Annabeth Raddle - dcera nejmocnějšího černokněžníka

1. Spěšný vlak do Bradavic

Annabeth naposledy zkontrolovala obsah svého kufru a zavřela ho. Sundala jej z postele a nechala ho u ní stát, zatímco přešla k oknu a vyhlédla z něj.

Dům, ve kterém bydlela společně s tetou Lucindou, byl postaven v menším údolí. Nejbližší mudlovské městečko bylo vzdáleno necelých deset minut chůze a ona tam ráda s Lucindou chodívala nakupovat. Jenže to byla minulost.

Už nebude doma, aby tam mohla chodit, protože její teta konečně svolila, aby nastoupila do Bradavic. Měla ráda domácí výuku, ale chyběla jí společnost. Neměla žádné kamarády, kterým by se mohla svěřit se svými pocity.

Stálo ji to dost přesvědčování, aby Lucinda souhlasila. Nicméně své emoce dokázala už dobře ovládat a jen málo kdy hrozilo, že by nad nimi ztratila kontrolu.

Celé léto odpočítávala dny do odjezdu a teď, když konečně nastalo první září, byla šíleně nervózní.

Odstoupila od okna, posadila se ke kosmetickému stolku, ze kterého vzala hřeben, a po několikáté si rozčesala havraní vlasy. Lucinda jí vždycky říkala, že vzhled podědila po své matce Alexis, stejně jako většinu vlastností. Přesto měla i něco ze svého otce, Toma Raddlea.

„Beth!"

Annabeth odložila hřeben a vstala. Protože její povolení používat kouzla mimo školu končila až úderem půlnoci, vytáhla hůlku a levitačním kouzlem zvedla kufr z postele.

S mírným úsměvem na rtech opustila svůj pokoj a vydala se po schodech dolů do haly, kde na ni Lucinda čekala.

„No kde jsi?" zeptala se jí teta a usmála se. Vedle jejích nohou stála klec se sovou. „Myslela jsem, že tu budeš stepovat už od úsvitu."

Annabeth se pobaveně zasmála a vyšla za Lucindou do zamračeného dne. Nepršelo, ale bouřkové mraky nad nimi slibovaly brzký déšť. Kouzlem odlevitovala svůj kufr do auta, které stálo na příjezdové cestě, a poté se posadila na místo spolujezdce.

„Proč jsme se vlastně nemohly přemístit?" zajímala se, když vjely na asfaltovou silnici.

„Protože chci, abys svoji první cestu zažila stejně jako já," odpověděla Lucinda. „Byla jsem nesmírně vzrušená, zatímco jsme se blížili k nádraží. A to samé, když jsem před sebou tlačila vozík s kufrem a sovou."

Annabeth chápavě přikývla a na rtech se jí objevil úsměv.

„Zapadnu?" zeptala se znenadání a pátravě se na Lucindu podívala. Čarodějka si s odpovědí dávala chvíli na čas.

„Nemůžu ti to zaručit, ale můžu ti říct, co pro to udělat," řekla nakonec a na svou svěřenkyni se otočila. Tak moc jí připomínala její matku, že ji při každém pohledu bodlo u srdce. „Nepoužívej bezhůlkovou magii, pouze v případě, že si budeš jistá, že to nikdo neuvidí. Ovládej se, aby tvé emoce nepřevzaly kontrolu nad tvými rozhodnutími. A nikomu neříkej pravdu o tom, kdo skutečně jsi, pokud si nebudeš nade vší pochybnost jistá, že to dotyčný nikomu neřekne."

„Dobře," přikývla Annabeth, ačkoliv ji její slova příliš neuklidnila. Co když se prozradí? Nechtěla nad takovým scénářem ani myslet.

Zbytek cesty protrpěly mlčky, každá zahloubaná ve svých myšlenkách. Když vjely do Londýna, zmocnila se Annabeth ještě větší nervozita, než jakou do té doby pociťovala.

Lucinda zajela k nádraží King's Cross a zaparkovala před budovou.

„Chci, aby sis něco zapamatovala," promluvila dřív, než stihla Annabeth sáhnout po klice ode dveří. Zvědavě se na tetu otočila. „Nejsi a nikdy nebudeš jako tvůj otec. Vím, že se tím trápíš, protože ovládáš bezhůlkovou magii a stěží se ovládáš, když jsi naštvaná, ale nemusíš. Nesmíš se tím akorát zatěžovat."