Candor or Dauntless?

{2}

Když jsem přišla k Christině, do půl hodiny jsme byli hotové. Respektive já.

Jasně jsem jí zakázala, aby na mě použila make-up.

Christina teď stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. „Vím, že už jsem se tě ptala, ale vážně nechceš upravit ty vlasy? Třeba do copu, anebo nějaký drdol?" Christininy oči v odrazu zrcadla na mě teď zpříma hleděli. Doupravila si poslední pinetku ve vlasech a otočila se na mě. 

„Už jsem ti přeci říkala že ne. Ani za nic na světě mě nedonutíš, abych si ty vlasy dala do copu, natož do drdolu," odpověděla jsem. 

Nechtěla jsem, aby se mi někdo hrabal ve vlasech. To byla jen mámy práce. A když ne její tak má.

„Myslím, že už klidně můžeme vyrazit," řekla a koukla se na hodiny, které viseli nad vchodovými dveřmi. Je šest a dvacet tři minut a u Zekeho máme být přesně v sedm. Nechci tam být tak brzo.

Jestli je něco, čeho se bojím tak Zekeho a oslavy v jednom balení. 

Pamatuji se na první 'uvítací večírek', jak to nazval Uriah, který také pořádal Zeke. Jediné, a shodou okolností také poslední, co si pamatuji, je to, že se mě Christina spolu s Uriahem a dalšími lidmi, které jsem neznala snažili přemluvit k tomu abych 'upustila uzdu srandě'. Jakmile tahle slova opustila Christininy ústa si na nic nepamatuji, jen na hrozné ráno s hroznou bolestí hlavy.

„Radši bych ještě chvilku počkala. To že tam přijdeme brzo, neznamená že tak učiní i ostatní, anebo že budeme mít u Zekeho plusové body za včasný příchod," bohužel Christina se s mojí reakcí nespokojila. S čím také ano? Než jsem se nadála, už mě táhla podlouhlou chodbou osvětlenou modrými světli.

Zaklepala na dveře a já se nervózně rozhlédla kolem, a nakonec se koukla na sebe.

Černé upnuté šaty, které končili kousíček nad koleny, v horní části byly z krajky a na zádech měli průřez, mi na první pohled připadali úchvatné, když jsem je v butiku zahlédla. O to naštvanější jsem byla, když jsem si je zkoušela a vypadalo to strašně. 

Když jsem to následně předvedla holkám, mohli se smíchy počůrat. Nejdřív jsem myslela že je to mířený na mě, že v těch šatech vypadám opravdu směšně, ale Marlene mi vše pak vysvětlila a ujistila mě, že tohle jsou ony šaty.

Opět jsem vzhlédla a zadívala se na dveře, které se stále neotevřely. Christina to zkusila tedy znovu a silněji. Až teď jsme si všimli že dveře jsou otevřené. Pomalu jsme dveře otevřeli a nakoukli dovnitř.

Christina mě popostrčila dopředu a špitla tiché jdi. Ani chvilku jsem neváhala a rozešla se, jak jsem odtušila, do obývacího pokoje.

Byla tam tma, ale ne dostatečná, takže jsem si všimla, že se v rohu něco hnulo. Pomalu jsem našlapovala a když jsem se tam dostala, pořádně jsem se rozpřáhla pravou rukou a to udeřila.

Mou rukou projela ostrá bolest a ve stejnou chvíli se ozvalo velké a hlasité 'KŘUP' a jedno velké a hlasité „AU". Někdo rozsvítil a přede mnou stojí Zeke držíc se za bradu. 

„Do prdele, Tris! Co to má být?!" Nevím, jestli Zeke křičel, protože byl naštvaný, anebo protože byl překvapený. Ani jedno jsem mu neměla za zlé.

„To mi spíš pověz ty! Dveře byli otevřené a ve tvém obýváku někdo byl. Jak jsem asi měla vědět, že to jsi ty? Co jsi pro boha živého vyváděl?" zeptala jsem se. 

Levou rukou jsem si ohmatala tu pravou a zjistila že to nevypadá na zlomeninu. Oddychla jsem si.

„Mělo to být překvapení. To víš, takové to, jak se několik lidí schovává v obýváku a pak vyskočí a zářivou 'PŘEKVAPENÍ!' a ty se rozesměješ a jsi strašně šťastná a tak. Jak jsem měl asi vědět, že mi jednu vrazíš?" rozhlédla jsem se po místnosti. Byli tu všichni, které jsem znala, ale našlo se tu i pár lidí, které jsem neznala vůbec. 

Otočila jsem se zpět na Zekeho.

„Promiň. Nevěděla jsem, že mám takovou ránu," mávl rukou: „V pohodě. Co ruka?" kývl bradou. 

Zvedla jsem ji a pořádně si ji prohlédla. Byla červená a trochu i oteklá. „Trochu bolí, ale zasloužila jsem si to," odpověděla jsem.

„Měla by sis to dát ledovat," ozvala se hlas z opačné strany. Otočila jsem se a zjistila, že to Čtyřka mluvil. Kývla jsem, ale neuhnula pohledem. 

„Běž s ní prosím tě. Já teď jdu hledat svoje zuby," Zeke se uchechtl vlastnímu vtipu a odešel někam pryč. Zajímalo by mě, jestli si je Zeke vědom toho, že ty jeho vtipy nejsou ani trochu vtipné.

Čtyřka ke mně přišel a vzal mě za pravou ruku. 

Tiše jsem sykla. „Promiň," zvedl ji a podíval se na ni. Zamračil se a pak ji pustil. „Pojď," to bylo to jediné co řekl. Pak odešel do kuchyně.

Stál u mrazáku a hledal něco čím by mi to mohl zchladit. Nakonec našel sáček s hráškem. Zabalil ho do hadru, aby to tolik nestudilo a přišel ke mně.

Stála jsem na podpatcích, které mě Marlene donutila koupit, ale stejně jsem oproti Čtyřkovi byla malá.

Chvilku jsem ruku vydržela udržet ve vzduchu, jelikož mi to chladil on sám, ale pak mě začala ta ruka bolet a padat.

Nic na to neřekl. Opět se zamračil, položil sáček na linku za mnou a za pas mě na ni posadil. Chytla jsem ho levou rukou za rameno, - reflex - ale nezdálo se že by mu to vadilo.

Zase to začal chladit. Ruku jsem měla položenou na stehně a celou dobu z ní nespouštěl oči. 

Ticho, které tu panovalo nebylo ani trapné a ani napjaté. Aspoň do chvíle, dokud se o mě neotřel svojí rukou, když sundával sáček. Podívala jsem se na něj a polkla.

„Co vlastně slavíme?" zeptala jsem se.

„Tvoje narozeniny," odpověděl.

————
A/N:
Omlouvám se za špatné skloňování některých jmen. Budu ráda když mi napíšete jak se mají psát, protože toto je pro mě španělská vesnice.
<3