Thank You! || JBFF

Part 16

/Pusťte si písničku na boku:)/

* Pohled Justina *

Ukončil jsem rozhovor se sanitkou, ktera tu bude každou chvíli, mobil jsem položil vedle sebe na podlahu a začal jsem mluvit, ,,Natali, všechno bude v pořádku, jen.." zasekl jsem se v půlce věty, viděl jsem totiž nehybnou Natali ležet, měla zavřené oči, což není dobré znamení.

,,Natali, Natali!" jemně jsem jí propleskal na líčku, zkusil jsem, jestli dýchá a strašně moc se mi ulevilo, že žije.

,,Natali, zůstaň tu se mnou! prosím, Neopouštěj mě!" držel jsem ji v mé náruči, stiskl jsem ji k sobě a začal jsem brečet, nikdy jsem se necítil tak bezmocný!

,,Natali.." zašeptal a dal ji pusu do vlasů. Brečel jsem jako nikdy.

Myslel jsem, že se zblázním, celou tu dobu jsem ji držel v náručí, na té stéjné zemi, nehl jsem se z místa ani o centimetr, houpal jsem se s ní dopředu a dozadu. Bal jsem se, celou tu dobu jsem se bál o ní!

Přijela po chvilce sanitka a odvezla Natali zpět do nemocnice, já jsem jel hned za nima.

Celou tu dobu, co jsem řídil, jsem se stresoval, jestli to přežije. Nemohl jsem se soustředit. Všechny mé myšlenky se týkali jenom jí!

Dojeli jsme před nemocnicí, vystoupil jsem rychle z auta a utíkal za ní! Vezli ji na nemocničním lehátku, strašně moc pospíchali. Utíkal jsem celou dobu za nima, ale sestřicky mě zadrželi, že tam nesmím, protože Natali vezli rovnou na sál.

Sedl jsem si na židli jako bez duše a zabořil jsem hlavu do dlaní. Co jsem to udělal? Kdybych ji nenechal odejít z nemocnice, nemuselo by se nic stát! Je to všechno moje vina.

======

Na té stejné židli jsem seděl už tři hodiny, ale pořád nepřicházeli žádni doktoři. Mohl jsem se zbláznit.

Její rodiče tu jsou se mnou, ale nic mi nevyčítají, řekli mi, že se to mohlo stát kdekoliv. Jen jsem přikyvoval, že to chápu, ale stejně jsem věděl, že to je moje vina!

Po nekonečných 3 hodinách a 23 minutách přišel doktor k nám. Rychle jsem se postavil s očekáváním, že Natali přežila.

,,Dobrý den pane doktore, jak je na tom?" zeptala se Nataliina matka. Držela se mě za ruku, protože se stejně bála odpovědi jako já.

,,No, vaše dcera teď postoupila vážnou operaci, která za...'' podíval se do papírů. ,,Za tři hodiny a 19 minut zvládla dobře, byla statečná. Přeložili jsme ji do jejího jak už obvyklého pokoje, můžete ji navštívit, ale ještě po operaci odpočívá...'' usmál se a odešel.

Všichni jsme si oddychli, a přistoupili k Nataliinému pokoji. Její máma s otcem tam byli půl hodiny. Dohodli jsme se, že se budeme střídat.

Její matka vyšla z pokoje i s jejím otcem. A teď jsem byl na řadě já, bál jsem se a to hodně.

Nadechl jsem se a vstoupil do jejího pokoje, zavřel jsem za sebou dveře a uviděl ji bezhybnou ležet na posteli, bolelo to tak moc, cítil jsem se tak bezmocný jako nikdy dříve.

Přešel jsem k její posteli, sedl si na židli a díval se na ni. Byla tak krásná, její plné rty, které bych kdykoliv líbal, její oči s histými řasy, kdyz se do nich podívam, vidím čistě modrý oceán. Byla dokonalá!

Vzal jsem její ruku a políbil ji.

,,omlouvám se!" pošeptal jsem do její ruky a znova její ruku políbil. ,,Omlouvám se za všechno!"

Naklonil jsem se nad ní a váhal jsem jestli ji mám políbit nebo ne, zkousnul jsem si ret a nakonec jsem to udělal.

Spojil jsem její rty s mými, byli tak měkké, jak jsem snil. Nechtěl jsem se od ní odtáhnout, ale slzy, které se mi draly z oči mě k tomu prinutily.

Brečím kvůli dívce, kterou jsem poznal před pár dny, nikdy bych neřekl, že můžu někoho tak moc milovat! Miluju ji, chtěl bych jí to tak moc říct, ale nemůžu. Měl jsem možnost u té večeře, ale....Nešlo to! Bál jsem se její odpovědi.

A teď už vím jedno, hned jak se vzbudí ji řeknu něco, čeho nebudu litovat!

=====

Další část:) - doufám, že se vám to líbilo..:)

Děkuju všem, kteří dávaji Vote, kteři tuto patlaninu čtou a dávají tak neuvěřitelně krásné kometáře. Vaše komentáře mě posunují dál ve psaní!:)

A i tentokrát budu ja ta osina v zadku:D - jestli se vám tato čast líbila, zanechejte mi tu váš hlas i komentář, na který ráda odpovím! :)

Omlouvám se za chyby:))
-N-- I♥YSM! :))