Tiger heart

8

*Lia*

"Tak mluv!!" Vyštěknu. Už s ním ztrácím trpělivost. Sevřu ruku v pěst a pomalu dýchám, snažím se uklidnit. Přes jeho tvář se mihne letmý úsměv.

"Tak znovu. Kdo tě sem poslal?" Zavrčím a očima se vpiji do těch jeho. Nic. Žádná odpověď jen další úsměv.

Před pár hodinami :

Chvíli mě pozoruje. Je velký a silný. Čekám kdy zautočí a po chvilce se dočkám. Skočí skrz okno přímo na mě. Stoupne si nademě a zahledí se mi do očí. Cítím jeho dech na tváři. Teď nebo nikdy! Zavelí hlas v mé hlavě a já se začnu měnit. Je to rychlé ale já mám pocit jako kdyby to trvalo hodiny. Svíjím se pod ním v přívalu bolesti a snažím se vnímat svět. V tom do pokoje přibýhá George. Něco zakřičí, ale já nevím co je to moc daleko. Mlží se mi před očima pomalu se ztrácím, z dálky slyším jeho křik, ale nevnímám ho. Vše je najednou tak lehké a mě přijde jako bych se vznášela.

*George*

Není tu. Vidím ji, ale není tu. V mé halvě panuje zmatek. Co budu k sakru dělat? Mé tělo selhává, kleknu si a zavřu oči. Zdá se jakoby se na chvilku zastavil čas. Najednou je vše tak jesné čisté a lehké. Otevřu oči a vstanu. Ruce mám napjaté. Zvláštní energie mi prostupuje tělem. V hlavě se sám tvoří plán. Sepnu ruce k sobě a vytvořím pomyslný míč který po chvíli začne zářit. Mrštím jím po vlkovi. Nikdy jsem necítil tolik energie. Vlk se skučením padá k zemi a snaží se o útěk. To mu, ale nehodlám dovolit. Přiběhnu k němu a ruce přiložím k jeho spánkům. Usne. Jak jsem to....? Jeho hlava klesne k zemi. Otočím se k posteli. Musím ji pomoct, nevím jak, ale musím. Sednu si na postel a vezmu její bezvládné tělo do náruče. Sevřu ji v objetí. Bezmoc mi proudí žilami a srdce se snaží vyskočit z hrudi. Snažím se uvažovat. Hlavou mi bleskne plán. Jednu ruku přiložím na její čelo a soustředím se.

*Lia*

Světlo. To jediné dokážu vnímat. Víčka jsou moc těžká na to abych je uzvedla a mysl se znovu halí do temnoty, ale cosi se mě snaží vytáhnout ven. Vzpírám se, je tu tak krásně, ale ta síla mě táhne zpět. S velkou námahou oteřu oči a rozhlédnu se kolem. Vidím jen matmé obrysy. Zrak se pomalu zaostřuje a do uší mě praští jeho dech. Zhluboka dýchá jako kdyby právě doběhl maraton. Naskytne se mi pohled do jeho očí, které bedlivě sledují ty moje.

"Jsi v pohodě?" Zeptá se. Takovou starostlivost jsem u něho ještě neviděla, asi bych měla zkontrolovat jestli není nemocmý. Ne, napřed mu poděkuju. Kontrolování jeho zdraví chvilku počká.

"Em. Jo asi jo." Pousměju se. Nastane trapné ticho.

"Děkuju." Prolomím ho. I přes mé vnitřní protesty se k němu nahnu a sevřu ho v obětí. Docela jsem se překvapila, myslím, že ani on to nečekal. Pevně mě stiskne.

"Asi bychom s ním měli něco udělat co ty na to?" Zahuhlá mi do ramene.

*Jo to asi jo." Ušklíbnu se a otočím se na černou hromadu chlupů nedaleko ode mě.

"Pomoz mi s ním do telocvičny, prosím." Obdaruji ho mírným úsměvem. Přesunu se k zadním nohám zvířete a pevně je uchopím. George chvíli nečinně sleduje mé počínání, než se konečmě rozhodne mi pomoct.

"Ježiš co je to za kance?" Vyhrkne jakmile se nám podaří dostat tělo vlka do vzduchu.

"To nevím, ale kalorie si asi moc nehlídá." Uchechtnu se. Nevím jak, ale povede se nám dostat ho do tělocvičny kde se položíme na žíněnku.

"Musíme si promluvit." Vyhrkne vážně. Přikývnu. Opustíme místnost a uvelebíme se ma gauči.

"Kdo jsem?" Vyhnu se jeho zkoumavému pohledu. Nemám ráda takové situace.