HON NA MADARU

Kapitola 2.

 Krásný večer miláčkové :) Po týdnu Vám přináším další díl Madary a @Pariah_Parri samozřejmě taky :-) (Její část je klasicky na jejím profilu)

Užijte si čtení!

Vaše Renata

Ráno mě probudil zpěv ptáků a sluneční paprsky pronikající do mého pokoje. Spokojeně jsem se protáhla a z postele se mi vůbec nechtělo, ale vzpomněla jsem si na svůj slib Yukiko a jen jsem zaskučela. Díky svojí horké hlavě jsem se zase do něčeho nechala uvrtat. Vylezla jsem z postele, vykonala ranní hygienu a oblékla se do něčeho pohodlného, v mém případě to byly kraťasy a černé triko. Než jsem vyšla z pokoje, tak jsem se pozorně zaposlouchala a zjistila jsem, že v domě je ticho, takže to znamenalo jediné - strýc někam odešel a já se nemusela bát, že schytám ránu místo pozdravu dobré ráno nebo něco podobného. Sešla jsem dolů a zamířila rovnou do kuchyně, abych si udělala snídani. Naštěstí jsem nikdy nemusela mít obavy o to, že doma nebude dostatek zásob. V tomhle byl strýc naštěstí zodpovědný a normální, jinak bylo soužití s ním komplikované. Mě bral spíš za služku a někoho, na kom si mohl vybít svůj vztek. Jediné plus bylo, že mě nikdy nemlátil na obličeji, tam by si toho každý všiml. Já měla, občas bohužel, až příliš všímavou kamarádku, které nic neušlo. Možná kvůli ní jsem i trochu souhlasila s tím, že s ní půjdu na ten trénink, ale upřímně řečeno moc se mi tam nechtělo. Tak nějak jsem v tom neviděla smysl a stejně, k čemu by mi to bylo. Strýci bych se neubránila ani za sto let. Ne dokud jsem neuměla použít Sharingan, který se u mě sice objevil, ale já absolutně netušila co s ním. Strýci jsem neřekla, že se u mě tohle probudilo, akorát by mi vynadal a řekl, že jsem neschopná, když to neumím použít. Jediná Yukiko to věděla a viděla jsem na ni, že mi s tím chce pomoct, ale sama nevěděla jak. V duchu jsem si povzdechla a doufala, že třeba na tom tréninku se to nějak naučím. Radši jsem zatřepala hlavou a tyhle myšlenky z ní vyhnala a soustředila jsme se na to, co si udělám ke snídani, kterou jsem si chtěla udělat vydatnou, protože jsem netušila, jak dlouho se tam zdržíme. Popadla jsem vajíčka, nějaké bylinky a kousek sýra a dala jsem se do přípravy jídla. Během pár minut to bylo hotovo a já se usadila ke stolu. Najednou se ozvalo zběsilé ťukání na dveře a já se zamračila. Rušit mě od jídla nebyl zrovna nejlepší nápad. Rozladěně jsem se zvedla a šla otevřít, ale jakmile jsem uviděla rozzářenou tvář mé kamarádky, tak jsem se musela usmát taky.

 „Yuki, jsi tady brzy. Pojď dál." Objaly jsme se, dívka se vyzula a následovala mě. Došly jsme do kuchyně a já ji nabídla snídani. „Před chvíli jsem dodělala vajíčka, dáš si se mnou? Je toho trochu víc, než jsem čekala." 

Kamarádka se na mě usmála. „Jee děkuju, to budeš hodná. Já doma nejedla, nestihla jsem to." Nandala jsem porci i jí, nalela nám oběma čaj a usadila jsem se zpátky ke stolu.

 „Ty, Yukiko, ty toho co nás má trénovat znáš?" Kamarádka se trochu zarazila. 

„No, jen lehce. Párkrát jsem ho potkala a viděla jak trénuje. Je pohledný a silný a budí respekt. Neznám holku, která by ho nechtěla." Nadzvedla jsem jedno obočí.

 „Aha, no a ty patříš mezi ně, co? No, snad nás něco naučí, když tam teda půjdu s tebou. Jen ve tvém vlastním zájmu doufám, že to nebude ztráta času." Její horlivé zavrtění hlavou mě rozesmálo. 

Dívka polkla sousto a podívala se na mě. „Není moc hovorný, ale podle toho co jsem slyšela je v boji velice schopný. Jen teď má zlomenou ruku, protože prý bránil svého bratra. Aspoň to tak říkal táta. Každopádně, je jeden z nejlepších."