Alfa & omega Jolette Potterové (HPFF)

VIII.

Ale opravdu, rok se s rokem sešel a na nástupišti 9 a ¾ se znovu začaly scházet kouzelnické rodiny doprovázející novou generaci čarodějek a kouzelníků na jejich dobrodružnou cestu do Bradavic. Mezi nimi byla i rodina Potterů, tentokrát rozšířená o Fairie Harewoodovou a Siriuse Blacka.

Bylo to poklidné léto, které Potterovi strávili. Tedy, povětšinou.

„Takže ten hoch se jmenuje příjmením Black?" zeptal se pan Potter Jamese, když jednou usedali u večeře.

„Ano, totiž, on o tom nerad mluví, protože není jako ostatní z rodiny," přispěchal rychle na obhajobu James.

„Blackovi se většinou nevyznačují příliš přátelským duchem," poznamenal. „Je však ale pravda, že jsem ještě nepotkal Blacka, který by nechodil do Zmijozelu." Na Jamesovi byla znatelná úleva.

Teď však stáli před spěšným vlakem a rychle nakládali věci do vlaku, do odjezdu zbývalo totiž jen pět minut. Vlak, kterým na nádraží přijeli, měl totiž zpoždění, pak ještě jeli na Grimmauldovo náměstí pro Jamesova kamaráda a zpátky se na King's Cross vrátili jen tak.

„Pa mami, musíme ještě najít kluky!" vyhrkl James, lehce matku objal a vyrazil se Siriusem do útrob vlaku hledat zbývající kamarády. Paní Potterová pomohla najít Jolette a Fee kupé, které nebylo úplně přecpané. Když jim zaklidila kufry a umístila kočku Fairie na sedadlo vedle ní, objala ještě obě holčičky, než z vlaku vycouvala. Připojila se pak na nástupišti k panu Potterovi, který už Jolette s úsměvem mával.

Vlak se pohnul a Jolette se konečně rozhlédla po spolucestujících. V kupé byli dva znatelně starší kluci a dva studenti, dívka a chlapec, kteří vypadali tak v jejich věku. Mladá Potterová se jim hned nebojácně představila.

„Ahoj, já jsem Jo a tohle je Fee, jak se jmenujete vy?" Kluci u okna se po sobě s úšklebkem podívali, vytáhli si knihy a začali si číst, dívky úplně ignorovali.

Neznámá převzala iniciativu, když viděla, že se její kamarád k ničemu nemá. „Já jsem Melody, Melody Addingtonová," představila dívka samu sebe. Pak ukázala na kluka: „A tohle je Barty Skrk, jsme sousedé."

„My taky," řekla Fee. „Není tvůj táta pan Skrk, šéf odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů?"

„Jak to víš?" podivil se kluk. „Je to můj táta, dal mi po sobě své pitomé jméno," povzdechl si. „Bartemius... jako kdybych se narodil před sto lety, co říkáte?"

Fee přikývla. „Souhlasím. Taky mi rodiče dali hrozné jméno. Můj táta s tvým tátou pracovat, pan Skrk u nás byl několikrát na večeři, i s tvou mámou."

Barty nevypadal, že by ho to nějak oslnilo.

„Máte nějaké sourozence?" vyptávala se Melody. „Já mám dva," řekla a kývla hlavou ke dvěma chlapcům, kteří byli začteni do učebnic. „To je Meriden a Milford, jsou to dvojčata."

„Nech toho, Melody," okřikl ji jeden z bratrů, ten, co seděl naproti Jo u okna. Pořádně si ho prohlédla. Měl brýle a uhrovitý obličej, delší kudrnaté vlasy a už byl převlečený do hábitu, na prsou se mu leskl odznak s velkým P a pod ním byl modrý znak s orlicí. To byl Havraspár, to Jo věděla. Jeho bratr byl také převlečený, odznak ale neměl a místo toho měl hada na zeleném podkladu – Zmijozel.

„Je běžné, že sourozenci nechodí do stejné koleje?" zeptala se Jo. Přemýšlela, kde ona asi skončí, jestli s Jamesem v Nebelvíru, nebo někde jinde.

V tom se ale otevřely dveře a dovnitř nakoukla starší blonďatá dívka. Jo na její hrudi spatřila odznak s velkým P.

„Milforde, nezapomněl jsi náhodou na něco?" vyštěkla na něj. Milford, to byl ten uhrovatý, který měl na prsou stejný odznak, vzhlédl od knihy a zamžoural na nově příchozí. Pak zalapal po dechu, praštil se do čela a zamumlal: „Už běžím, Narcisso, úplně jsem na to zapomněl!"