LIFE'S A GAME, WANNA PLAY? [Calum Hood, CZ]

- 3 -

Kdybych měl popsat barvu jejích očí, bylo by to složité. Jsou nugátové ale někde jsou tak světlé, až připomínají karamel. Má úžasné oči.

Zapomínám na věci, které leží na pultě a vracím se do prázdninových dní, kdy jsme oba byli ještě děti. V hlavě si přepočítávám, kolik teď Monice je. 16.

Je jí sakra 16 let a vypadá jako anděl, jako holka, která právě vyšla střední školu a připravuje se na vejšku.

„Tak co, kolik?“ Zeptá se s drzým úsměvem, ten jí zůstal. Rychle jí dám koupené věci i s tím jejím časopisem do tašky a řeknu ji cenu. Podává mi platební kartu, jak jinak, nikdy moc neskrývala bohatství jejích rodičů.

„Pro vlastní potěšení nebo snad pro přítele?“ Zeptám se s pozdviženým obočím. Moc dobře ví, že narážím na ten časopis. Zasměje se.

„Ani jedno ale spíš vlastní potěšení.“ Řekne a drze se zakření. Jak jinak.

„Přijď se dnes v osm podívat ke střední škole Whitmana, jestli víš, kde to je.“ Řekne a potom se vypaří z obchodu.

Nechápavě se za ni podívám a zakroutím hlavou. Samozřejmě, že sakra vím, kde je Střední škola Whitmana. Navštěvoval jsem ji čtyři roky. Co se tam má ale dnes dít? Školní noviny, tedy alespoň poslední červnové číslo, se o ničem nezmínily a kdyby se něco dělo... no prostě to vím, pořád sleduju novinky, jsem asi zvyklý.

Odpoledne na benzínce utíká pomalu, přesněji řečeno táhne se rychlostí hlemýždě. Jsem opřený o pult a koukám na hodiny, které tikají na protější straně. Jestliže můžou jít nějaké hodiny dvojnásobně pomaleji než normální, jsou to stoprocentně tyhle.

Když se konečně ručičky přemisťují a je šest hodin, jdu do kumbálku a svlékám si červené tričko. Převlékám se do své bílé košile s krátkými rukávy, prohrábnu si vlasy a loučím se s Paulem. Pokud se takhle potáhnou všechny dny na benzínce, na vejšku se dostanu tak v padesáti.

S pomocí nadávek a několika kopanců konečně startuju auto a rozjíždím se domů. Sluníčko ještě pořád pálí ale vsadím se, že nejhoršímu vedru jsem unikl pod střechou benzínky.

Domů přijíždím asi až o hodinu později, protože na kraji města byl hustý provoz, lidé buď odjíždějí na prázdniny po pracovním dnu na chatu nebo se vracejí z práce. Těším se, až se vysprchuju studenou vodou a budu si moct jen tk lehnout.

Nejsem moc společenský člověk, spíš jen když jde o významné akce jako třeba narozeniny ale jinak trávím většinu času doma nebo u Michaela. Michael je můj nejlepší kamarád snad už od plenek ale jelikož on je pravý opak mě, má věčně kocovinu nebo je na druhé straně Austrálie v nějakým baru.

Doma se osprchuji a předtím, než se úplně rozhodnu si jít lehnout si vzpomenu na Monicu. Je třičtvrtě na osm, už tak bych šel pozdě, protože cesta do školy trvá dvacetsedm minut čistého času. To si za čtyři roky přepočítáte. Oblékám si tedy černé tričko a volné tepláky, nečekám nic velkého a odjíždím ze svého domu rovnou ke škole. Možná je to tím, že jsem zvědavý a nebo možná tím, že nechci přijet pozdě ale jedu rychleji, než když jsem normálně jezdil do školy (pokud jsem ovšem zrovna nezaspal), takže mi cesta trvá patnáct minut. Parkuju na školním parkovišti. Zdá se, že ve škole ani před školou nikdo není. Chtěla mě napálit? Udělat ze mě blbce? Rukou bouchnu do volantu, potom si všímám červeného sporťáka, přesně toho, co dopoledne zastavil před benzínkou