HON NA MADARU

Kapitola 10

Zdravím miláčci :-)

Po delší odmlce tady máte novou kapitolku Madary:-) Jeho pohled najdete klasicky na profilu Pariah_Parri.

Užijte si čtení!

Vaše Renata

Když jsem se vrátila domů, zvuky vycházející ze strýcovy ložnice nenechaly nikoho na pochybách, co se tam asi děje. Znechuceně jsem se otřásla nad pomyšlením, že někdo to prase na sebe nechá vlézt. Nicméně podobné myšlenky jsem ve vaně s horkou vodou vypustila z hlavy a užívala si ten pocit, kdy se mi ztuhlé tělo uvolňuje.

Odpoledne za mnou opět přišla Yukiko a vypadala...no lehce naštvaně a postěžovala si mi na Izunu a že si opět nedával pozor. Ta holka si vážně koledovala o malér a ten kluk jakbysmet. Vytáhla jsem ji proto radši na procházku, na níž jsme potkaly Naoko, která vypadala sice ne úplně šťastně, ale relativně spokojeně. Zjevně první noc proběhla tak nějak v pořádku, za což jsem byla i za dívku ráda.

Zhruba 14 dní po svatbě vůdce došlo k útoku klanu Sarutobi, který naši muži naštěstí úspěšně odrazili. Přirozeně, že byly ztráty i na naší straně, ale nebylo to tak hrozné jako po útoku Senju. Celou tu dobu od svatby jsem se Madarovi úspěšně vyhýbala. I když se tak někdy nechoval, tak tím, co mi řekl bylo jasné, že bych pro něj byla jen jednorázové pobavení. Ani nevím proč, ale z té myšlenky mi bylo smutno a cítila jsem i trochu vztek. Záleželo na tom ale? Samozřejmě, že ne.

Seděla jsem zrovna u jezera, přemýšlela a máchala si nohy ve vodě, když se vedle mě někdo posadil. Vzhlédla jsem uviděla Yukiko, která vypadala jako hromádka neštěstí a plakala. Pohled na ni mě dost vyděsil. Vypadala hůř, než když zjistila, že Madara spal i s Naoko.

„Yukiko...stalo se něco?" Dívka prvně neodpověděla, jen se rozbrečela a několik minut nedělala nic jiného. Děsila mě čím dál víc. Takhle jsem ji nikdy neviděla. „Proboha, co se děje? Někdo umřel?" ptala jsem se dál, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Já jsem tak pitomáááá...." vydala ze sebe vzlykavě a dala si ruce před obličej a něco mumlala, ale přes ty ruce nebylo rozumět co.

Dala jsem je tedy dívce pryč a chytla ji za ně. „Yukiko, zlato, co se stalo?" zeptala jsem se tiše.

Kamarádka mi věnovala uslzený pohled a sklopila hlavu. „Nedostala jsem to. Mám zpoždění nějakých 6 dní," vypadlo z ní tiše.

„Chceš říct, že...no, že jsi těhotná?" položila jsem opatrnou otázku. Mlčela, což znamenalo souhlas.

Beze slova jsem ji objala a po chvíli položila další otázku: „Je to Madarovo?"

Yukiko jen zavrtěla hlavou. „Ne, ten si umí dávat pozor. Je Izuny, ten se do mě několikrát udělal, i když jsem ho upozorňovala, ať si dává pozor. Je v tomhle nezkušený. Madara je možná sukničkář, ale ví, kdy ho vyndat a kdyby náhodou nešťastnou náhodou ujel, tak by se zachoval jako chlap."

Poté se znova rozvzlykala a já nechápala. „Jak to myslíš?"

Dívce se ve tváři objevil bolestný výraz. „Myslím tím to, že by se postaral. Jediné co Izuna řekl bylo ,Promiň, potřebuju čas., a odešel." Pak se znova usedavě rozplakala a já ji hladila po vlasech. Netušila jsem co říct. Tohle ji muselo hodně ranit. Yukiko byla velice citlivá duše, ale tohle by se snad dotklo každé ženy. Užívat si, to ano, ale aby chlap převzal zodpovědnost, to už se jim nechtělo. Ano, byli mladí oba dva, ale tohle si Yukiko nezasloužila.