Asylum

štěstí

' milý deníčku                                                                                                                                                                           omlouvám se že jsem zase nepsal od minulého měsíce...popravdě??  nebylo ani tak co psát a když jo tak  bylo strašně moc programu takže jsem nestíhal. Otec tu od poslední návštěvy už nebyl  a tak jsem byl z toho dál zmatený. Pořád nevím jak to myslel  ale rozhodnul jsem se na to moc nemyslet. moje dny byli celkem stejné jako před měsícem...chodil jsem na terapie  a seděl na své židli u okna a nepromluvil jsem. řeknu ti že se tu cítím stále víc jako blázen...během měsíce tu spáchali sebevraždu nejméně 4 lidi a já si jen říkám proč tu jsem???mám potřebu si ubližovat?? nemám...mám potřebu se zabíjet??? ne.......to jsou tak slepý že to nevidí??? Nebuďme jen negativní ale přejdeme i k něčemu veselejšímu...divíš se že ti je i něco veselého??? je a já tomu říkám zázrak. 

Asi před týdnem sem přijelo tmavě rudé auto značky mercedes . nebyl to žádný ošuntělý vůz  , naopak vypadal nádherně..na leštěné aby každý věděl že byl pěkně drahý. upoutalo to mou pozornost a tak jsem se bedlivě koukal přes to zavřené okno s mřížemi . Ze předu auta vylezl pěkně oblečený pán. Byl velmi vysoký a upravený. hned po tom co vylezl z auta se pečlivě upravil a přešel k zadním dveřím a otevřel je. Z těch dveří toho nádherného vozu vystoupil ON. Kluk o něco starší než já  ,střední postavy  a zrzavými kadeři . byl nádherně oblečen a já nechápal proč tu tito lidé jsou...jdou za někým na návštěvu???Koukal jsem dál a všimnul si jak si ten kluk bere..ne úplně  z ochotou svojí  cestovní tašku a na malej moment se naše pohledy střetli a já měl pocit že se díval přímo na mě. 

na tváři vykouzli něco jako úsměv a mě po dlouhé době zahřálo u srdce. posunul jsem se kousek za zídku a jen vykukoval očima. Jemně zatřásl hlavou a vydal se směrem dovnitř...do budovy která připomíná peklo. 

To bylo poprvé co jsem ho viděl.... teď už vím kdo to je...jak se jmenuje a proč tu je.  Jmenuje Se Nero Dunk , je mu  17 let a je tu kvůli dlouhodobým depresím. Nerovi rodiče jsou soudci a tak je na něj hrozný nátlak a od 15 let se potýká s velkými  depresemi které se v posledních měsících zhoršili a došlo na první ublížení si. popravdě mi připadal jako blázen když si ublížil ale po nějakým tom čase stráveným s ním jsem si uvědomil že není. Prostě toho na něj bylo hodně a  ty dlouho trvající deprese ho k tomu dohnali...už nevěděl jak to zvládnout a udělal to čemu se snažil zabránit dva roky. 

Rodiče ho ihned uklidili sem protože si nemohli přece dovolit aby se to dostalo mezi lidi. co by si lidé řekli o rodičích kteří své dítě nechají aby si ubližovalo. Asi se ptáš jak to všechno vím....

v ten den co přijel a já si o něm myslel že je blázen si ke mě sedl když jsem večeřel. abys to lépe pochopil....všichni jíme v jedné jídelně a protože si ostatní mezi sebou povídám a já nemluvím začalo se o mě říkat že jsem ten divnej..nemluvící...paradox co?? že tu lidé rozlišují ostatní...přeci..všichni tady jsme nějakým způsobem divný.

Od té doby snídám..obědvám i večeřím sám. všichni si ode mně drží odstup a já nemohu říct že mi to přímo vadí nebo že mi to nevadí. Prostě to je asi lepší než aby se na mě koukali divně a smáli se mi. 

