Annabeth Raddle - dcera nejmocnějšího černokněžníka

14. Druhý úkol

Annabeth cítila, jak se jí klepou ruce, v nichž držela hůlku. Do začátku úkolu zbývalo posledních pár chvil a ona se nemohla rozhodnout, jestli je horší studený vzduch, který ke konci února panoval a kterému byla vystavena pouze v plavkách, nebo fakt, že brzy bude muset vstoupit do ledové vody Černého jezera.

Očima sledovala tribuny, nikde ale nedokázala najít Draca, dokonce nezahlédla ani Hermionu a Rona. Nechápala, kde by mohli být.

Mezi studenty zahlédla ostatní nebelvírské i zmijozelské, včetně Pansy, Blaise a Daphne. Skandovali spolu s dalšími její jméno.

A co hůř, chyběl i Harry. V duchu si nadávala, že nikomu neřekla, že Harry nebyl ráno ve své kóji.

Ráno na ně ve společném prostoru stanu čekala snídaně a lístek s informací, že úkol začne s úderem půl desáté a že se do té doby mají všichni šampioni nachystat na břehu jezera.

Harryho kóje byla zatažena závěsy, a tak usoudila, že ještě spí. Nechtěla ho zbytečně budit, dokud to nebude nutné, ale když už byl čas se jít nachystat, v kóji ho nenašla. Postel byla ustlaná a Harryho plavky se jménem tam stále byly.

Napadlo ji, že si někam odběhl třeba vyčistit hlavu a že určitě lístek u snídaně četl, takže se nestrachovala.

Jenže Harry se zatím neukázal. Napadlo ji, že to řekne Brumbálovi, ale upoutala ji reakce diváků na tribunách.

Někteří studenti teď upustili od skandování jmen a začali si se smíchem ukazovat směrem k hradu. Annabeth se otočila tím směrem a spatřila Harryho, jak utíká dolů ze svahu. Na sobě měl stále včerejší školní hábit, brýle na nose trochu nakřivo.

Sotva popadal dech, když se konečně zastavil na břehu jezera.

Annabeth měla na jazyku hned několik otázek, ale všechny spolkla, protože je Pytloun začal stavět ještě blíž k vodě, v rozestupech asi po třech metrech.

Sotva vnímala jeho následná slova, kterým vysvětloval divákům, co druhý úkol obnáší, jasně slyšela jen hvizd píšťalky. Aniž by nad tím přemýšlela, rychle vběhla do vody, použila bublinové kouzlo a celá se ponořila.

Hlasy diváků okamžitě ustaly, jakmile se nad ní uzavřela hladina.

Voda byla ledová, bodala ji jako jehličky, ale čím víc temp udělala, tím chlad ustupoval. Snažila si držet na dohled dno, ale brzy se dostala k blízkosti temných řas, a tak se držela dobré tři metry nad nimi, aby stihla zareagovat, kdyby se z nich vynořil nějaký tvor.

Hůlkou si svítila před sebe, aby lépe v šeru viděla. Několikrát se poplašeně ohlédla, protože se jí zdálo, že slyší nějaký pohyb, ale nikdy nikoho neviděla.

Netušila, jak dlouho plavala, když jí k uším dolehl zpěv jezerních lidí. Byla to ta stejná písnička, která se skrývala ve vejci, pokud jste ho správně otevřeli pod vodou.

Přidala tempo. Chtěla to mít už za sebou. Nikdy neměla z vody strach, ale jezero bylo tajemné samo o sobě. Nehledě na to, že se v něm ukrývali různí tvorové.

Netrvalo dlouho a začala míjet první kamenné domky jezerních lidí. Někteří zvědavě vykukovali z oken, jiní dokonce vyplavali ven a pozorovali ji.

Snažila se nemyslet na oštěpy, které někteří drželi v rukou, a plavala dál ulicí. Domků postupně přibývalo, až stály přímo vedle sebe, některé měly dokonce předzahrádky.

Annabeth plavala dál, dokud se nedostala na náměstíčko plné jezerních lidí. Uprostřed náměstíčka zpíval sbor jezerních lidí, za nímž se tyčila socha. Ann hádala, že se nejspíš jednalo o některého z náčelníků, který jezerní lid kdysi vedl.