VÁNOCE S VRAHEM

10

O DESET LET POZDĚJI

Běžela jsem lesem spolu se Psem. Nevím, proč ho takhle máma pojmenovala. Mohl to být miláček, nebo bobík. Z poza keřů se na nás vyřítil velký černý pes a hnědý kůň. Nelekla jsem se, věděla jsem, že mě pes ochrání a nůž za pasem jsem měla připravený. Poklekla jsem, když jsem viděla muže s královským knoflíkem na krku. „Stoupni si dítě?" „Ano, pane." „Stratila jsi se?" „Ne, pane. Já tady bydlím." „Tady je vesnice?" „Ne, samota." „To je dobře. Já se stratil a rád by jsem se někde ubytoval. Naskoč." „Děkuji, nechci. Pojďte za mnou." Rozběhla jsem se pravidelným tempem a začala dýchat. „Kdo je tvůj otec? Dřevorubec?" „Nevím pane. Žiji pouze s maminkou. Otce jsem nikdy nepoznala." Podívala jsem se do jeho mladé tváře a potom na jeho psa, který skotačil s mým. Běžela jsem do kopce a viděla mámu na zahrádce. Sbírala beztak nějaké kořínky na polévku. Otočila se a když nás uviděla viděla jsem ji překvapenou, šťastnou a udivenou. Položila košík na zem a vyšla nám naproti. Muž sesedl z koně a vyšel jí naproti. „Mami." To je můj bratr? Chytila jsem koně a uvázala ho k zábradlí. Stoupla jsem si za mámu a čekala. Nemělo smysl se jim plést do rozhovoru. „Ráda by jsem ti představila svoji dceru Stephanii. Pojď dál." Naznačila jsem máme, že půjdu znova do města a máma ukázala na koně. Dobrá vezmu ho sebou. Naskočila jsem a vyjela. Pod nohy se mi připlantali jednou Pes se psem a potom zmizeli někde v lese. Letěla jsem z kopce na koni, dobrém koni a ani si nevšimla, že cesta je mnohem kratší než obvykle.

Vešla jsem do kuchyně od hostince a hlasitě pozdravila. „Hospodo? kde je kdo?" Z přední časti na mě zavolal strýček, pán domu Majitel této hospody v jednom. Vešla jsem dovnitř, kde mě všichni znali, protože znali mámu a já jim pozdravy oplatila. Strýček si mě vzal stranou a pološeptem se mě zeptal. „Stephi, mám tady vzácnou návštevu. Samotného krále, stratil se mu syn. Nevíš náhodou, kde?" „Narazila jsem na něj v lese. Je u mámy. Je tady Gwil." „Nahoře." „Pokud bude chtít král jet se mnou, najdu si ho." „Dobrá." Odešla jsem ho a zaměřila se na narozeniny mého nejlepšího kamaráda. Viděla jsem ho, jak se snaží uklidit si věci. Nikdy mu to nešlo. „Gwiliene Pembrooku. Co tady provádíte?" Rozsypal věci, které měl v rukách a otočil se. „Stephi. Díky bohu. Potřebuji pomoct s úklidem." „Já vím. Na..." „Díky." Potěžkal nůž, který obdivoval na trhu a na který jsme ani jeden neměli peníze, ale já byla víc šikovná. Hodil s ním o dveře, které následně otevřely a dovnitř vtrhl vysoký muž s černými vlasy, které na mnoha místech byly šedé a stříbrné. „Ty jsi Stephi?" vyhrkl na Gwila. „Ne, to já, veličenstvo. Už chcete za synem?" „Ano." Pokrčila jsem rameny, otočila se na Gwila. „Trénuj, přijdu večer." Mrkla jsem na něj a odešla z pokoje. Ve stáji jsem si vzala koně se kterým jsem přijela a čekala na krále. Vyjel z velkým černým koněm a vypadal majestátně. Rozjela jsem se pryč a zastavila až u lesa. „Kolik ti je let, dítě?" „Deset." „A kdo je tvůj otec?" „Nevím, neznám ho." „A tvoje matka?" „Je nejlepší, nejhodnější a nejvzdělanější královna, kterou jste kdy poznal." „Královna?" „Ano, královna pahorkatiny." Král zastavil a já se po něm ohlédla. „Co se děje?" „Tvoje máma je Meria, královna pahorkatiny?" „Ano." „A narodila jsi se na začátku podzimu, pravda?" „Vy jste vševěd?" Začal se smát a přijel ke mně. „Jak že se jmenuješ?" „Stephannie." „Tak jedeme za královnou, pojď."

„Máma vždy vycítila, kdy přijedu domů a dneska ji na to upozornili ještě Pes se psem. Slezla jsem z koně a vzala si uzdu od krále. „Postarám se o ně." „Podívala jsem se na oblohu. Bude pršet. Zavedla jsem koně do přístřešku a odsedlala je a vytřela do sucha. Hodila jsem jim jenom ohlávku a otevřela výběh. Vyběhly na čerstvou pastvu a já schovala sedla a nastlala jim, aby až začne pršet se mohly schovat do suchého. Přišel za mnou princ a začal mi pomáhat. „Jak že se to jmenuješ?" „Stephi." „Jasně, Stephi. Zapomněl jsem. A kolik, že ti to je?" „Bude mi deset zim."