Karlnap oneshots

PRÁZDNÝ. / angst

request: @mr1gogs
genre: angst
varování: sebepoškozování, sklony k sebevraždě, sebevražda apod.
(varování nebudou uvedeny během kapitoly)

je to krátkej shit. (483 slov)

není to založené okolo toho shipu, kdyžtak bude jinej angst

prosím, pokud jste citliví na tato témata, silně doporučuji okamžitě opustir tuto kapitolu, celá se totiž bude vázat okolo toho. Byli jste varováni.

NIC z této kapitoly neberte vážně. Je to pouze smyšlené a nic z toho není pravda! Žádné komentáře během kapitoly neberte vážně ani osobně, je to pouze náběh dopodrobna! Patří to k příběhu a jeho průběhu.
Děkuju za pochopení^

-

Další den, další utrpení. To prázdno, které cítil, ho ničilo víc, než cokoli jiného. Nebyl schopný se zbavit toho pocitu, že je v tomhle světě sám. Zkoušel různé způsoby, jak to odvrátit, jenže nic nefungovalo. Ta nekonečná bolest prolínající celým tělem ho mučila. Pískání v uších, motání hlavy, ztráta emocí. Nedokázal se udržet.

Jediná věc, co mu pomáhala cítit něco víc než jen prázdno, bylo to nejhorší z tohohle celého. Bylo to jako droga, na kterou si zvykl až neuvěřitelnou rychlostí a v neskutečné míře.

Smrt celé rodiny tomu nijak nepomohla. Jedno z jediných, co mu zbylo, bylo pryč. Poslední z jediných se obrátilo proti němu. Nedokázal to.

-

Dveře koupelny se rozrazily dokořán, skoro až vyletěly z pantů. Místností se motal člověk, všechno kolem něj se pohybovalo nesmírnou rychlostí, hlava v bolestech větších než kdy předtím. Chtěl to. Potřeboval to.

Prohledával šuplíky, skříňky, poličky, všude. Nikde to ale nemohl najít. Jeho hlavou se motaly jen myšlenky na to, že by to měl ukončit.

NIKDO TĚ NEMÁ RÁD

UKONČI TO

NIKDO SI NEVŠIMNE

„STOP!" Zakřičel, v rukou silně svírajíc své vlasy. Oči silně stisknuté zavřené, se ztrácející rovnováhou padá k zemi.

Silné, hluboké, rychlé nádechy a výdechy to jen zhoršovaly. Nemohl si pomoct.

Když se bolest trochu zmírnila, postavil se a doběhl do kuchyně, rychle otevřel šuplík a začal se v něm hrabat. Zasyčel, když se omylem řízl o čepel nože. Došlo mu to. Na tohle čekal. Po tomhle tak prahnul. Na rtech se mu vytvořil menší úsměv.

Nůž vzal do ruky a vyndal jej ven. Svíral jej v ruce a hlavou se mu začaly motat otázky,

Je to správné?

Je to to řešení?

a jejich odpovědi,

Ano.

Udělej to.

A poslechl jej.

Čepel nože se mu dostala pod kůži. Velká, hluboká a silná rána, brečíc krev. Proudy krve. Člověk by normálně cítil bolest.. Jenže on.. U něj byla hladina adrenalinu vysoká. Převažovala nad bolestí, a dokonce i nad myšlenkama. Nedokázal se zamyslet nad tím, co právě učinil. Ani následky na to.

Srdce mu bilo velmi rychle. Jenže on chtěl víc. A tak i udělal.

Po ruce mu stékal další proud krve. A další. A další. A další. ạ̵͙̲̦̳̲̲͎͑́̍̽̋͜͠͝ ̵̻̭͖̳̗̥͉̞̂̑d̸̪̅̓͂a̵͔̫̳̯̝̘͊͊l̴̛͍͂̑̋̀͂͒̅ś̶̖͍͍̃̂̈̀͐́̐́͑i̸̘̎̾̊̄̇̔̽̎̕.

Černo před očima. Jeho bezvládné tělo padajíc na zem. Udělalo bum bác.

-

Už hodiny leží jen pouhé tělo bez duše na chladné zemi. Jen v kaluži krve, postrádajíc nádechy. Ale i přesto úsměv na tváři.

-

„Stejně ho neměl nikdo rád."

„Ale já ho miloval."