HON NA MADARU

17.kapitola

Zdravím :) Přináším Vám další kapitolu Honu na Madaru :) Povídka je spoluautorská a úhel Madarova pohledu najdete na profilu Pariah_Parri. 

Přeju příjemné čtení :)

Vaše Renata

Dnešek byl pro vesnici smutný. Byl totiž naplánován obřad v chrámu a poslední rozloučení s padlými po nedávném útoku klanu Sarutobi. Pro mě ten den byl i částečně veselý, protože mezi nimi byl i můj strýc. Ostatních mužů mi samozřejmě bylo líto a radši jsem tedy myslela na ně a jejich rodiny, abych nevypadala moc spokojeně. Ve vesnici se stejně vědělo, jaký strýc je, ale bylo nevhodné, abych netruchlila nebo co já vím.

Do chrámu jsem šla spolu s Yukiko a Izunou. Obřad byl svým způsobem hezký a bylo to opravdu důstojné rozloučení. Když už bylo po všem, já si v duchu pomyslela, že doufám, že strýc shoří v pekle. Nic jiného si nezasloužil. Pak byla i nějaká ne vyloženě hostina, ale menší sešlost, které jsem neměla moc chuť se zúčastnit a já se tedy radši rozhodla pro menší procházku podél jezera a do lesa, kde jsem si pečlivě hlídala, abych nepřekročila naše hranice, jež tvořil potok protékající lesem.

Právě k němu jsem si sedla na břeh a naslouchala šumění větru a zpěvu ptáků a užívala si pocit, že jsem volná a nemusím se konečně bát. Najednou se ozval mužský hlas. „Pokud tu utápíš žal, tak bych to tady nedělal. Blízko odsud se válčí."

Vylekaně jsem vyskočila, otočila se a uviděla plně vyzbrojeného muže s čelenkou na hlavě. Senju. „Všude se válčí, to je ten největší problém," zhodnotila jsem s pokrčením ramen. „A jsem na našem území."

Najednou jsem ucítila naráz o strom, který byl dost bolestivý, až jsem slabě hekla. V následující vteřině mě muž s nenávistným pohledem držel pod krkem a zasyčel: „Tak to moc neber na lehkou váhu, Uchiho."

Pohled jsem mu oplatila, sevřela jeho ruku, kterou mi držel krk a odsekla: „A když budu? To jsi fakt hrdina, vyhrožovat neozbrojené ženské."

„Zabijou tě jiní. Je válka. Ujišťuju tě, že nikdo z vašich by neváhal. Takhle to chodí a někdy i hůř," dostalo se mi ledově klidné odpovědi. Muž si mě přitom prohlížel a bůhví nad čím přemýšlel.

„To vím. Pověz, Senju, přemýšlíš zda si první užiješ, než mě zabiješ? To vy všichni bez rozdílu klanu přece děláte, ne?" vypadlo ze mě vzdorovitě.

„Nefandi si, nejsem na Uchihy. Přemýšlel jsem nad tvou smrtí. Zda tě vezmu jako zajatce nebo zabiju," odvětil muž a já trochu ztuhla.

„To mě radši zabij. Nechci dopadnout jako ta holka od vás," odpověděla jsem po pravdě a věnovala muži tvrdý pohled. „Buď aspoň rychlý," požádala jsem jej ještě a doufala, že mi vyhoví. Přirozeně, mohla jsem zaječet, ale nechtěla jsem. Už jen z toho důvodu, že jsem se bála, aby nepřiběhl Madara. Za souboj jsem nestála.

V ten moment muž na chvíli zaváhal, ale pak se ke mě sklonil a pošeptal: „Máš štěstí. Dávej na sebe pozor, Uchiho. Odvaha není něco, co se ve válce vždycky odměňuje." Pak najednou zmizel a já ještě chvíli stála, neschopná pohybu. Najednou jsem poblíž zaslechla pohyb a v duchu se modlila, aby to byl někdo z našich. S největší pravděpodobností byl, protože by ten muž jinak nezmizel. Naštěstí to byli naši, ale jen stáli a koukali, až jsem znejistěla a chtěla se zeptat, co se děje.

Najednou ale promluvil Inoue, Madarův přítel: „Co tady děláš? Jdi radši do bezpečí, tady je to samý Senju." Já jen kývla a pomyslela si, že to jsem už zjistila. Nicméně až dál od lesa jsem se cítila víc v bezpečí. Po té události v lese jsem šla hned domů, kde jsem si dopřála pořádnou koupel. Potřebovala jsem vypnout a tohle byla ta nejlepší volba. Sice mě bolela trochu hlava z toho nárazu o strom a kolem krku byl zřetelný otisk prstů, ale co už. Naživu jsem zůstala a to je hlavní.