VÁNOCE S VRAHEM

7

 „Veličenstvo." Poklonila jsem se a ustoupila stranou. Kolem se postavily stráže, které mě sice znervózňovaly, ale musela jsem je přetrpět. Proklouzla jsem a šla dozadu do soukromé královské zahrady, kam měl přístup jenom královský rod. Sednula jsem si na zadní zídku a dívala se do volně přístupné, ale ne tak pěkné zahrady a koukala se. Nepřemýšlela nad ničím, život byl v pořádku. „Slečno?" „Co se děje pane?" „Rád by jsem Vás pozval na večeři do paláce. Nemusíte jíst sama." „Děkuji veličenstvo, ráda přijmu Vaši nabídku."

„Mířila jsem si to chodbou do sálu. Věděla jsem, že jdu sama, protože jsem ptala Sabiny a ta mi řekla, že král dnešní společnou večeři zrušil. Takže se to týkalo jenom mě. Vešla jsem do sálu, velké stoly, které tady obvykle byly nahradil maličký stoleček s dvěma svíčkami uprostřed a dvěma židlemi umístěnými naproti sobě. Jediné, co osvětlovalo místnost byly dvě rožnuté svíce uprostřed stolu. Vešla jsem a zavřela. „Nehýbejte se." Chtěla jsem se otočit, ale zadržely mě dvě paže, které se mě dotkly na holé pokožce ramenou. „Máte husí kůži. Bojíte se mě snad?" Cítila jsem teplý králův dech na svém krku a otřásla se. Znervózňoval mě. „Ne, pane." Otočil mě čelem k sobě a políbil mě. Cítila jsem, jak se uvolňuji pod dotekem jeho teplých, hrubých rtů a dlaní, které zkoumaly moje tělo pod odvážnými moderními šaty. Do obličeje se mi nalila krev, cítila jsem tolik pocitů, cítila se plná a přesto jsem si přišla prázdná. Něco bylo špatně. Král se odtáhnul.

„Tak je to správně. Žena by se měla červenat, když ji muž políbí. A teď se pojďte najíst." Vzal mě za ruku a mě se od našich spojených rukou začalo šířit teplo do celého těla a usadilo se kolem srdce. Král mi přidržel židli a posadil se naproti mně. „Smím Vás dneska volat Merio?" „Smíte, pane."

Oddělaly jsem poklop a podívala se na jídlo pod ním. Vypadalo to velmi lákavě. Král se na mě po celou dobu jídla díval a pozoroval mě. Sám téměř nejedl a díval se. Začínal mě tlačit žalůdek a já tušila že víc už nesním položila jsem talířek.

„Už nemůžete?" „Pravda. Víc se toho do mě nevleze." „Měla by jste více jíst, jste vyhublá." Nemohla jsem mu říct do očí svůj názor. To se neslušelo, tak jsem raději mlčela. „Víte, proč jsem si Vás nechal zavolat?" „Nevím. Udělala jsem něco špatně?" „Právě naopak. Chtěl jsem se Vám omluvit. Spletl jsem se ve Vás. Respektujete všechny zákony, nemluvíte pokud se Vás nikdo na něco nezeptá, ale vlastně jste statečná žena. Vím vše, co jste obětovala jenom pro svého otce." „Nevím o čem mluvíte?" „Ale Merio, už nezapírejte. Moje dcera mi všechno řekla." Věděla jsem, že je konec. Věděl všechno i to, že já nikoho z jeho rodiny nikdy nezabila. Věděl i to, že jsem bránila svého otce, který se pominul po mém odchodu a od té doby se králi mstil za to, že mu vzal dceru.

Po líci mi stekla slza a vpila se do šatů. „Omlouvám se, můj otec to tak nemyslel, jenom se po smrti maminky nevzpamatovala a chtěl mě bránit a tím že jste mu mě vzal tak se jeho vztek obrátil proti Vám. Omlouvám se."

„Vy se nemáte za co omlouvat, drahá. Já to měl řešit už dávno a ne teď, když přišlo hlášení z pahorkatiny. Nikdo to tam už čtvrtý rok nikdo nevede. Váš otec zmizel dva dny po našem odchodu a od té doby ho nikdo neviděl. „Já vím kde je?" „V klášterním vězení. Je to blázen, nebezpečný pro sebe i pro ostatní." „Proč jste se to nikdy nesnažila vyvrátit a udělala ze sebe tu špatnou.

„Vždy jsem se starala o lidi, proto mi ubližují. Nevadí mi to. Mám na to své názory a o jejich se nazajímám, klepy nešířím. Jediné, co jsem chtěla ochránit Vašeho syna. Není správné mstít se na dětích někoho, kdo Vám ublížil."

„Jsi unikát, líbí se mi to na tobě." „Děkuji veličenstvo, jenom se Vám snažím podobat." Dlouho bylo chvíli, kdy mě král hladil po hřbetě ruky, než vyřekl. „Miluji tě, Merio." Nemohla jsem opětovat jeho lásku. Bylo mi špatně z toho, že se do mě zamiloval muž, který mi ublížil, který mě nechal pověsit a který mě málem zabil. Mám sakra nějaké zásady, které neporuším. On je můj vrah a i když toužím po lásce neznám ho a sakra. On mě naučil nemilovat.

„Jsem poctěna veličenstvo, ale sklamu Vás. Já nemiluji už dlouho." Král se zaklonil, hleděl mi skloumavě do tváře a krčil si kůži na tváři opřenou o ruku. „Kdo Vám to provedl?" Zpozorněla jsem, byl první, kdo se na tuhle otázku po dlouhé době ptal. „Můj vrah, pane." „Já?" „Ano, díky Vám necítím lásku, nedokáži to. Jediný, kdo to dokáže je Váš syn." „V tom případě je to spíš tvůj syn. Dovoluji ti mu říkat synu. Král se nikdy neomlouvá dvakrát." Pravda. „Poraďte, co mám dělat?" „Co?" „Vezměte si dceru z východního panství. Je to chytrá mladá dívka, která si zaslouží vaši pozornost. Upevníte vztahy téměř se všemi v království a ona Vám bude dobrou královnou. Je mladá a plodná. To je jediné, co Vám mohu poradit."

„Radíte mi, abych si vzal jinou ženu, kterou nemiluji?" „Ne, radím Vám, aby jste si našel královnu, kterou lid ocení a ne mě. Nechejte mě žít, slibuji že děti už mít nebudu. Jediné, co chci je být chůvou. Já si Vás nemohu vzít." Nemůžu milovat bez lásky a nemám dostatečný původ, abych byla dobrou královnou. Ano též jsem byla královské rodu, ale nemohla jsem se vdát. Neměla jsem věno, rodiče, vychování, nic. Jenom svůj život a ten jsem nehodlala zahodit pro někoho koho miluji. „Vždy budeš moje první volba, ale ... chápu." Vstal a odešel.

Přesně, jak jsem si myslela. Král si do roka vzal dceru z východního panství. Byla to menší krásná dívka, slušné vychování jí nechybělo a král ji měl doopravdy rád. Někdy jsem viděla pohledy, které po mě házel, plné vášně a musela si jich všimnou i jeho snoubenka, která mě neměla příliš v lásce. Nevšímala jsem si jich, ale když neustávaly začalo ve mně něco hlodat a já cítila. Divnou touhu být králi nablízku, nazývat ho medvídkema napomínat Bastíka ze kterého se stal můj maličký neposedný syn. A rostlo to. Zamilovala jsem se do muže, do mého vraha.