HON NA MADARU

Kapitola 4

Krásný večer miláčci :-) Po týdnu a kousek Vám opět přináším další část Madary :-) Madarův úhel pohledu najdete jako vždy na profilu mé drahé Pariah_Parri :-) Přeju příjemné počtení! 

Vaše Renata

Druhý den jsem se probudila docela nevyspaná. Pořád mě budily sny o matce a o tom jak... Zatřepala jsem hlavou a snažila se myšlenky vypudit z hlavy a radši vylezla z postele a otevřela dokořán okno, abych do místnosti vpustila sluneční paprsky. Bylo neskutečně krásně a teplo, což mi vyvolalo drobný úsměv. Rovnou jsem se převlékla do věcí na trénink, v kuchyni do sebe hodila nějaké ovoce a chystala se vyrazit na další den mučení, ale sotva jsem vytáhla paty z domu, tak zazněl poplach spolu s rozkazem, že všechny ženy a děti se mají ukrýt. Kdo na nás mohl útočit během dne? Není to sebevražda? Neměla jsem však čas přemýšlet, protože mě kdosi chytil za paži a se slovem: „Tak rychle, než dorazí Senju!" mě táhl směrem k úkrytu. Vevnitř se mi pak povedlo najít vyděšenou Yukiko, se kterou jsem tam strávila celou dobu. Chudák se asi hodně bála, protože se celá chvěla a plakala. Není divu, i já měla strach a modlila se, že pokud naši... NE! Na to nesmím myslet. Snažila jsem se proto kamarádku rozptýlit, což bylo momentálně nemožné. Nakonec jsem to vzdala, sedla si na zem a objala si kolena. Po několika hodinách jsme konečně mohli všichni ven, ale na ten pohled jsem nebyla připravená. Mrtví...spousta mrtvých. Mladí muži, staří, chlapci v rozpuku mládí...a krev. Neskutečné množství krve a zápach ohně. Tentokrát stékaly slzy i mě, protože jsem si vzpomněla na den, kdy zemřeli rodiče. Taky to vypadalo dost podobně. Rychle jsem si je setřela a začala radši pomáhat s odváděním raněných. Po cestě mi neušlo, že dva muži mezi sebou vedou jakousi dívku. Snad špeh? Pravděpodobně, z našeho klanu totiž zcela jistě nebyla. Dívka po mě hodila zoufalý prosebný pohled, ale já odvrátila hlavu a dál pokračovala v pomáhání raněným.

Jelikož jich bylo docela hodně, strávila jsem tak celý den. Poslali nás domů, až když začalo zapadat slunce. A takové krásné ráno to bylo, pomyslela jsem si trpce. Teprve teď mě napadlo, jak je na tom strýc. Mezi raněnými nebyl a že bych měla takové štěstí, aby to prase chcíplo, se mi věřit nechtělo. S povzdechem jsem tedy uložila posledního raněného a vydala se domů, ale oklikou. Chtěla jsem se trochu projít a zklidnit mysl. Najednou mi hlavou probleskla ta dívka, co jsem ji viděla. Dostala vůbec jídlo? Trochu jsem pochybovala, proto jsem se rychle vydala do našeho domu, v kuchyni popadla nějaké ovoce, trochu rýže a kousek ryby a vydala se s tím na kraj naší osady, k lesu, kde byl velký stan, který sloužil k výslechům zajatců.

 U stanu stály stráže, které se na mě ošklivě podívaly a jeden dost nepříjemně vyštěkl: „Co tady děláš, ženská? Zmizni odtud."

 Já si jen odfrkla a stejným tonem mu oplatila: „Nesu té holce jídlo, předpokládám, že od vás nic nedostala. A jelikož z ní chcete něco dostat, tak by se měla najíst. Mrtvola vám nic neřekne." 

Na to se ten druhý zachechtal a řekl: „Joo něco jsme od ní už dostali a ona od nás taky, děvka jedna." 

„Tak pustíš mě tam nebo ne?" vypadlo ze mě a ti dva se na sebe podívali a pak kývli. 

„Dej jí to a pak vypadni. Nechceš přece, aby se to dozvěděl vůdce klanu, že ne?" zeptal se jeden z nich s dost nepříjemným úsměvem. „Ne, to bych nechtěla." odpověděla jsem popravdě a rychle vklouzla dovnitř. 

Na zemi jsem ke kůlu uviděla přivázanou zakrvácenou dívku, která měla roztrhané šaty. Dokázala jsem si domyslet, co jí udělali a bylo mi jí líto. 

„Prosím." ozvalo se najednou sípavě a po chvíli znova: „Prosím, pomoz mi." Ta dívka, mohlo jí být jako mě, měla v očích děs a utrpení několika posledních hodin.