LIFE'S A GAME, WANNA PLAY? [Calum Hood, CZ]

- 4 -

Zhluboka se nadechji a potom se rozmýšlím, jestli vážně vystoupím a jestli za ní vážně půjdu. Nakonec bych si dal ale za tuhle otázku facku, samozřejmě, že půjdu.

Auto ani nezamykám, není proč, kolem školy teď nikdo není a navíc bych řekl, že se nezdržím ani nějak extra dlouho a daleko taky nebudu.

Tiše obcházím školní parkoviště, docházím k jejímu červenému autu. Sedí na kapotě, nebo je tam spíš tak nějak opřená. Na sobě má černé uplé džíny, šedou mikinu, vlasy má rozpuštěné, hraje si s telefonem.

„Tak mě tu máš.“ Řeknu a snažím se znít co nejvíce přirozeně i když se ve mně míchá trocha stydlivosti.

„Já vím...“ Řekne, koukne se na mě a usměje se. Vypadá to, že ani není překvapená, že jsem přišel, myslel jsem, že jsem byl dost tichý na to, aby byla překvapená ale asi pro ní byla samozřejmost přijít, omotá si každého tak snadno?

„Proč jsi chtěla, abych přišel?“ Vracím se myšlenkama k hlavnímu tématu.

Monica jednoduše přehodí nohy přes okraj kapoty a dojde ke mně. Zrychluje se mi tep, všechno je jak v takových těch filmech, kdy nemáte zdání, co se najednou může stát, například vás může políbit vaše kamarádka z dětství, která se v průběhu let změnila v sexbombu.

Ne.

To není to správní slovo, sexbomba je na ni moc děvkařský název. Ona je krásná, ne děvka.

Nic z toho se samozřejmě neděje, jen ke mně dojde, usmívá se, tak jako na benzínce, tak jak si to pamatuju s dětství jen s vyjímkou, že tenhle úsměv je dospělý.

„Víš, zavolala jsem si tě abychom si spolu tak trochu zavzpomínali, když už jsem tě konečně objevila, pane Done Question.“

Řekne a potom si sedne na zídku, která je vedle nás a která vlastně dělá takové školní oplocení.

„Chtěla si říct Quijote. Don Quijote.“ Opravím ji, ale ona jen zakroutí očima a poplácá na místo vedle sebe.

Sednu si vedle ní a opět si začnu představovat nemožné. Jak si opírá hlavu o moje rameno a jak její vlasy voní po levanduli, na chvilku zavírám oči.

Monica mě šťouchá do žeber.

„Takže, pamatuješ na ty prázdniny? Na ty dny, kdy jsme byli spolu a hráli si na neadrtálce nebo na objevitele?“ Zeptá se rozesnělým hlasem a koukne se nahoru na oblohu, kde jsou už poslední červánky a první hvězda.

„No jistě že.“ Odpovím a při zmínce neadrtálců se zasměju.

„Výborně.“ Řekne a jakoby chtěla pokračovat ale v poslední chvíli si to rozmyslí a tak se jen nadechne a potom zavře pusu.

„Bylo to úžasný, vždycky jsem se těšil na prázdniny...“

„Jo, to já taky.“

„Naše malá každodenní dobrodružství po celém světě a vlastně jen na malé pláži.“

„A pak si vyrostl.“ Řekne a sklopí hlavu.

Podívám se na ní a vzpomenu si na den, kdy jsme ji nechal samotnou na pláži, která pro nás znamenala život. Ten den jsem si myslel, že jsem bůhvíjak velký frajer, když ji řeknu, že dospívám.

Tiše si povzdechnu.

„Promiň...“ Zašeptám ale ona zavrtí hlavou.

„Ne to nech být, to je za námi, jsem tu, protože jsem chtěla uskutečnit jeden plán, který jsme si v dětství slíbili.“ Řekne a koukne se na mě.

Její oči se do mě vpíjí, chce nademnou mít zase kontrolu jako měla, když mi řekla ať přijdu, věděla, že přijdu.

„Co myslíš?“ Zeptám se jí nechápavě.

„Pojď procestovat svět ve starém autě, přesně jako jsme chtěli, když jsme byli malí. Nemusí to být ani svět, jen Austrálie, pryč na pár dní, jsou prázdniny, nic nám nebrání.“ Vyhrkne ze sebe dřív, než ji stihnu zastavit.

„Zbláznila ses? To nemůžem.“ Řeknu tiše a klidně ale ona jen zavrtí hlavou.

„Proč bychom nemohli,no tak.“ Zaškemrá.

„Protože za prvé jsi moc mladá a nevíš co to znamená a za druhé byliu jsme děti ale i když to za třetí zní dost lákavě tak stejně nemůžeme protože za čtvrté na to nemáme peníze ani jiné prostředky. A možná taky za páté, proč já?!“ Řeknu a kouknu se před sebe, abych nemusel čelit jejím psím očím.

„Tak hele.“ Řekne a seskočí zezídky, stoupá si přede mě.

„Jsem jen o dva roky mladší, to, že nemáme na tu cestu peníze by jí udělalo ještě kouzelnější a proč zrovna ty? Mohla jsem vzít svýho kluka, mohla jsem vzít svojí nejlepší kamarádku ale já si vybrala tebe, jakožto člověka, který mě zná nejlíp a nejdýl.“ Řekne a založí si ruce na prsou.

„Objevíš se jen tak z ničeho nic a chceš, abych s tebou projel celou Austrálii. Ne.“ Slejzám ze zídky. Stojíme naproti sobě.

„Dej tomu alespoň šanci.“ Zaškemrá ale já zavrtím hlavou.

„Monico probuď se, život nefunguje jako ve filmech, musím chodit do práce, abych si mohl zaplatit školu, tohle nejde.“ Řeknu jí rozhodně a ustoupím o krok dozadu.

„A o to jde! Všechno na tomhle světě je jak blbej stereotyp. Vše co děláš, budou dělat i další lidé a to co budou dělat a to co děláš ty, dělali už lidé před tebou taky, copak to nechápeš? Tohle není život. Tohle jsou pravidla a ty jsou od toho, aby se porušovali.“ Řekne téměř hystericky.

„Kde je ten Calum, kterého zajímala jen dobrodružství?“ Zeptá se tichým hláskem.

„Vyrostl.“ Odpoví si na vlastní otázku a potom zakroutí hlavou.

„Tak si jdi, já ti šanci dala.“

Zhluboka se nadechnu, chci jí něco říct ale asi není co. Zkousnu si spodní ret a potom odcházím. Neřeším, jeslti to bylo zbabělé, určitě to alespoň bylo rozumější než jen tak zmizet.