LIFE'S A GAME, WANNA PLAY? [Calum Hood, CZ]

- 8 -

Náš první cíl je Národní park Kakadu. Nemám ponětí, jak se tam Monica chce dostat, protože tam většinou chodí jen takový ti, co natáčí pro Discovery ale ona si je jistá, že se tam dostaneme, nějak. Cesta je pomalá, protože řídím já. Vlastně ani tak pomalu nejedu, ale Monica každých pět minut mumlá, jak už jsme tam mohli dávno být, a jak se z cesty na dvě hodiny stává cesta na celý den. Vždy jen zakroutím očima, nechávám jí žít a vydejchat to, možná proto, že se s ní nechci pohádat.

Když je konečně asi 20 minut potichu, nechápavě se na ní podívám. Kouká se z okna a potom se koukne s dětskou radostí v očích na mě.

„Panebože, podívej!“

Vykřikne a když si všimne, že se dívám, ukáže ven. Pod námi se rozkládá park, což znamená už jen cesta dolů, tam najít nějaký místo na parkování a-

„Cale do háje SILNICE!“

Vykřikne Monica a strhne volant na stranu, takže auto prudce zatočí, já šlapu na brzdu, nevím proč ale asi jsem udělal dobře. Sardinka zastavuje na kraji útesu, vlastně nás ještě drží svodidla.

Monica mi leží v klíně, zhluboka dýchá a pomalu se uklidňuje. Já se vzpamatovávám z šoku.

„Chceš nás sakra zabít.“ Vydechne po chvilce a pomalu se posadí.

Až teď mi dochází, že celou dobu tiskla mojí ruku, koukám se na ní ale ona se jen rychle odtahuje.

„Promiň já...“

„V pohodě, dojedeš to?“

Přikývnu. Pomalu rozjíždím Sardinku a o několim minut později úspěšně parkujeme asi kilometr daleko od parku, nebo alespoň od oficiálního vstupu do parku.

„Koukni, kamery tu rozhodně nebudou, neničili by takhle přírodu. Když půjdem oficiálním vstupem, je jasný, že nás tam nepustí, tak 500 metrů odtud je takovej potok a za tím začíná Kakadu. Auta si tu nikdo nevšimne, hlavně si nic neber s sebou, nemůžeme se nějak zdržovat.“

Pomalu vstřebávám její infromace a pak přikyvuju.

„Jdem.“

Přijde mi to naprosto šílený a taky trochu nezákonný ale teď už je pozdě ucouvnout. Navíc se blíží večer a kdo by byl večer v národním parku? Dobře, asi tím uklidňuju jen sám sebe. Ale kdo by tam byl?

Za pár minut jsme u potoku, o kterým Mon říkala, kouknu se na ní, vypadá to, že přemýšlí jak se přes něj dostaneme ale oba víme, že jinak než skrz to nepůjde. Koukne se na mě, pomalu kývnu. Přijdu si jak zločinec, bože Monico do čeho si mě to zavrtala, už nejsme u babičky na pláži, už nejsme děti, tohle je realita.

Přes potok se dostáváme celkem bez problémů. Potom se prodíráme několika stromy a pak jen jdeme po rovině až nakonec dojdeme na konec cesty. Opravdu nikam nevede, jsme na skále. Je to tu Kakadu je jeden z největších národních parků v Austrálií a taky jeden s nejvíce volně žijícími divokými zvířaty. Je to park skal, vodopádů a především té nejkrásnější přírody.

Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že se usmívám. Monica stojí vedle mě, taky se usmívá.

„Tak co, lituješ toho?“

Zeptá se tiše.

„Ani náhodou.“

Odpovím a cítím, jak její ruka tiskne mojí. Kouknu se na ní.

„Ti nejlepší kamarádi, jako dřív.“ Řekne a věnuje mi dětský úsměv. Kývnu a stisknu jí ruku, někde v hloubi mojí mysli nebo taky hrudi (a možná taky kalhot) mě ale slova 'nejlepší kamarádi' tlačí. Nic s tím ale udělat nemůžu.

A tak takhle stojíme, asi půl hodiny, možná déle. Potom se rozhodujeme jít dál.

Scházíme pomalu dolů do údolí pod námi, sedáem si na pár velkých kamenů, začíná se stmívat, narvhl bych, abychom se vrátili ale copak byste odešli z něčeho takového kdyby jste byli s NĚKÝM takovým? Ani by vás to nenapadlo.

„Cale, koukej!“ Vypískne Monica ale potichu, jako by nechtěla něco vyplašit. Dívám se směrem, kterým ukazuje její ruka. Chvilku pátrám a potom je vidím, malinké quolly. Stavbou těla a srstí připomínají klokany, jen jsou o velikosti krysy.

Kouknu se na Monicu ale místo pohledu na ní, mám jen rozmazanou čáru a volný pád. Zakřičím a slyším šplouchnutí. Je mi jasné, že jsem skončil v jezírku za mnou, když se vynořuju z pod vody, Monica stojí na kameni nademnou a umírá smíchy, využívám situace a strhávám jí do vody. Zapiští, takže hádám, že žádné quolly ani jiná zvířata v blízkosti tří kilometrů nebudou. Když Monica vyoří hlavu nad hladinu, začne se smát ještě víc hlasitěji než před tím a začínáme na sebe stříkat vodu. Jako děti. Oba dva se smějeme, je to šťastný smích, přirozený, nikdo z náš nic neřeší. V jedný chvíli držím Monicy ruku, naše prsty jsou propletené, koukáme si do očí, naše obličeje jsou od sebe necelých 10 centimetrů. Je ticho, kolem jde slyšet jen šumění vody ze vzdálených vodopádů a zpěv ptáků z korun stromů. Na Monicu dopadají jedny z posledních paprsků slunce, vypadá jako anděl. Nic víc se neděje.