Candor or Dauntless?

{3}

Po nějaké době, když už jsem přestala cítí pravou ruku, jsme se se Čtyřkou vrátili zpět do obývacího pokoje. Všichni byli někde usazení a když jste se pořádně dívali, vytvářelo to jakýsi kruh. Posadila jsem se na jedno z volných míst a rozhlédla se kolem.

Bylo tu spoustu lidí. Hodně známých tváří, ale také ty, které jsem v životě neviděla. Jisto jistě jsem znala Zekeho, Shaunu, Marlene, Uriaha, Willa, Christinu a Čtyřku. Mám takový pocit, že jsem snad zahlídla i Petera.

Osoba sedící po mé pravici a ošila a až teď jsem si všimla, že je to dívka v mém věku. Možná i mladší. Otočila jsem se směrem k ní.

„Jsi v pořádku?" dívka se otočila ke mně. Prohlédla jsem si ji a všimla si, že na bradě má čerstvou jizvu. Mlčela a jen se na mě dívala. Pak otevřela pusu a zase ji zavřela.

„Nemusíš odpovídat, jestli nechceš," řekla jsem po chvíli. Jen přikývla a zase se otočila pryč.

„Jsem na antidepresivech. Přes několik měsíců jsem nebyla mezi lidmi a teď tu sedím a je pro mě těžké udržet si myšlenky v klidu. V jedné chvíli se mi chce řvát, jak šťastná jsem a v druhé bych nejraději vypadla," řekla a zase se na mě otočila. Kývla jsem hlavou, protože jsem nevěděla, co na to říct. Polkla jsem a donutila se něco říct.

„Smím se zeptat? Co se stalo?" řekla jsem a ukázala si přitom na bradu, abych ji naznačila, že mluvím o té jizvě.

„Ještě, než zjistili že trpím depresemi jsem často chodila do tělocvičny, kde jsem si svůj vztek na svět a na všechny vybíjela na boxovacích pytlech. Když jsem tam jednou přišla, všechny byli zabraný, a tak jsem se rozhodla, že si svůj vztek vybiju při házení nožů. Vše šlo hladce a já se pomalu začínala cítit líp a když jsem se chystala hodit posledním nožem, za mnou se ozval výstřel. Později jsem zjistila že tam zrovna trénovali přeběhlíky. Byla jsem v nápřahu, když se to stalo a já jsem leknutím upustila nůž. Ostřím mi to přejelo přes rameno a já blbá jsem si k rameni přitlačila hlavu. Konkrétněji bradu a vzniklo z toho tohle," dopověděla a prstem si ukázala na jizvu. Soucitně jsem se na ní podívala.

„To mě mrzí," pověděla jsem. „Kvůli čemu jsi měla deprese?" zeptala jsem se. Usmála se což jsem brala jako úspěch, když vezmeme v potaz, že bere antidepresiva.

„Jsi nějak moc zvědavá," pověděla, „ale naprosto to chápu. Kdybych se taky potkala se cvokem, chtěla bych vědět co se stalo než zcvokatěl," uchechtla se a mě bylo trapně.

„Moc se omlouvám! Tak jsem to nemyslela jen že nevypadáš, že bys měla nějaké problémy. O to míň to vypadá jako bys měla brát antidepresiva. Přijdeš mi hovorná a sympatická. Moc se omlouvám. Už zase moc mluvím," řekla jsem schovala si obličej do dlaní.

Z jejího hrdla se ozval smích. Smích, který přehlušil hluk kolem nás. Moje hlava vystřelila z mých dlaní a rozhlédla se kolem. Všichni na nás upírali zrak, ale dívka vedle mě se nepřestala smát. Opatrně jsem ji chytla za ruku a jemně s ní zatřásla.

„Myslím, že ostatní to ruší," pověděla jsem. Trochu se ztišila, ale smát se nepřestala. Pak se na mě podívala.

„Omlouvám se, ale začala jsi si pro sebe mumlat, a to ti povídám byla podívaná. Dokonce se na tebe podívalo pár lidí. Mluvila jsi strašně rychle."

