Tiger heart

14

Noční les je mnohem tajemnější než přes den. Všude to šustí a praská a mě z toho naskakuje husina. Už jdeme dobrých půlhodiny a ještě jsme nenarazili ani na George a dokonce ani na Jacka s bandou, všechno je to zvláštní. Samozřejmě si uvědomuju, že George mohl klidně jenom prásknout do bot, přeci jen jsem ho unesla. Aaron mi proráží cestu křovím, a pozorně sleduje okolí, střihá ušima ze strany na stranu jako králík. Přijdeme na mítinku uprostřed lesa, kde se k nám dostane skrze mezeru mezi stromy trochu měsíčního světla. Mech na mítince je měkký jako péřové polštáře, skoro bych se tady prostě natáhla a usnula, za jiných okolností. Sleduju svého společníka jak zmateně probíha mezi stromy, potom na mě upře zrak a až skoro líným krokem dojde až ke mě, zastaví se jen kousek přede mnou a svou velkou hlavu má skoro v úrovni mého obličeje.

Myslím, že tady byl, a nebyl sám - oznamuje mi. Zamračím se na něj a porozhlédnu se okolo.

Cítím tu bloncku. Mračím se ještě víc a beze slova následuju Aarona, který se tentokrát vydal kupředu o dost rychleji než doteď. Slyším za sebou rychlé kroky a srdce mi poskočí v hrudi, otočím se a hledím do očí dalšímu zvířeti. Jeho oči jsou rudé jako krev, hnědou srst sem tam protne černá. Klidně vydechnu a skloním krátce hlavu na pozdrav Cat. Ještě chvíli se na mě dívá, jako by mi chtěla vyčíst, že jsem tady, nakonec kolem mě se žďuchnutím projde a přidá se k Aaronovi. (aby ses neposrala) pomyslím si a dál je následuju s úšklebkem. Ten mě ale rychle přejde, když se z dálky zableskne světlo. Znejistím, v okolí neměl nikdo bydlet, místo má být v pěší vzdálenosti od vily opuštěné, alespoň to mi tvrdil Jack.

Uprostřed lesa stojí malá bouda, vypadá spíš jako nějaký bunkr, možná ještě z války. Zevnitř se ozývají hlasy. Jeden je ženský a ten druhý mužský, ale jsme příliš daleko na to abych slyšela co si říkají.

Musíme se dostat blíž, vím že tam je minimálně Susan, cejtím ji tu. Otočí na mě hlavu Cat. Potichu přikývnu, musíme ale jednat rychle, protože jestli nás někdo uslyší nebo ucítí mohli bychom vlítnou přímo do pasti.

Co nejtišeji se rozeběhneme ke stavení, větvičky potichu křupou pod nohama vlků, já narozdíl od nich nenašlapuju tak potichu, běh mi opravdu nedělá dobře, takže to spíš zní jak kdyby se tudy hnalo stádo volů. Aaron ke mě neustále střihá ušima, ale běží stále vepředu. Cat se drží u mě, sleduje každý můj krok a když ji nestačím zastaví se. Dovalíme se konečně k bunkru. Přijde mi, že je uvnitř až příliš ticho. Nervózně si hraju s lemem mikiny, mám strach o Suzie, bojím se aby jsme tu nebyli už pozdě. Necítím ji ani teď i když můžeme být jen pár metrů od sebe. Skoro se zvedám abych nakoukla dovnitř, když se opět ozve mužský hlas.

"Za tohle si zasloužíš speciální odměnu má drahá, výborně odvedená práce." Vytřeštím oči, když uslyším hlas mě tak známý, kdysi mi přesně tenhle hlas přál dobrou noc, teď mi nahání strach. Jestli je tam s ním Susan, už dávno nedýchá nebo je na pokraji úmrtí. Skoro mi ztuhne krev v žilách. Můj otec měl vždy hluboký autoritativní hlas, ale když jsem byla malá bylo v něm takové zvláštní teplo. Teď mi přijde studený, naprosto bez citů, jakoby to co říká ani nemyslel vážně.

"Děkuji, nebylo to tak těžké, jak jsem si původně myslela, stačilo jen pár malých lží a šel sám." Žena na druhé straně zdi se zasměje a mě přijde jako by mi do srdce někdo zarazil nůž.

Suzi?!? Uslyším ve své hlavě Cat. Jen mi tím potvrzuje, že se mi to opravdu nezdálo.

Už to nevydržím a zvednu se tak abych viděla do malého okna. Skoro leknutím upadnu protože moje oči se přímo setkají s hnědýma očima mého otce. Začne se usmívat, rychleji, než se stihnu vzpamatovat mě chytne za ramena a otočí čelem od budovy. K hrdlu mi přiloží něco ostrého a studeného. Snažím se od něj dostat co nejdál, ale chytne mě kolem hrudníku a okýnkem mě vtáhne dovnitř, stihnu jen zoufale zařvat.