Asylum

Zmatení

'milí deníčku,                                                                                                                                                                             dneska to je přesně měsíc co jsem v tomhle blázinci. nenávidím to tu. Omlouvám se  že jsem tak dlouho nenapsal ale nějak mě přehnaně kontrolovaly. nejspíš to bude tím že furt odmítám mluvit. proběhlo  několik terapií  ..i skupinové terapie. vím že nejsem blázen...vím to .....ale čím déle tu jsem s těmi lidmi co si dobrovolně sáhli na život....  nebo někomu ublížili , tak si tak připadám . dny tu většinou prosedím u  okna které má na sobě mříže .  koukám na tu modrou oblohu a představuju si jaké by to bylo kdyby  tu byla máma...byl bych tu??? nenáviděl by mě táta??? byli by jsme spolu všichni tři štastný??? také si říkám jestli jsem se vůbec narodit měl, přece jen.... ty bys žila.....táta by měl ženu kterou miloval a mě by to bylo jedno.. neexistoval bych . hodně lidem by to zlepšilo život.  taky si představuju jaké by to bylo být volný..... být prostě sám sebou .... a nikdo by mi nic neměl za zlé .... byl by to krásný  život.  

nechci tu propadat do nějakých depresí ale proč se tohle děje??? proč nějaký lidi nemají  v životě to štěstí??? proč nemám milující rodinu co by se mě zastala....pomohla mi.... proč jsem skončil tady????  proč???  nechci se litovat.. jen mi to příjde prostě nespravedlivé. jediné co bych chtěl je  ....cítit se milován.....nebo aby za mnou někdo přišel a řekl že to bude v pořádku. chci toho tolik??? nezasloužím si to ?? provedl jsem něco zlého??? proč mě táta trestá  za to že žiju??? proč lidi musí skrývat svou orientaci ???? proč za mě Timothy nebojuje??? 

cítím se vážně příšerně....cítím se tak sám ale zároveň vím že je semnou moje maminka. někde hluboko v srdci jí cítím....cítím že by mě milovala.... byl bych její chlapeček a chránila by mě. vím to a to mě ještě udržuje při smyslech.... a vím že by chtěla abych to zvládnul....a abych žil dlouhý spokojený život...a já se hodlám s tím vypořádat.

promiň musím zatím končit..někdo sem jde, 

Schoval jsem deník  pod plovoucí podlahu a sednul si na židli k oknu a koukal na nebe. zámek za mnou ve dveří a do pokoje vešla sestřička. "Yuto...jakpak ses dneska vyspal???,, koukl jsem se na ní a pak se dál věnoval obloze. slyšel jsem povzdech a jak si sedla na mou postel.

  "Yuto...musíš s námi komunikovat...nedokážeme ti jinak pomoc....to co sis udělal....co tě k tomu vedlo???? proč ???? ...kdyby sis s námi popovídal tak by se ti ulevilo.....,,

snažila se mě přesvědčit ale marně.  'to co sis udělal' ..jasně jenže já si nic neudělal. v hrudi se mi úplně sevřelo. proč bych měl mluvit???? proč???? nikdo by mi neuvěřil že jsem to nebyl já....nikdo mi nevěří.....nevěřícím nebudu nic říkat....jen by toho využili. Maminko...pověz mi prosím  jak se mám bránit.  po tváři mi sjela nepatrná slza .

"achjo...dneska za tebou příjde tvůj táta ..třeba s ním si aspoň popovídáš.... má o tebe strach. ,, pověděla a odešla. proč příjde??? proč by měl strach??nenávidí mě... nemám si s tím člověkem nic říct. 

když jsem byl přesvědčen že  je pryč...vytáhnul jsem svůj deník a vše poctivě zapsal.všechno co jsem cítil při tom rozhovoru...všechnu tu úzkost .

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-o hodinu později-

před chvílí zamnou přišla sestřička  že táta dorazil. musel jsem se tedy zvednout ze své židle a jít s ní do společenské místnosti. když jsme tam došli a tam byli všechny ty děti co tu tráví svůj život ze své blbosti a viděl jsem ty jejich rodiče...co  o ně mají upřímný strach ..protože je z celého srdce milují  bylo mi smutně.  a když jsem pak viděl jeho...jak si je spokojeně na mobilu tak  mi bylo ještě  smutněji . mám tu sedět s člověkem   který mě sem dostal????  povzdechl jsem si a sednul si na tu židli  oproti němu. 

téměř  okamžitě  odložil mobil a  usmál se  na mě . nedokázal jsem rozpoznat jestli to je ten naučený úsměv a nebo ne. "Ahoj Yuto,,  řekl jeho hlubokým chraplavým hlasem  a posunul ke mě čokoládu. tchhhh určitě to dělá jen kvůli mediím ...odejte pak odtud a budou na něj čekat novináři. 

jen jsem mu tu čokoládu opatrně posunul zpátky. "achjo....je vážně tvá, prej nemluvíš už měsíc...proč??? Yuto...pomohou ti víš???  zbaví tě toho co tě trápí,, řekl docela milým hlasem .koukal jsem na něj nedůvěřivě a  v hlavě měl zmatek. to tys jim nalhal všechny různé diagnozy. to tys mě sem dostal...a teď tu sedíš  dáváš mi čokoládu a mluvíš na mě s milým hlasem. 

"chybíš mi..... a budu rád až  se uzdravíš a vrátíš se domů,,  byla poslední věta co mi řekl než odešel  ale  nedokázal jsem  rozpoznat jak to myslel...a tak mě tam nechal. zmateného...sedět ...samotného. 

takže,                                                                                                                                                                                            konečně jsem dokončila únorovou emoci....řeknu vám...bylo to hrozně těžké. jelikož jsem tento měsíc přišla o svojí kočičku tak jsem byla lehce depresivní a možná se to podepsalo na téhle části.doufám že se vám líbila a sejdeme se v březnu s emocí : štěstí

(to bude strašně hard )

bakudeku_girl