„Jsem ráda že jsem tě pobavila," řekla jsem na oko uraženě, ale nevydržela jsem to a také se zasmála.

„Jak že si říkala že se jmenuješ?" řekla. S úsměvem na rtech se se na ni podívala.

„Neříkala," odpověděla jsem. „Jmenuju se Tris."

„Tris," řekla a podívala se na strop. „To jméno už jsem slyšela. Jsi z Odevzdanosti?" zeptala se. Na souhlas jsem kývla.

„Byla jsi první?" pokračovala dále. Znovu jsem kývla. „Už jsem o tobě slyšela. Ale ne kvůli tomuhle," řekla. Nechápavě jsem se na ni dívala.

„A kdy?" tázala jsem se. Znovu se usmála a teď se dívala před sebe. Teprve teď jsem si všimla že v pravé ruce drží červený kelímek. Z kelímku si přihnula a obličej se jí zkřivil do srandovní grimasy. Pochopila jsem z toho, že je tam alkohol. „Na to budeš muset přijít sama," řekla nakonec a kelímek vypila do dna.

„Jdu si pro další, jdeš taky?" zeptala se. Pokrčila jsem rameny. Proč ne? Nakonec jsem přikývla, zvedla se ze země a šla za ní.

„Jak se jmenuješ ty?" zeptala jsem se, když jsme došli ke stolu s pitím. Obrátila se na mě a koutky úst jí zacukali.

„Já jsem Nicole," prozradila a nalila si do kelímku čistou vodku. To pak doplnila pomerančovým džusem a podala mi to. S vyjeveným výrazem jsem se na ní podívala, ale kelímek si převzala.

„Ochutnej. Když ti to nebude chutnat, dej si pak co chceš," její návrh byl velmi lákavý, a to pití v mé ruce také nevypadalo špatně. Nejdřív jsem si k té tekutině přičichla, a nakonec se napila. Nechala jsem to sklouznou po krku dolů a cítila, jak mě přitom příjemně pálí na prsou. Napila jsem se znova. Chuť pomerančového džusu zastírala zahořklou chuť vodky.

„A jéje. Večírkový dozor jde," řekla Nicole a já se podívala směrem kam se dívala ona. Blížil se k nám Čtyřka.

„Ráda jsem tě poznala Tris. Doufám, že se ještě někdy uvidíme," řekla mezitím co odcházela. „Mimochodem, hezké šaty," houkla ještě, než mi úplně zmizela z dohledu. Němě jsem se za ní dívala neschopna pochopit proč odešla.

„Neměla bys to pít Tris," Čtyřka už stála vedle mě a bral mi kelímek z ruky. Přičichl si k němu a nakrčil nos.

„A proč ne, smím-li se zeptat?" byla jsem otočena čelem k němu.

„Když jsi se naposledy opila, dělala jsi pak blbosti. Nechtěj ani vědět jaké," vyhrožoval. Sladce jsem se usmála a naklonila se k němu.

„Co když to chci vědět?" řekla jsem a podívala se mu do očí. Pokaždé, když jsem si uvědomila, jak blízko mu jsem se mi zadrhoval dech.

Naklonil se ještě blíž, že by jen stačilo stoupnout si na špičky a mohla bych ho políbit. Počkat, co?!

„Vážně?" zeptal se. Cítila jsem jeho dech na mé tváři.

„Vážně," chtěla jsem se naklonit ještě blíž. Stoupnout si na ty špičky a políbit ho.

„Tris," řekl bez dechu. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad," pověděl co mě bylo jasné.

„Kašlu na to, co je správné," čapla jsem ho za ruku a zavedla ho do kuchyně. 

Potichu jsem za námi zavřela dveře a přišla k němu blíž. 

Položila jsem mu ruce na hruď a chystala se ho políbit, ale ještě jsem se zastavila a podívala se mu do očí. 

Snažila jsem se rozeznat co v nich vidím, ale jediné, co jsem viděla byla touha.

Ani nevím, kdo z nás udělal konečné rozhodnutí. V jedné chvíli jsem u něj stála a hledala známky odmítnutí a v druhé jsem byla přišpendlena na dveře a líbala Čtyřku.