Alfa & omega Jolette Potterové (HPFF)

XVIII.

Ve Zmijozelské společenské místnosti to vřelo vzrušením. Ze všech stran se ozývaly salvy smíchu, členové kolejního famfrpálového družstva teď byli jak v obležení a všichni chtěli slyšet, jakou mají taktiku na nadcházející zápas proti Nebelvíru.

Jo seděla v křesle u ohně vedle Reguluse, který ke své nelibosti už dvě hodiny musel odpovídat na otázky Simone Nottové jak se vlastně hraje famfrpál.

Jo se tím bavila a občas se také na něco doptala, jen aby přilila olej do ohně. Zrovna teď jedna taková příležitost vyvstala: „A proč nemůžeš dát body i potloukem?" Úsměv jí na tváři zářil přes celou místnost, moc ráda si Reguluse dobírala.

„Tak dost," řekl Regulus už trochu podrážděně. „Rád ti odpovím na další otázky někdo jindy, Simone, ale teď už potřebuju, abys mi dala pokoj."

Jo se rozesmála, když uražená Nottová oddupala pryč a Regulus se na ni otočil s překvapeným výrazem. „Copak nepoznala, že už je fakt otravná?"

„Tebe doma taktu moc neučili, co?" zeptala se Jo, stále se smějící. „Copak se ti ta pozornost nelíbila?"

„Tahle opravdu ne. Mám rád, když se při konverzaci aspoň trochu projeví IQ, ne že se mě holka, která už čtyři roky studuje na škole, která žije famfrpálem začne vyptávat na milion otázek, které si lehce může dohledat třeba ve Famfrpál v průběhu věků, nebo taky Famfrpál, Návod jak začít."

„Myslíš, že umí číst?"

„Nebuď zlá," popíchl ji Regulus.

„A jsem zlá, když to, co říkám, je pravda?" zeptala se nevinně.

„Ano," odpověděl okamžitě.

Simone prošla mezi jejich křesli, cestou nakopla stolek, na kterém měli rozložený úkol na lektvary a s hlasitým „hm!" prošla ještě jednou zpátky.

Regulus za ní vykuleně hleděl. „Co to mělo být?"

„Asi její vábící tanec," řekla Jo. „Fungovalo to?" zeptala se se zájmem. Snažila se v Regulusově obličeji něco vyčíst, ale nezračilo se mu tam nic jiného, než nevěřícný výraz.

„Ani náhodou. A jestli si myslí, že tím na mě zapůsobí, tak ano. Ale negativně." Pak si odfrkl a zakroutil hlavou. „Holky."

„No tak, hou, hou, hou," zarazila ho Jo a hned přejela do obraného módu. „Negeneralizovala bych. Viděl jsi mě snad někdy tohle dělat?"

„Ne, jinak bych se s tebou asi nebavil. Líbí se mi na tobě, že nemáš v hlavě vymeteno."

Následovala chvíle mlčení, při níž Jo přemítala, jak vlastně mysle, co řekl.

Ticho – v té chvíli relativní pojem, jelikož společenská místnost stále bzučela hovorem – prolomil Regulus, když vstal z křesla, posbíral si věci a řekl: „Dobrou noc, musím se jít vyspat, jinak zítra tomu tvému naditému bratříčkovi tak maximálně usnu na rameni."

„To budu jen podporovat, třeba by se pak k tobě Sirius choval líp!" Nevěděla však, jestli ji Regulus slyšel, lem jeho hábitu už mizel v chodbě vedoucí do chlapeckých ložnic.

Spát se jí ještě nechtělo a když se rozhlédla kolem sebe, neviděla žádného ze svých kamarádů. Rozhodla se proto vyrazit na noční toulku.

Všimla si, že je poslední dobou Regulus háklivý na jméno svého bratra. Jo přemýšlela, jestli je to tím, že Sirius v létě utekl z domu a jeho rodiče ho vydědili.