VÁNOCE S VRAHEM

1

 Věděla jsem, že Christin bude za půl hodiny u mých dveří a dala vařit na čaj a péct sušenky. Vletěla dovnitř a oznámila mi, že královna rodí. Podívala jsem se do šedých očí, které mě vždy překvapily u jejího dědečka a mého syna a pohladila ji po vláskách. Slyšela jsem, jak Pes kňučí v komoře, protože slyšel přijít jeho oblíbenou osobu.

Pahorkatinu jsem milovala. Můj milovaný kraj. Rovinatý sem tam je nějaký menší kopec, nebo jak by řekla naše představená „větší krtinec, děvčata". Dneska je den před Vánocemi a já se ráno rozhodla, že se pojedu projet na koni. V zámku byl stejně ruch, protože se tady měla objevit vzácná návštěva o které mi otec nechtěl říct nic podrobnějšího. Jenom mě upozornil, abych si na večer vzala róbu. Měla to být klidná vycházka a měla jsem v plánu dojet do města na hřbitov. Za mámou.

Užívala jsem si, že jedu na koni v zimě. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem byla doma a tohle trávení volného času v sedle koně mi chybělo. Od pusy nám stoupala pára, když jsme zabočili podél lesa ze kterého se vynořil obrovitánský chlupatý černý pes a můj kůň se zplašil. Začal poskakovat na místě a pes na něj štěkal a vůbec mi nepomáhal. Snažila jsem se ho uklidnit, ale poskakoval na místě, jak čertík z krabičky, jak říkaly holky v klášteře.

Někdo chytil oprátku a podržel koně. Viděla jsem muže, pěknou tvář, delší přirozené černé vlasy stáhnuté do culíku a podél tváře dva splývající prameny. Vedle nohy seděl černý obrovitánský pes a vzadu postával černý kůň. Podívala jsem se pořádně na černé honosné oblečení a potom na maličký knoflík u krku se znakem slunce.

Došlo mi, kdo stojí přede mnou a sklonila hlavu do pukrle. Hlasitě si povzdechl a řekl: „Stoupněte si." Narovnal jsem se, ale neměla jsem odvahu pohlédnout mu do očí. Pes si sednul k mým nohám a nechal se hladit. „Rozmazlujete ho." Stáhnula jsem ruku a sepnula je na břichu, přesně, jak mě v klášteře učili, když jsem nevěděla, co s nimi. „Vy musíte být určitě mladá slečna z panství?" „Ano." „Jste starší, než jsem si myslel. Je škoda, že Vás otec ještě nepředvedl k dvoru. Budu si s ním muset promluvit. Doprovodíte mě." „Bude mi ctí." Nasedla jsem na svého flekatého koně a rukama v rukavicích jsem chytila pevně otěže. Pobídka a rozjely jsme se. Král musel zpomalit, protože já měla koně, který se nenechal ničím rozrušovat. „Povězte mi o sobě něco slečno." „Co by jste si přál vědět veličenstvo?" „Co mi povíte?" „Většinu let už od dospívání trávím mimo domov a vracím se jenom na Vánoce." „Takže cestovatelka?" „Ne, klášter." Viděla jsem úsměv na králově tváři a chtěla vědět, co se honí v jeho mysli. „Meria, že?" Vyslovil nahlas moje jméno, ale nevypadal, že si to uvědomuje. Podívala jsem se z boku na jeho profil a žasla nad tím, že si mě pamatuje. „Vzpomínám si na Vás, jako maličkou holčičku, která Vašeho pana otce doprovázela ke dvoru, ještě před smrtí Vaší matky." „Ano, pane. Setkaly jsme se jednou, ale s otcem jsem ke dvoru jezdila pokaždé, když měl cestu." „A kde jste trávila většinu času, když jste k nám zavítala?" „Všude možně, pane." „Pokud k nám někdy zavítáte rád Vás provedu." „Děkuji, ale jakmile skončí svátky pojedu zpátky do kláštera." „Možná ne." Zahnuly jsme za roh a uviděli před sebou zámek zasazený v zimní krajině. „Veličenstvo?" „Co máte na srdci?" „Potřebuji si ve městě zařídit jistou věc. Dovolte mi se vzdálit." „Co, když se Vám něco stane?" „Můj život nemá pro nikoho žádnou cenu. Pěkný pobyt Vám přeji." „Bůh s Vámi."