Alfa & omega Jolette Potterové (HPFF)

V.

Ahoj mami, tati, Jo,

Neuvěřitelné se stalo skutečným a jsem v Nebelvíru! Mám tu super kamarády a škola ujde. Jídlo je fakt dobrý, zatím se mi moc nestýská.

Pa, James

PS: už mi dochází ponožky

„To není moc obsáhlý dopis," prohlásil pan Potter s úsměvem, když pergamen dočetl a předal ho manželce. „Aspoň ale víme, že to opravdu psal on."

Eufémie Potterová se na těch pár řádků pobaveně podívala. „Máš pravdu, tohle zní jako James."

Nástěnné hodiny odbily půlnoc a pan Potter se na kuchyňské židli protáhl a zívnul. Měl v práci opravdu těžký den, dostal se domů až po jedenácté večer. Manželka na něj čekala s teplou večeří, dušenými hovězími plátky s rýží.

„Drahá, dáš si se mnou před spaním ještě skleničku vína?" Pan Potter přešel dlouhými znavenými kroky do komory a vytáhl ročník 1965 Rulandského modrého, který si přivezli z Itálie to léto, když tam byli na dovolené. Namířil na víno hůlkou a nechal korkový špunt pomalu vytáhnout, poté k němu přičichl a nalil oběma do sklenic.

„Dnes za mnou přišla sama ministryně kouzel."

„Evženie Jenkinsová?" pozvedla obočí paní Potterová. „Nemá teď jako advokátního pobočníka toho Jeremy Johnsna z amerického ministerstva kouzel?"

„Má," přikývl pan Potter. „Jen mi přišla oznámit, že jí umřel švagr a její sestra i s dcerou se budou stěhovat do naší ulice. Ta dcera je ve věku Jo, tak asi doufá, že se spřátelí a pomůže jí zapomenout na smrt jejího otce."

„Umřel? Kolik mu bylo?" zeptala se paní Potterová.

„Tak jak nám, možná trochu mladší," odpověděl manžel. „Byl zabit tím kouzelníkem, jak teď všude vyhrožuje, víš, koho myslím?" Pan Potter si protřel oči a prohrábl rukou vlasy. „Má takové legrační jméno, Lordimort, nebo něco takového. Ale nedělá moc srandovní věci. Ernie z Ústředí bystrozorů mi ve výtahu říkal, že s ním mají teď velké potíže. Už od těch povstání čistokrevných kouzelníků, teď do toho ještě začali ve větší míře umírat mudlové na záhadné smrti... Začíná se to Jenkinsové vymykat z rukou, několik bystrozorů už přišlo o život."

Paní Potterová vzala manžela za ruku a pokusila se mírně usmát. „Aspoň, že ty nejsi v terénu." Tím debatu zakončili a odebrali se na kutě.

Netrvalo to moc dlouho a opravdu mohli ve své ulici přivítat nové sousedy. Vdova po švagrovi ministryně kouzel, její sestra, byla mladá pohledná čarodějka s dlouhými plavými vlasy, které měla spletené do copu. Dcera měla na krátko ostříhané tmavě hnědé vlasy se zelenou čelenkou s velkým motýlem na boku. Paní Potterová upekla bábovku a spolu s dcerou šly nové sousedky přivítat.

Otevřela jim paní Harewoodová a pozvala je dál. „Máte to tu moc pěkné," poznamenala paní Potterová. Díky kouzlům šlo vždycky vše rychleji, a tak, ačkoli byly v domě jen pár hodin, měly už Harewoodovy vybaleno.

„Děkuji," odpověděla paní Harewoodová a pokusila se usmát. „Ty musíš být Jolette," otočila se na malou blondýnku. „Moje dcera, Fairlie, už se na tebe těší. Nechceš se za ní jít podívat?" Ukázala ke schodům a ponoukla ji jít do patra. Jolette se vydala a nechala svou matku o samotě.

V patře domu Harewoodvových byly tři místnosti, koupelna a dva pokoje. Dveře do ložnice paní Harewoodové byly otevřené a Jo viděla tmavě fialové povlečení na posteli s nebesy. Dveře do pokoje Fairlie byly zavřené. Zaklepala na ně.

„Moment!" ozvalo se tlumeně zpoza dveří. Pak se pomalu otevřely a v nich stála Fairlie, na sobě měla černé šaty a stejnou zelenou čelenku, jakou nosila pořád, i s motýlem. „Ahoj," řekla pak a mírně pootočila hlavu na stranu, jak to dělala vždy, když ji někdo zaujal. „Jak se jmenuješ?"

„Já jsem Jolette Potterová," představila se blondýnka a podala Fairlie ruku. „Přišly jsme vás s mamkou přivítat. Tvoje máma mi řekla, že mám jít za tebou nahoru."

„Jo, slyšela jsem to," pokrčila rameny. „Chceš se podívat do mého pokoje?"

Jolette byla z pokoje unešená. Ostatně i z Fairlie. Ta si zrovna lepila na zeď pohyblivé fotografie.

„To je tvůj táta?" zeptala se Jo a ukázala na fotografii muže v tmavě modrém společenském hábitu.

„Jo," odpověděla Fairlie.

„Chybí ti?"

„Zatím ani moc ne," odpověděla popravdě. „Stejně s námi netrávil moc času. Byl pořád na cestách a v práci."

„Aha."

Fairlie se očima odtrhla od fotografie a přešla k pracovnímu stolku u okna. „Podržíš mi to?" zeptala se a podala Jolette lepicí pásku. Jo jí šla pomoct.

Během výzdoby pokoje si povídaly. O kamarádech, které Jo v okolí má, jaké kamarády měla Fairlie, co se tak dá v okolí dělat, jak se těší do Bradavic...

„Jo a ještě," řekla Fairlie, když už Jolette s matkou odcházely z návštěvy, „říkej mi Fee."

11. 1. 2022