Tiger heart

13

*George*
Co je to krucinál za frajírka? Nakráčí si sem a dělá velkýho kámoše? Vždyť jí ani nemůže znát! Doprdele!
"Hej, jsi OK?" Do mého zorného pole se dostane bruneta , dle mě, menšího vzrůstu s obrovskýma očima.
"Jo, je mi fajn." Odbyju ji a dám se na další kolečko po chodbě před mým pokojem.
"Klidně to řekni, když nic neřekneš nečekej, že ti někdo pomůže." Usměje se a zvědavě zamrká.
"Tobě určitě tak něco řeknu!" Hořce se zasměju. Brunetka se zatváří napřed naštvaně, pak se ale otočí a odejde. Překvapuje mě, že mi nic neřekla, to jsem přeci jen trochu přehnal.

Ve spěchu na sebe hodím ještě mikinu a vyběhnu ven, musím si vyčistit hlavu než vybouchnu ještě na někoho. Posledních pár dní se zdá jako zlej sen. Napřed zjistim, že mě někdo unesl, pak mám zvláštní schopnosti, vlkodlaci existujou a aby toho nebylo málo se začíná zdát, že mám stockholmský syndrom. Vopravdu výborný. Ponořený ve vlastní hlavě míjím stromy a keře, začíná se stmívat, slunce kreslí na oblohy poslední sbohem než přijde měsíc. Les potichu šumí. V křoví se ozve zapraskání, musím přiznat, že po předchozích událostech mě to trochu vyděsilo. Z keře vyběhne zajíc a sprintuje do dáli. Trochu se uvolním, nic mi nehrozí, už se nemůže stát nic horšího, než do teď. Další šramot větviček už tolik neřeším a postupuji hlouběji do lesa. Na chvíli mi přijde jako by mě někdo sledoval, ale rychle ten pocit setřesu. Podívám se na oblohu, kerá už potěmněla a červánky pomalu mizí. Je šero, přesto ještě stále je poměrně dobře vidět. Uprotřed lesa se objeví mýtinka, jen malý palouček plný mechu mezi stromy. Sednu si do mechu, jako do peřin. Před očima mám stále obrazy posledních událostí, opět mě zaplaví pocit bezmoci. Lia se mi stále vzpouzí v náručí a ještě stále cítím tu obrovskou bolest. V dáli zaslechnu kroky, pomalé, ale jisté. 

"Georgi ?" ženský hlas prořízne šepot lesa. Neodpovídám, nechce se mi nic vysvětlovat.              "Já vím, že tady jsi, všichni tě hledají." Kroky jsou čím dál tím blíž, až na mýtinku vstoupí také drobná blondýnka. Suzi se myslím jmenuje. Usmívá se na mě a natahuje ruku aby mi pomohla vstát. "Jak jsi mě našla ?" Ptám se jí a na chvilku se zahledím do jejích zelených očí. Konečně vstanu. "Myslela jsem si, že jsem tě zaslechla. Pojď radši se vrátíme." Znovu se usmála a táhla mě nazpět. Chvilku jsme šli lesem beze slova, míjeli stromy a rozcestí. Nepamatuju si, že bych tudy šel, ale Suzi asi zná svoje zkratky.                                                                                                                             "Už tam budem ?" Ptám se po chvilce.                                                                                                                 "Už je to opravdu jen kousek, neboj. Lia bude mít radost, měla o tebe strašný strach."

