Annabeth Raddle - dcera nejmocnějšího černokněžníka

4. Rozhovor

Draco zatřepal hlavou a ujistil se, že ho nikdo neviděl. Společenská místnost byla ovšem zcela prázdná. Annabeth zmizela na schodech a zanechala ho tam.

Měl z ní zvláštní pocit. Když ji viděl poprvé ve Velké síni, doufal, že se dostane k nim. Vyzařovalo z ní něco, co mu prostě sedělo ke Zmijozelu. A děkoval Pansy, že se s ní dala do řeči, protože on se bavil zase s ní a to znamenalo, že spolu budou trávit čas.

A ten pocit se ještě umocnil, když viděl tu změnu očí. První to dával za vinu světlu, že se mu to jenom zdálo. Ale ona mu to potvrdila a naznala to jejich společným tajemstvím. Netušil, co si o tom má myslet. Byla tu teprve pár hodin a dokázala mu zamotat hlavu tak, jak nikdo jiný.

S povzdechem se vydal po schodech do chlapeckých ložnic. Jak očekával, Crabbe, Goyle i Zabini stále spali. Rychle se převlékl do pyžama a padl do postele. Cítil, že na něj jde spánek, o který byl okraden kvůli jeho hádce s Annabeth ve čtyři ráno. Nemohl potom spát, jak urputně přemýšlel nad vším, co si v dopise přečetl, dokud si ho nevšimla.

Zavřel oči a i přes hlasité chrápání, které Crabbe a Goyle vydávali, usnul.

-----------------------

Pokoj byl prázdný, když se probral. Provedl ranní hygienu a upravil si rozcuchané vlasy, než v pohodlnějším oblečení sešel do společenské místnosti.

Jen krátce se rozhlédl, než svůj pohled zakotvil na černovlasé dívce, která seděla zády k němu. Ušklíbl se a potichu se k ní vydal s úmyslem ji vyděsit.

Byl skoro u ní, když nečekaně zvedla ruku, ve které držela loupák.

„Nebyl jsi na snídani, tak jsem ti vzala alespoň tohle," řekla Annabeth a do hlasu se jí vkradl smích.

„Jak jsi věděla, že jdu?" zajímal se mírně zklamaně a posadil se vedle ní.

Annabeth mu předala loupák a záhadně se usmála. „Intuice."

Draco si bezděčně pomyslel, že když se usmívá, nesmírně jí to sluší. Rychle ale takové myšlenky zahnal a raději se zakousl do loupáku.

„Jdu do knihovny, uvidíme se na obědě," oznámila mu Annabeth.

„Vždyť neznáš cestu," namítl Draco. „Jsi tu druhý den."

„Teta mi Bradavice popsala celkem detailně, nějak na ni natrefím," ujistila ho a vstala. Bez dalšího slova se protáhla kolem sedaček k východu a zmizela na chodbě.

Než se nadál, její místo nahradila Pansy.

„Ahoj," pozdravila ho zvesela, ačkoliv jeho nálada rázem klesla. S Pansy se bavil už od prvního ročníku a věděl, že se jí líbí, vlastně jím byla přímo posedlá, ale byla taky nesmírně otravná.

„Ahoj," oplatil jí pozdrav nevzrušeně.

„Dneska někdo vstal z postele špatnou nohou," ušklíbla se Pansy. „Nebuď tak nepříjemný."

„Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít," pokrčil rameny. „Nikdo tě tu nedrží."

Pansy uraženě našpulila rty a s pohrdavým odfrknutím se vzdálila ke svým kamarádkám.

„Zdálo se mi to, nebo mezi tebou a tou novou je najednou všechno v pohodě?"

Draco zvedl pohled k Blaisovi, který se nečekaně objevil vedle sedačky.

„Vyříkali jsme si to," vysvětlil a oprášil si ruce od drobků.

„To jsme měli noční dostaveníčko, nebo co?" nadzvedl Zabini obočí a posadil se. „Protože jinak si neumím vysvětlit, kdy jste si to vyříkali."