Víš.." zastavil se a koukl na zem "I pro mě je to šíleně těžký. Nevím jak bych se měl zachovat."

Jak tam tak stál, s viditelným smutkem ve tváři, nemohla jsem si pomoc, ale ten strach, jako by se přeměnil v lítost.

"Já- já se omlouvám. Vůbec nevím c-co říct." vykoktala jsem ze sebe.

Rychle zvedl hlavu. Měl slzy v očích a po tom co mě slyšel, se mu na tváři rozlil nepatrný úsměv. Jako by mu to dodalu odvahu, pomalu se vydal blíž. Pozorovala jsem každý jeho krok jako zpomalený.

"Proč tu jsem?"

"Protože se stalo něco moc špatného." Řekl tiše, jako by to snad ani říct nechtěl.

"Víte proč se mi to stalo? A.. Jak dlouho tu budu muset být?" Začínalo mě to zas přemáhat, byla jsem tak zmatená.

Robert si povzdechl "Neví se proč. Můžeme odejít klidně hned."

"My? Pane D-Downey proč bych měla jít s Vámi? Kde mám vůbec rodiče?" Mluvila jsem jedno přes druhé, byla jsem nervozní a chtěla jsem vidět moje rodiče. Chtěla jsem někoho koho znám.

"Rosie jsi moje žena." koukl na mě Robert a z ničeho nic natáhnul ruce mým směrem.