VÁNOCE S VRAHEM

2

 „Babičko. Co bude na večeři." „Co by jsis přála?" „Chleba s kozím sýrem, prosím." Vstala jsem a namazala jí její oblíbený chleba s kozím sýrem. Vzala jsem si s ní a začala ho žvýkat. „Co cítíš?" Podívala se na mě šedými oči, které jsem viděla u jejího dědečka a jejího otce tolikrát a stále mě dokázala jejich barva vykolejit. „Radost. Se Psem je sranda a těším se až mi ukáží brášku." Pokývala jsem hlavou a složila moje staré kosti na lavici vedle ní. „Babičko, co je na tom obrátku tak zvláštního?" Dívala se na obrázek na stěně a snažila se najít v něm smysl. „Není na něm nic zvláštního. Je to obyčejný obrázek, který má významný nevýznam, ani slysluplný smysl. Je to život, dítě. Plný křivých čárek a puklin, stejně, jako život. Krásný a děsivý, něco, co časem pochopíš. Je to láska, nenávist. Je to duha na obloze." Nechtěla jsem, aby si tím zabývala hlavičku a tak, když dojedla, půjčila jsem ji teplou spací košili a zahnala ji do postele a s vědomím, že když půjdu spát teď a probudím se už o půlnoci a potom neusnu jsem si uvařila čaj, přiložila v kuchyni do kamen a sednula si zpátky k oknu. Zasnila jsem se.

Viděla jsem, jak mi po tváři stekla slza a udělala díru do sněhu, který ležel na matčině hrobě. Jediný, kdo byl kolem, jsem byla já a tak jsem si dovolila plakat. Další rok mého života na nic. Další rok bez máminé ochranné ruky. Maminka mi vždy slibovala, že budu princeznou, když za mnou večer přišla, a můj princ si pro mě přijede, ne že mě otec zavře do kláštera, aby se mi nic nestalo. Chápu, že si chce udržovat vzpomínky a myslet si, že se nic nemění, ale mění. Já jsem téměř dospělá. Většina děvčat v klášteře, které nastoupily ve stejný rok, jako já jsou dávno vdané, mají děti a já stále sedím a modlím se za lepší budoucnost.

Slyšela jsem, jak zachrastilo křoví za máminým hrobem a stoupla si. Naráz mi to tady nepřišlo vůbec klidné, spíš děsivé. Obešla jsem křoví a našla pár otisků. Na větvičce se houpala na provázku rolnička, knoflík, mámin pečetní prsten, který se ztratil, když umřela a vzkaz. Rozmotala jsem papír a přečetla, co se na něm píše. „Jsi následnice." Žádný podpis, jenom tyhle věci. Schovala jsem si je do kapsy a nadskočila, když se za mnou ozval králův hlas.