VÁNOCE S VRAHEM

6

 „Babičko, vstávej. Už je ráno." Probrala jsem se a otevřela unavené oči. „Copak si budeš přát na snídani?" „Nemám hlad." „Dobře broučku, jdi si hrát, dávej pozor a hlas se." Pohladila jsem ji po jemných vláskách a napila se studeného čaje ze včerejška. Posadila jsem se nova do křesla a pokračovala v dřímání.

„Jakmile jsme se zavřeli v kanceláři sednula jsem si do jeho křesla podívala se na maličkého chlapce v mojí náruči a moji jedinou zbraň, kterou jsem měla u sebe. „Chcete pomstu za to, že jsem Vám zabil milenku? Dal jsem jí na výběr. Moje žena, nebo poprava." „Nedal jsi mi na výběr, přijmula bych, kdyby jste mě popravili, ale oběšení mi nesedlo. Víš, co mi po Vás zbilo? Moje jizvy, srdce bez lásky a mozek plný pomsty. Jediný, kdo dokázal, abych ho nezabila tento mladík. Bude z něj jednou dobrý král, jenom mi dovol ho vychovat po svém. V den jeho dospělosti přijmu všechny tresty, které mi přidělíš a slibuji, že už mě nikdy neuvidíš." „Má nechat vražedkyni, která zabila svého otce, mé rodiče, moji ženu a moji milenku, aby vychovala budoucího následníka trůnu, Merio? To nemůžeš žádat." „Jsem právoplatná královna této země. Můžu a mám polovinu lidí z této země, kteří mě podporují." „A kdo jsou to?" „Všechny ženy v této zemi, dokonce i tvoje dcera." „Ne, to není možné. Moje dcera je slušné děvče." „To je, ale každá žena má divokou stránku, kterou si kryje před světem. Tak co, přijímáš moji nabídku?" „Přísahej na svoji matku, že se mu nic nestane?" „Z mojí strany je v bezpečí. Nic mu neprovedu, slibuji." „Nevěřím tobě, ale tvému slibu. Dobrá, ale, nikdo tě nesmí vidět takhle, ani, jako Meriu." Povstala jsem a dala mu Bastíka do náruče. „Otočit a nekoukat." Sundala jsem si masku, rozpustila vlasy a upravila se tak, aby moje volné kalhoty působily, jako sukně a otočila se čelem ke králi. „Veličenstvo, jste spokojeno s mým výsledkem?" Otočil se a zíral. Uznávám změnila jsem se. Korzet, který mi svíral hrudník mě začínal tlačit do zad, ale musela jsem ho nosit, jinak by bylo poznat, že jsem žena. Vlasy jsem měla malinko tmavší, než za mlada, ale jinak jsem byla stále stejná. „Vypadáte jinak, dospěleji, ženštěji a mnohem lidštěji. Ale, jak Vás pojmenujeme?"

„Směla by jsem být Aria?" „Ne, to je jméno Vaší matky. Co třeba...Minevra." „Nesouhlasím, to je příliš staromódní a jmenovala se tak Vaše žena. Co takhle Rosalinda, a volali by mě Rose." „To je krásné jméno. Tak...Věřím svojí dceři a ne Vám, jinak bych Vám ho nesvěřil."

Pokývala jsem hlavou a podívala se na jeho dceru, která mi dávala zdvižené palce zpoza závěsu. Král odešel a ona vylezla. „Táta se to nesmí nikdy dozvědět." „Děkuji, že mi pomáháš, ale dělám to pro jeho bezpečí." „Já vím, a proto ti pomáhám."