Alfa & omega Jolette Potterové (HPFF)

II.

Pan a paní Potterovi milovali své děti stejným dílem. I kdyby tomu tak nebylo, nikdy by to svým dětem neřekli. I kdyby jedno z nich neumělo kouzlit, chovali by se k oběma stejně fér.

Takový přístup každé dítě nezažije, avšak James a Jolette toto štěstí měli. Ne vždy si to uvědomovali, ostatně kdo ano? Nikdo si není vědom toho, jaké to je něco nemít, do té doby, než to ztratí. Nevážíme si věcí, bereme je jako samozřejmosti.

Sourozenci Potterovi byli ve všem jako ostatní děti, kromě toho, že uměli čarovat. James byl o rok a půl starší než jeho sestra, a tak si ji mohl díky rozvinutější slovní zásobě snáze dobírat – „počůvava šeš a naši ti mušeli čistiť maťvaci, chachá!" – na což vždy odpověděla pláčem a utíkala žalovat za paní Potterovou. Ne vždy však byla na plačící straně jen Jo, když James dostal ke svým sedmým narozeninám koště Nízkolet 09, nastrkala mu do štětin pastelky a James skončil rozhozený v rozrostlém buksusu své matky, malé brýličky měl nakřivo a ze rtu mu tekla krev. Malá jizvička pak sloužila vždy jako upomínka toho, jak se jako sourozenci věčně pošťuchovali.

Čas utíkal velmi rychle a mladí Potterovi rostli. Paní Potterová musela kvůli svým dětem přestat pracovat jako léčitelka u svatého Munga a zůstat s dětmi doma. V mudlovské školce by nabývající případy úniku kouzel vyvolaly nepříjemnou pozornost a nemohli si s manželem dovolit, aby jim každý týden do školky jezdili z Ústředny pro úpravu paměti a jedna obzvlášť nemilá čarodějka z Komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv, když se stalo něco, co vidělo více mudlů najednou.

Netrvalo to moc let a Jamesovi přišel zvací dopis dopis. Jo byla vždy ranní ptáče a vstávala ještě před svítáním; proto to také byla ona, kdo otevřel okno malému puštíkovi a odvázal mu z nohy dlouho očekávanou obálku.

„Jamesi," zašeptala, když pomalu otevřela dveře jejich společného pokoje. „Spíš ještě?" řekla trochu silnějším hlasem a vylezla bratrovi do postele. „Jamesi, no tak."

Jedenáctiletý mladík se ještě víc zachumlal do peřin. „Nech mě být, Jo, chci ještě spát," odbyl ji a cuknutím nohy se jí snažil naznačit, ať sleze z jeho postele. Jo se však nenechala odradit a peřinu z něj strhla.

„Myslím, že po tomhle už nebudeš chtít. Nebo si mám ten tvůj dopis přečíst sama?" usmála se, protože věděla, že tohle zafunguje.

„Mamí, tatí!" vyskočil hned James z postele, vytrhl sestře dopis z ruky a běžel za svými rodiči. „Přišel mi dopis! Vzali mě! Pojedu do Bradavic! Já se tak těším!"

Jo se mohla jen smát, když viděla, jak James budí jejich rodiče. Trochu ji píchlo u srdce, že bude v domě sama, byla natolik zvyklá na bratrovu přítomnost...

Teď na to ale nebyl čas, musela rychle následovat bratra, který už nadšeně předčítal, co měl na přiložených pergamenech napsáno.

Několik dní po obdržení dopisu se celá rodina vydala nakupovat na Příčnou ulici. Potterovi bydleli nedaleko Londýna a raději, než aby cestovali Letaxem – navíc doma ani neměli krb – použili mudlovských dopravních prostředků.

Pan Potter si kvůli takovému důležitému dni i vzal volno z práce, pracoval v Mezinárodní kouzelnické advokátní kanceláři na Ministerstvu kouzel. Vzhledem k tomu, že byl mnohdy potřeba i o víkendech, dalo mu opravdu zabrat, aby na jeden den do práce nemusel.

V Příčné ulici bylo neobvykle vylidněno. „Určitě byli včera všichni na koncertě Sireny Barkridgeové," komentovala to paní Potterová, „a teď dospávají."

Nákupy měli díky volným ulicím rychle za sebou a mohli se zastavit na zmrzlinový pohár u Floreana Fortescuea, nově otevřené cukrářství rychle nabývalo popularity a během patnácti minut, co u něj rodina Potterových strávila, se zaplnily všechny venkovní stoly.

„Myslíš, že to jsou tvoji budoucí spolužáci?" zeptala se Jo bratra, který pokukoval po dalších malých kouzelnících a čarodějkách, kteří se za doprovodu rodičů zanořovali a vynořovali ze všech obchodů, které Potterovi také navštívili.

„Mudlové to asi nebudou, co myslíš?" uchechtl se James. Když mu sestra dlouho neodpovídala, podíval se na ni a povzdechl si. „Za dva roky tam taky pojedeš."

Paní Potterová objala svou dcerku kolem ramen. „To máš, Jamie, pravdu a mezitím si užijeme spoustu srandy doma. Co říkáš, Jolie?" Malá čarodějka se zadívala svými modrými kukadly na sovu matku a usmála se. Její bratr za to nevypadal moc nadšeně.

„Mami, neříkej mi tak."

Pan Potter se na chlapce usmál zpoza slunečních brýlí. „Jak, Jamie? Jak ti nemáme říkat?"

„Tatiiii," zanaříkal James. „Hlavně to nepiště na obálky, až mi budete psát, aby to neviděli spolužáci."

„To jsi neměl říkat," odvětila Jo. „Mami, půjdeme už? Chci si doma vyzkoušet Jamieho koště, které si do Bradavic nemůže vzít. A proč vlastně nemůžou mít první ročníky košťata? Já se chci dostat do famfrpálového týmu! A kolik vlastně do Bradavic chodí žáků?"

Nekonečnými otázkami své rodiče James i Jolette zasypávali celou zpáteční cestu domů.

7. 1. 2022