VÁNOCE S VRAHEM

3

 „Slečno?" Poklonila jsem se mu a viděla jsem úsměv nad mojí reakcí. „Co tady děláte?" „Věřte, že by jsem to ráda věděla, také. Smím se zeptat, proč nejste na zámku?" „Mám na starosti každého člověka v tomhle království, tudíž i Vás a chtěl jsem si být jistý, že jste v pořádku." „Děkuji, pane." To jste vůbec nemusel dělat.

„Rád by jsem si s Vámi někam sednul a lépe Vás poznal." „Jak si přejete, pane." Mnohem raději by jsem byla sama a zkoumala věci, co jsem našla na hřbitově, ale králi se neodmítá. „Veďte mě." Zavedla jsem ho salónku, který patřil jenom mě. „Posaďte se. Dal by jste si něco?" „Co mi nabídnete?" „Griotku a višňový kompot?" Viděla jsem jeho úšklebek a nalila mu jenom griotku a sama si vzala kompot.

„Vy nebudete pít?" „Já mám kompot." Divně se na mě podíval a potom na misku v mých rukách a připil si. Vzala jsem si jednu višeň a ústa se mi skřivila pachutí alkoholu ve višních. Nebyla jsem zvyklá pít. V klášteře nám dávaly někdy víno, ale i to bylo zředěné vodou.

...

„Takže...Většinu roku žijete v kláštěře?" „Ano." Alkohol mi rozpaloval vnitřnosti a rozséval teplo po celém těle. Díval jsem se na maličkou brunetu přede mnou skrčenou v křesle a prohlížel si ji. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a stékaly jí po ramenou, jako řeka až do klína. Oválná tvář a dva zelené diamanty, které se na mě upíraly pohled. Nikde neměla žádný šperk, měla na sobě skromné šaty a přesto jsem si ji dovedl představit, že v tomto jde na ples. Pěkná prsa se rýsovala ve výstřihu, nebyl moc odvážný, ale i tak to byla pastva pro oči. „Kolik Vám je let?" „Dospělá ještě nejsem. Dvacet." Takže o tři roky mladší než já.

Dopil jsem skleničku a zašel si pro další. Chtěl jsem si nabrat ze soudku ze kterého prve brala alhohol, ale byl tady jenom kompot, který voněl, jako griotka. Ochutnal jsem jednu višeň a otočil se na Meriu. „V tom kompotu je alkohol?" „Samozřejmě. Je to kompot pro chlapy." „Páni." Nalil jsem si do skleničky tekutinu i s višněmi uvnitř a posadil se znovu do měkkého, pohodlného, teplého křesla. Viděl jsem červené tváře a ona je určitě taky cítila, protože na chvíli odložila misku a přiložila do krbu, který vesele popraskával. V místnosti bylo ticho, které se dalo vysvětlit určitým zdvořilým chováním. Žena mluví pouze pokud je tázána. Vzala si z knihovny knížku a natáhnula se na lenošku k ohni. Viděl jsem, jak si čte, ale mě zajímalo jenom obrys těla, který se jí pod šaty rýsoval a vlasy, které ve světle ohně získávaly bronzově měděný nádech. Pozoroval jsem ji a díval se, jak se usmívá, někdy mračí. Chtěl jsem vědět, co se jí honí hlavou, ale nechtěl jsem rušit tuhle uvolněnou atmosféru. Meria si četla a já jsem přemýšlel. Království fungovalo, nikde žádné vzpory, nic. Všude byl klid, přesně, jak jsem otci slíbil. Meria se natáhla pro misku a snědla zbytek višní. Stoupnula si a zasunula knížku do knihovny. Vzala svíčku, podržela ji u ohně a ten potom zadusila. Přešla ke mně. „Veličenstvo, vím, že je to neslušné obtěžovat Vás s mými problémy, ale jsem unavená a přijde mi neslušné nechávat Vás samotného, jako hosta." doprovodilo to dlouhé korektní zívnutí, které schovala do hřbetu ruky. „Doprovodím Vás do pokoje." Nabídl jsem jí rámě a ona ho přijala. Měla jemné ruce a ve světle svíčky jsem viděl jizvu, která se táhla pře celý její hřbet. Pohladil jsem ji a ona ucukla a popálila se voskem. Zasyčela bolestí a položila svíčku na zem. Sundala si kapičky vosku, který měla na ruce a pohladila si jizvu. „Omlouvám se, pane." „Jste v pořádku?" „Samozřejmě. Nestalo se Vám nic?" vyhrkla a popadla svíčku ze země a odešla ke dveřím. „Ve vaší společnosti, nikdy." Chtěla otevřít, ale já ji předběhl a podržel jí dveře. Vypadal ještě překvapeněji než předtím a usmála se. Přesně kvůli tomuto to dělám, kvůli jejímu úsměvu. Na chodbě za námi zavřela a já ji už čekal a nabízel jí rámě. Zavěsila se do mě a společně jsme šli pomalu do mého pokoje. Cítil jsem její parfém, který byl tak opojně ženský a tajemný, jako ona. Ta vůně mě přitahovala. Kolem nás proběhla stráž a všichni se Meiře za běhu poklonili. Podíval jsem se na ni s otázkou v očích, ale ona se na mě nepodívala a chtěla jít dál. Zastavil jsem a teprve to ji donutilo podívat se na mě. „Děje se něco?" V tomto světle byla ta nejkrásnější žena pod sluncem. Sledoval jsem tvar její hlavy, jejích vlasů a zakotvil jsem na rtech. Jak asi chutnají. Ty maličké, růžové rtíky. „Toužím Vás políbit." Rozšířili se jí oči a obočí ji vyletělo prudce nahoru a její pusa se roztáhla do úsměvu. „Můžu?" „Je mi líto veličenstvo, to není správné." Chytila se mě a rozešla se stejným tempem k pokoji, nebyla na ní žádná změna. Nečervenala se, byla stále hrdě narovnaná a klidná a mířila si to s pohledem upřeným před sebe k mému pokoji.

Nevydržel jsem to a na chodbě před pokojem jsem zadusil svíčku a chytil ji do náruče. Sladké, jako...med. Ucítil jsem na krku nůž a zezadu mi na krk šeptal mužský hlas. „Pusť ji, nebo tě podřežu, jako prase na porážce." Pustil jsem Meriu, která mi vlepila pálivou facku, zapálila si znovu svíčku a odkráčela do jejího pokoje. Bylo jí jedno, že mi někdo drží u krku nůž, dokonce mi přišlo, že se na útočníka mile usmála.