Hokejista - Larry Stylinson CZ

5

„Ahoj prdelko, co ty se tady tak pozdě motáš kolem stadionu sám," řekl slizce. Pomalu jsem couval, ale on se stále blížil.

„Ale no tak, kam couváš? Pojď sem," řekl a já jsem samozřejmě neposlechl.

Jediná věc která mě právě zachránila, bylo to, že se otevřeli dveře. Chtěl jsem tam hned jít ale byl to ten Harry nebo jak že se jmenuje. Podíval jsem jim směrem a je jasné, že viděli toho chlápka. Hned se rozešel směrem ke mně.

„Co chcete, pane?" zeptal se toho chlápka.

„Co bych měl chtít, když se tady motá takováhle prdelka sama a pozdě, " řekl a zasmál se.

„No, tak teď když už tedy není sám tak vy si dejte odchod, " řekl Harry a přešel ke mně, kde si mě rukou kolem mého pasu přitáhl blíž k němu.

Chlápek si jen divně podíval a pomalu odcházel chtěl jsem Harrymu poděkovat, za to, že mě zachránil, ale bůh v co by se stalo, kdyby nepřišel, ale v tuhle chvilku jsem ze sebe nemohl vydat ani hlásku.

Pomalu se stále si ho rukou kolem mého pasu vydá někam pryč od stadionu. Já jsem stále vstřebával to, co se stalo, takže moje nohy si dělali co chtěly.

Došli jsme až na parkovišti, kde mě posadil - nejspíše - do jeho auta, na místo spolujezdce.

Harryho pohled

Když jsem vyšel ze stadionu a viděl jsem jak tam k Louisovi jde ten chlap, tak jsem se hned vydal za ním. Počítal jsem s tím, že dnes zůstane na stadionu, ale asi už se od minule pučil a chtěl zůstat venku, jen že to úplně nebyl dobrý nápad. Už se skoro tohle samé stalo mé sestře, taky tady na stadionu, ale naposledy jsem si to nemohl odpustit a prostě jsem si do něj rejpnul. 

Teď jsem zaparkoval v garáži u našeho domu a povedu Louise k sobě do pokoje, kde ho přes noc nechám. Je z toho všeho očividně dost vedle. 

Ještě než jsme ale začali vystupovat, vyndal jsem telefon, abych napsal Liamovi. 

Já: Čau, nedělej si starosti o Louise, je u mě.

Liam: Co že je u tebe?

Já: To je jedno, někdy ti to vysvětlím, nebo lépe ti to vysvětlí on sám

Sklidil jsem telefon a vyšel jsem ven z auta. Louis se ale nějak neměl k tomu, aby se vůbec hnul. Byl duchem nepřítomný. 

Otevřel jsem tedy dveře na jeho straně a on potom už vystoupil, jen se stále vyjeveně koukal před sebe a stál na místě, tak jsem ho za ruku trošku popotáhl dopředu, což fungovalo. 

Vzal jsem ho zase jednou rukou za jeho dokonalý a úzký pas, který jsem pod jeho mikinou neměl šanci vidět a hlavně jsem to ani nečekal. Musí mít úžasnou postavu.

Vedl jsem ho až do domu, kde jsem mu i sundal boty. Oproti mým je měl tak malinké. 

Dál jsem ho dovedl do mého pokoje a posadil jsem ho na moji postel. vypadal jako nějaká panenka, se kterou můžu zacházet jak se mi chce. 

Najednou zatřepal hlavou a začal brečet. nejspíše se už probral a teď to na něj všechno dopadlo. 

Ani si nechci představovat, co všechno by se stalo, kdybych přišel třeba o pět minut déle. Potom bych si to všechno dával za vinu.