Thank You! || JBFF

Part 3

,,Máme ji!" zakřičel někdo nahlas, až mě z toho hrozně rozbolela hlava. Byla jsem zesláblá, neměla jsem ani energii se pohnout.

Otevřela jsem pomalu své oči. Zamžourala jsem očima a porozhlédla jsem se kolem sebe, byla jsem trochu zmatená kde jsem a co tu dělám. Nacházela jsem se ve svém pokoji a kolem ´lítali´ doktoři i sestřičky.

,,Tak, jak se cítíte slečno Parson?" zeptal se mne doktor. Podívala jsem se na něj vystrašeně.  ,,Mmm!'' nemohla jsem mluvit, nešlo to...

,,Teď budete odpočívat, ano?" jen jsem s těžkostí přikývla a mezi tím doktor odešel i s ostatními pryč.

Zůstala jsem v pokoji sama. Znova...znova na tom stejném místě. Trochu už jsem se orientovala, ale pořád si nepamatuju, co se stalo....Pamatuji si jen, že jsem byla rozrušená, vstala z lůžka a vyšla ven z pokoje.....pak, jako bych už měla okno...

 Povzdychla jsem si a podívala se z okna. Sledovala jsem podzim, barevné listí padající ze stromů. Jak já závidím těm listím, že jsou svobodné.....jsem už opravdu cvok! Jak někdo může závidět listí? 

Někdo (znova) zaklepal na dveře a vstoupil.  Byla to má máma, vypadala trochu zklamaně a rozčíleně....taky se jí nedivím, vždyť ji málem zemřela dcera... ,,Ahoj..." řekla jsem chraplavým hlasem. ,,Ahoj, broučku!" políbila mě na čelo. Vím, že v sobě držela hněv, který se týkal mě....

,,Omlouvám se, neměla jsem to dělat!" podívala jsem se ji upřímně do očí. ,,Natali, víš, že jsi málem umřela? Chápeš to?" zamračila se na mě a rozplakala se. Bolí mě to.....bolí mě, když je vidím plakat! Najednou, jako by se něco ve mně zlomilo.....Můj utajovaný vztek....

,,A nemáš to už stejně jedno?! Stejně za pár dnů budu už tuhá!" vykřikla jsem, ale hned jak jsem to řekla, litovala jsem, že něco takového mi vyšlo z úst. Zakryla jsem si pusu rukou a vystrašeně se na ni podívala. Chtěla jsem říct: ´Omlouvám se....nemyslela jsem to tak´, le byla rychlejší!

,,Co si to řekla? To myslíš vážně? Tak takhle ty to cítíš?" zlomeným hlasem vyslovila matka. Nemohla jsem se na ni podívat...ne teď, odvrátila jsem tedy pohled na druhou stranu místnosti, abych se na ni nemusela dívat. Dívala jsem se do okna a zkousla jsem si spodní ret, kterým jsem potlačovala pláč.

Ucítila jsem pohyb, vrzání po podlaze a třísknutí dveří. Podívala jsem se na místo, kde ještě před chvílí stála mamka. Jasně, vždy musí odejít v tom nejhorším....Povzdychla jsem si smutkem a naštvaností.

Kdybych mohla, tak skočím z mostu! Je to vůbec možné? Ne!

Vzala jsem si znova mobil a tentokrát se podívala na twitter. Rolovala jsem palcem dolů a četla si všechny statusy slavných hvězd.

Narazila jsem ale na jeden, byl od mého idola. Ano, Justin Bieber!

'I LOVE MY BELIEBERS! :)'

Jen jsem se do obrazovky usmála. Do komentářů jsem mu jen napsala:

'I love You, too!'

Byla jsem tak unavená, že jsem mobil vrátila na původní místo na nočním stolku a zavřela jsem oči. Po chvilce jsem usnula.

★★★★★★★★

Otevřela jsem oči a najednou jsem nebyla ve svém nemocničním pokoji, byla jsem doma.....

U stolu seděla mamka, zdravý táta a můj bráška! ,,Co se stalo? Jak to že jsem tady?'' zeptala jsem se jich.

,,Byl to jenom sen, Natali!" usmála se má matka. Najednou jako by stuhla a dívala s jen na jedno místo za mnou. Když jsem se tam podívala, lekla jsem se.

Byla tam smrtka s kosou! ,,Prosím, ještě ne! Je ještě brzo!" začala jsem couvat dozadu. Ale najednou smrtka svou kosou švihla až jsem ucítila štiplavou bolest.

★★★★★★★★

Sedla jsem si do tureckého sedu, cela udýchaná a spocená. Prohlídla jsem se, jestli mi nic není, byla jsem naštěstí v pořádku. Bylo užsvětlo a na hodinách bylo něco kolem Deváté!

Utřela jsem si z čela pot a přemýšlela o té noční můře. Bylo to takové živé....

Najednou mi začal zvonit mobil. Jak načasované, že? Natáhla jsem se pro mobil a podívala jsem se na displej. Volala mi má nejlepší kamarádka Denise.

'Ahoj, Denise!' - usmála jsem se, i když mě nemohla vidět.

'Ahoj! Jsi v pořádku?' - zněla vyděšeně.

'J-jo! Proč bych neměla?" - zněla jsem nepříjemně, ale to jsem nechtěla....

'Neměla jsi to dělat....nebylo to správné....' - uslyšela jsem její povzdychnutí.

'Jak to víš? Stejně je to už jedno...' - pokroutila jsem očima. 'Kde jsi?' - zeptala jsem se ji.

'Ve škole....mám tě pozdravovat od ostatních...' - zasmála se.

'Jo, že děkuju!' - povzdychla jsem si a setřela si slzu, která stékala po mém líčku. Mám strašnou změnu nálad. Někdy jsem citlivá, naštvaná až nakonec mi je všechno na tomto světě jedno.

'Hele, už musím jít, zvoní mi na matiku.... Tak ahoj....' - dořekla to a tipla.

'Ahoj...' - povdychla jsem si a mobil, který jsem měla u svého ucha, položila na postel. Nemám ráda, když to někdo tipne dřív než já!  Ale Den to samozdřejmě věděla, chápu ji....

Zapla jsem si pomocí ovladače televizi, přepínala jsem na každý program, ale dávali tam velké hovno....Televizi jsem tedy vypla. A nudou se zabíjela...

Dalši díl je tu, tahle část je sice o ničem, ale už se dostáváme do děje......děkuju za komentáře a vote......i teď mě potěší...:) Nat. :)