HON NA MADARU

Kapitola 12

Zdravím miláčci :) Po odmlce, ano já vím jsem hrozná, je tady další část Madary :) Povídka je spoluautorská, tzn.že u mě je část hrdinky. Pohled Madary najdete u Pariah_Parri

Enjoy! :-)

Vaše Renata

Asi nechtěl strýce zbytečně dráždit nebo chtěl jen předejít fyzické konfrontaci. Já se za ním chvíli zamyšleně dívala, než mě ten prasák chytil za paži a smýkl mnou do domu. „Uklidit, uvařit, vyprat. A pohni prdelí. Máš na to dvě hodiny," s tím za sebou práskl dveřmi a bylo. To byla šibeniční lhůta, kterou jsem v žádném případě nemohla zvládnout a on to moc dobře věděl. Ať jsem se snažila sebevíc, jednu věc prostě nestihnu. 

Jakmile se strýc vrátil, na tváři se mu objevil nehezký úšklebek a hned měl v ruce rákosku, kterou mě párkrát přetáhl a vynadal mi do všeho možného. Dneska mě ale šetřil, dal mi jen 6 ran přes ruce a nohy a nechal mě být. Já se ale i tak pro jistotu zavřela ve svém pokoji a v duchu děkovala Madarovi za tu mast, kterou mi nechal a já si s ní mohla namazat rány. Pálelo to jako čert, ale za tu úlevu to pak stálo. 

Po zbytek dne jsem nevystrčila nos, ale sotva jsem večer zaslechla ženský smích a následně kroky směřující do strýcova pokoje, rozhodla jsem se odejít. Hned. Hodila jsem na sebe černé kimono a vylezla oknem ven. Sice jsem netušila kam vlastně půjdu, ale to bylo jedno. Yukiko teď chystala svatbu a já jí nechtěla kazit radost. 

Ani jsem netušila jak, ale najednou jsem stála před dveřmi Madarova domu a nejistě zaklepala. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil více než překvapený Madara. „Shiori?" vypadlo z něj. 

Jo, asi nečekal, že zrovna já bych sama přišla. Najednou mi přišlo hrozně hloupé, že mě napadlo jít zrovna sem. „Já..." začala jsem, ale zadrhl se mi hlas. „To byl pitomý nápad. Promiň, nechtěla jsem rušit," řekla jsem tiše a otočila se, že půjdu pryč. 

Muž mě však hned chytil za ruku a zeptal se: „Co se stalo? Strýc?" Zdálo se, že nechce, abych odešla. Já jen sklopila hlavu a přikývla. 

„Nemusím slyšet všechno," dodala jsem na vysvětlenou a dívala se na naše ruce, přičemž se mi na tváři objevil nepatrný úsměv, který ale on nemohl vidět. 

Zdálo se , že pochopil, protože kousek poodstoupil, abych mohla vejít a poznamenal: „Pokud tomu dobře rozumím tak není doma sám, a alespoň si nebude chtít zapíchat s tebou." Já jen opět kývla na souhlas a protáhla se kolem něj a zamířila rovnou do obývacího pokoje, kde jsem se posadila na pohovku. 

„Nesnáším ho." 

Na to nic neřekl, jen se posadil vedle mě a hravě nadhodil: „Udivuje mě, že jsi přišla právě za mnou, ale mám radost. Evidentně se ti včerejší polibek líbil. Co třeba další? Slibuju, že bez postranních úmyslů." Zároveň se usmál a mrknul na mě. 

Dělala jsem, že ten zbytek jsem neslyšela a odvětila na jeho poznámku, ohledně jeho udivení: „Sama nevím, proč jsem šla zrovna sem. Asi pomatení smyslů nebo co já vím." A ten polibek...ano byl svým způsobem příjemný, ale to bych mu nepřiznala. Navíc jsem nebyla moc zkušená a on by to zaručeně poznal. 

„Byl to instinkt," zašeptal poté, co své čelo opřel o to mé. Chtěla jsem něco odvětit, ale neměla jsem šanci, protože jsem hned ucítila jeho rty a jeho jazyk, jak si našel cestu do mých úst. Polibek nebyl dlouhý, ale dostatečně intenzivní na to, aby se mi rozbušilo srdce. Co to se mnou dělá? Tohle je špatné, moc špatné. Muž pak hned uhnul, protože mu bylo jasné, že by jinak riskoval kousanec nebo facku.