*Lia*

Jack se posadí vedle mě do jednoho z křesel na balkóně. "Vrátil se Jacku, je mnohem silnější, než si pamatuju." Zadívám se na něj. Vidím jak se mu prohloubí vráska na čele, poté rychle přelítne očima k mému boku. Jen přikývnu na souhlas. "Potkala jsem ho v lese, nechtěla jsem tomu vůbec věřit. Nechal mě se aspoň proměnit, ale potom zaútočil. Nedokázala jsem ho zastavit." Jack se stále beze slova mračí. Potom se jeho pohled najednou vyjasní.                                  "Kde je ten Chaba?" Nechápavě na něj zírám. "Kde je Lio?" Zvýší hlas.                                                         "Nevím, jak to mám vědět? Naposled jsme ho viděli spolu! Co se dějě ?!" Snažím se k němu natáhnout. Jack se rychle zvedá a běží směrem do obýváku. "Georgi?" Slyším ho křičet, pomalu ho následuju, bohužel o běhu se v mém případě bavit nedá. Těsně před schody se zastavím, začnou se mi klepat kolena a musím se na chvilku posadit. Najednou se klepu celá, před očima se mi mýhají zmatečné obrazy černovlasého muže se zlatýma očima, orla v kleci a vlka se smaragdovýma očima běžícího lesem, něco loví. 

Zhluboka se nadechnu, už je to pryč. Nic z toho nedává smysl. Zvedám se a sejdu schody, kde už sedí Jack s klukama a o něčem horlivě diskutují. 

"A kdy to bylo?" Zrovna slyším Joshe. "Nevím asi tři hodiny zpátky, byl pěkně nepříjemnej a pak se zdejchnul." Odpovídá Cat. 

"Kde je Suzi?" Ptám se, nikde ji tu nevidim ani necítím její přítomnost. 

"Lio, tvůj táta jde po Georgovi, nějak se dozvěděl, že je Chaba, chce ho nejspíš kvůli krvi." Jako facka mě praští realita, takže on nejde po mě, ale po něm ? Napadl mě jen proto aby se dostal k Georgovi ? Jack z lékárničky vytáhne pár ampulek a schová je do batohu. 

"Jdeme ho hledat, kdyby jsi našla Suzi tak jí jen řekni co se děje, zůstane tu s tebou Aaron." Oznamuje mi zatím co se s klukama a Cat obouvají. 

"Tak to ne, jdu taky." Mířím si to ke dveřím. Jack protestivně vrtí hlavou, položí mi ruce na ramena a odvede mě zpět do obýváku. "Nikam, sedni si tady a dej se do kupy, takhle jsi nám k ničemu, dám ti vědět, slibuju." Políbí mě do vlasů, naposled pohladí po zádech a odchází společně se zbytkem mojí smečky.

Aaron za nimi zamyká dveře. Nastane hrobové ticho. 

"Tohle mi nikdy moc nešlo , mám něco říkat nebo?" Zeptá se po chvilce a sedne si do křesla naproti mě. Jen ho zpražím pohledem. "Víš jednou mi takhle zmizel kámoš z předchozí smečky, našli ho za tři dny někde v konťáku, no hezký to nebylo to ti povim..."

"Prosimtě mlč radši!" Zasyčim na něj. Aspoň v něčem se nepletl, tohle mu opravdu nejde. Zavřu oči a radši se snažím koncentrovat na hledání Suzi, každého člena smečky normálně cítím i když jsou daleko. Někde v hloubi duše vím, že jsou stále moje rodina. Po zádech mi přejde pot. Suzi necítím ani když se koncentruju jen na ni, co když ji necítím protože už není ? Panika mi zakalí mysl. Zvedám se z pohovky a obovám si boty, cejtím na zádech Aaronův pohled. 

"Víšm že nemáš nikam chodit viď?" Nadhazuje. 

"No a kdo mi v tom zabraní?" Odpovídám otázkou, beru si na sebe mikinu a odemykám dveře. Aaronovo mlčení mi jen potvrzuje co jsem si myslela. On mi nemůže říkat co mám dělat, já jsem alfa. "Tak mě nech aspoň jít s tebou." Přikývnu, proti mému otci se mi bude hodit každá pomoc. Aaron se rychle mění, v noci se jeho černá srst skoro ztratí, ale modré zářivé oči ho prozrazují. skloní hlavu k zemi a vede mě. Pro mě by teď byla proměna moc riskantní. To si uvědomuji dokonce i já. Noc nás pohltí jako dvě malé loutky.

Pozn. autora : Tenhle a zbytek dílů je věnováno mojí sestřičce, jen na vyžádanou pro ni <3. xx Johi