Hokejista - Larry Stylinson CZ

6

Je to poprvé, co jsem sám někde s někým, kdo brečí. Nikdy jsem nikoho neutěšoval, kord ne někoho jako on, co vypadá jeho křehká panenka, která se jakýmkoliv chybným pohybem či dotekem rozpadne jako domeček z karet.

Sedl jsem si vedle něj na postel a lehce si ho přitáhl k sobě. On se ke mně přitiskl ještě blíž a protože byl malinký, tak se mi mohl celý schovat do náruče.

Chvilku mi takhle brečel v náručí, ale jeho vzlyky se každou chvilku ztišovaly. Nakonec mi zůstal tiše a pravidelně oddechovat v náruči.

Chvilku jsem tam u něj ještě seděl, ale potom jsem ho položil do postele, přikryl ho a nechal ho spát.

Sám jsem si ještě jen zašel do sprchy, protože přeci jen rychlá sprcha po zápasu nebyla nic moc.

Lehl jsem si potom jen v boxerkách vedle něj a jakmile jsem si dal ruku kolem jeho pasu, přitiskl se více ke mně a hlavu si položil skoro na můj hrudník.

Oba jsem nás přikryl a taky jsem pomalu upadával do hlubokého spánku.

Louiho pohled

Ráno jsem se probudil a cítil jsem se úplně opuchlý od pláče. Hned jsem si taky ale uvědomil, že v posteli nespím sám a moje postel určitě není takhle krásně měkká.

Byl jsem uvězněný v Harryho objetí. Nechtěl jsem ho budit. vypadal tak krásně a uvolněně ve spánku.

I když jsem včera vypadal, jako že jsem jiném světě, plně jsem vnímal.

jsem neskutečně rád, že se o mně takto postaral a nenechal mě tam s tím chlápkem, protože bůh ví co by se mi ještě stalo.

Nikdo by mě hledat neměl, protože to Harry včera psal Liamovi, který to předpokládám dal vědět mamce.

Stále jsem si ještě užíval Harryho objetí a sledoval, jak krásný je. Snad nikdy jsem neviděl nikoho tak krásného a dokonce se i ukázalo, že má dobré srdce. bál jsem se, že mě tam nechá, ale to jsem ho ještě asi moc neznal a nechal jsem se odpudit hned prvním dnem, kdy jsem ho potkal.

Jeho řasy se zatřepotaly a jeho oči se pomalu otevíraly.

„Dobré ráno," řekl jeho ranním, celkem dost chraplavým hlasem.

„Dobré," pípnul jsem na odpověď já. Kéž bych se mohl vychloubat tak krásným ranním hlasem, jaký má on.

Chvilku jsme ještě jen tak leželi v zahřáté postýlce a ve sladkém, hlavně dost těsném obětí. myslím, že nám to ani jednomu nevadilo. 

„Udělám snídani, klidně počkej tady v posteli," řek Harry a stoupnul si, takže jsem měl výhled na jeho tělo jen v boxerkách. 

„N-ne, to je v pohodě, já už půjdu domů. Hlavně ti chci poděkovat, za všechno," řekl jsem a snažil jsem se, aby můj hlas byl pevný. 

„Nemáš za co, nenechal bych tě tam tak, i když to tak vypadá, tak zas takovej debil nejsem," zasmál se trošku.

„Nepřijdeš mi jako nějaký debil...," řekl jsem.

„Oo, tak to beru jako lichotku," usmál se jeho ďolíčkovým úsměvem.

„Ty tedy půjdeš už domů?" zeptal se.

„Jojo, už půjdu. mamka už mě asi bude taky hledat, přeci jen je celkem pozdě," řekl jsem po pohledu na hodiny na stěně.

„Dobře, odvezu tě," řekl spíše oznamovací větou, než tázací. 

„Tak děkuji," uculil jsem se na něj.

Taky jsem tedy vstal z postele, ale na rozdíl od Harryho oblečený. Abych řekl pravdu, nebylo to nejpohodlnější a nejpřijemnější.