LIFE'S A GAME, WANNA PLAY? [Calum Hood, CZ]

- 5 -

Zpět domů dorážím se skleslou náladou. Asi jsem si představoval, jak se vrátím zpět s Monicou v náručích, jak budem oba opití starou láskou a alkoholem a možná, jak se stane bůhvíco úžasného. V hlavě se mi odehrává celá ta scénka před školou a i když chci spát, celé si to znovu a znovu promítám a přemýšlím o tom.

Je mi jasné, že to udělá. Je toho schopná. Už jako malá byla ten divočejší typ.

Zhluboka se nadechnu a převalím se v posteli. Venku svítí měsíc, vsadím se, že je úplněk. Kdybych nebyl líný, zajdu k oknu a zatáhnu rolety, protože při světle nemůžu usnout. Zírám ven na tmavou oblohu. Co asi dělá Monica? Zdrcená z mého odmínutí rozhodně není, buď si najde jinou společnost a nebo je také možná už někde na cestě za novým dobrodružstvím.

„A o to jde! Všechno na tomhle světě je jak blbej stereotyp.“

Zní mi v hlavě její věta. Je to jako kousavá myšlenka, která mi nedá a nad kterou musím stále přemýšlet. Ráno vstanu, půjdu do práce, kde budu rád, když se neupeču, ptoom přijedu domů, možná půjdu na fotbal, na pár piv s kamarády ze střední, pak bude večer, pojedu domů a půjdu spát a potom zase vstanu.

Má pravdu, je to asi stereotyp ale to je život, s tím nic neudělá. Ani když pojede na nějaký výlet napříč Austrálií. Stejně se potom vrátí do starých kolejí a měla by dělat to, co se v jejím věku patří. Což bych řekl, bude nejspíš učení, aby si mohla potom najít práci a udělat si krásný život. Mít milující osobu, možná děti a vyprávět jim o tom, co dělala v dětství ona.

A pak mi to asi došlo.

Trhnu sebou a sedám si v posteli. Třeba je tohle přesně to o co jí jde a navíc, jsou prázdniny. Monica nikdy nebyla hloupá, Monica ví moc dobře co chce, taky se chce jednou usadit a mít ten skvělý život, ale copak můžete mít skvělý život, pokud jste někdy předtím neudělali něco skvělého? Copak se můžete někdy v budoucnu v klidu usadit s vaší vlastní rodinou, pokud jste usazeni jak prach pořád na tom samém místě? Ona chce být ta, co bude mít možnost jednou jejím dětem vyprávět a já taky. Ani jeden z nás nechce být část prachu, ne teď, na to ještě není čas.

Rychle vylézám z postele, oblékám se do toho, z čeho jsem se před několika hodinami svléknul, nasedám do auta a rozjíždím se napříč městem. Až na uplném okraji zastavuji, protože mi dochází, že vlastně nemám ponětí, kde teď Monica bydlí, takže nemám šánci ji najít. Možná kdybych se vloupal na radnici a prolezl všechny archivy, najdu ji, ale až tak odvázaný se mi být nechce.

Rozhodnu se jet tedy ke škole, jakožto místo posledního setkání. Znáte přeci ty filmy, kdy úplnou náhodou dívce z kapsy vypadne občanka, kde je její adresa a hrdina jí pak může najít.

Nic takového se samozřejmě u školy neděje. Je tu prázdno, ticho, takhle osamoceně to působí celkem i strašidelně a ne, není to kvůli tomu, že je to škola. Opírám se o kapotu auta a naštvaně do ní bouchnu. Kde jí mám ksakru asi teď hledat?

Chvilku jen tak stojím u auta, přijdu si napálený i když vlastně nemám jak být, trochu se na mě podepisuje unavenost a navíc jsem naštvaný. Rozhoduji se jet rovnou domů.

Aby toho pro dnešní noc a včerejší den nebylo málo, u vchodových dveří zjišťuji, že klíče jsou ve dveřích. Z druhé strany. Už si neodpustím něco jako zavytí a vzhledem k úplňku nademnou mi to přijde komické.

Nasedám znovu do auta, ujišťuju se, že alespoň klíče od benzínky, které nikdy nenosím domů jsou tam, kde mají být. Jsou pohozené na zadním sedadle. Jeden bod pro Caluma, stopadesátpěttisícdvěstětřicetdva bodů pro karmu, život, říkejte si tomu jak chcete, každopádně to vyhrává.

Když dojíždím k benzínce, parkuju na místě pro zaměstnance pro případ, že by měl Paul chuť zavolat odtahovku, kdyby někdo stál na parkovacích místech, které mají vyhrazené používání pouze od 8 od rána do 8 do večera. Přijít tuhle noc ještě o auta by byl asi vážně jackpot.

Potichu vystoupím, obcházím celou budovu, nebo spíš budovečku, nebo spíš moje pracoviště a už se chystám odemknout si dveře, když si všímám, že na parkovišti něco stojí. Podstoupím od dveří, vedoucí do benzínového obchůdku a rozhlédnu se kolem, abych se ujistil, že tu někde není Paul a to auto není jeho.

Nikde nikdo.

Kousnu se do rtu a nakloním hlavu, ve tmě toho moc nevidím a tak mžourám očima a snažím se zaostřit na auto stojící na parkovišti. Je to dodávka, malá dodávka s reklamou na sardinky. Vytahuju mobil a koukám se na čas. Jsou čtyři hodiny. Copak má Paul nějakou speciální dodávku sardinek ve čtyři? Těžko. Vsadím se, že kdybych ztlumil dech a šumění stromů, uslyším, jak chrápe uvnitř benzínky.