Lidi tady Nera varovali přede mnou ale on si ke mě stejnak sedl a nesmál se mi...nevadilo mu že nemluvím...mluvil on a když se mě na něco zeptal.. vždy se mi kouknul do očí a to mu asi jako odpověď  stačilo. Asi se potřeboval vypovídat  a já se naučil naslouchat tomu co lidi kolem mě říkají takže jsme byli super dvojka...asi. 

V ten večer že se mezi námi vytvořilo pouto a já cítil pocit který jsem snad v životě necítil....Pověděl mi to všechno co jsem ti sem napsal . Od té doby spolu jíme furt...on mluví a já poslouchám. Nero je nesmírně elegantní a inteligentní kluk který mi trošku změnil pohled na tuhle léčebnu . povídal ... "Víš Yuto... ty to nevidíš protože máš v sobě nedořešené záležitosti ale není to tu zas tak špatný. Já vím že máš důvod proč nemluvíš a  věřím že jednou až si to v sobě vyřešíš a promluvíš.. uleví se ti  a uvidíš to tu jako nový začátek. ,,  

tahle věta mě  přinutila se zamyslet a přemýšlet o tom jestli Nerovi mohu věřit a jestli by mi uvěřil všechno to  co v sobě držím. já vím že se známe jenom týden ale tady...v Asylum to je jako měsíc....vytvořili jsme si jeden k druhému důvěru  a já někde v hluboko v srdci  jsem cítil že mu mohu věřit a tak jsem se začal od hodlávat k tomu mu to povědět. 

Včera.. při polední pauze jsme vedle sebe leželi na trávě pod takovým starším dubem a  on povídal a já mu naslouchal. koukali jsme na tvary mraků na jasně modré obloze . leželi jsme tam tak hodinku  a když panovalo ticho tak jsem se po docela dlouhé době rozhodnul  mu to povědět. 

leželi jsme vedle sebe a koukali na ty mraky a já se zhluboka nadechnul , kouknul jsem se na něj a spustil . 

"není to tak... že bych měl v sobě nedořešené věci.. nebo možná i jo... ale prostě vím že slova mi jsou k ničemu když mě nikdo neposlouchá. neříkám že mě neslyší ale neposlouchají.... kdo by mi věřil že jsem si neublížil ale byl jsem málem zabit spolužáky kvůli žárlivosti holky s jejíž  klukem jsem   vedl ..dá se říct citový vztah? kdo by věřil že onen perfektní otec co mi vymyslel snad miliony psychických problémů a nechal mě tu zavřít , mě dlouhodobě týral??kdo by věřil a kdo by poslouchal 15 letého kluka , který má mocného otce???? nikdo..... a tak jsem začal mlčet...slova mi jen vždy donesla bolest a utrpení... zapřísáhnul jsem se že nebudu mluvit k nevěřícím lidem... ale..tobě věřím a doufám že víš že nelžu...doufám že mě posloucháš a věříš mi,, 

dokončil jsem svůj monolog a i když jsem před tím měl odvahu mu to říct..teď  jsem spíše přemýšlel o tom jestli to nebyla chyba  ... odejde teď  a bude si myslet že jsem nevděčný fracek???? nedokázal jsem se na něj podívat a tak jsem koukal na nebe 

Po pár dlouhých vteřinách jsem ucítil na tváři dotyk a to mě donutilo se na něj kouknout. usmíval se na mě tak vřelým úsměvem který  ve mě okamžitě smazal pochybnosti.  Věděl že slova útěchy ani slova lítosti nepotřebuju....potřeboval jsem jen jedno a to on udělal dvěmi slovy a činem. 

"poslouchal jsem,, 

byli ta slova a ten čin???dlouhé objetí které pro mě znamenalo hodně...pocit bezpečí....pocit že na to nejsem sám a že mám konečně někoho kdo mě poslouchá. Cítil jsem opravdový pocit hlubokého štěstí a moc dobře jsem si uvědomoval že  se moje city k němu změnili na něco víc a to je to co mě dělalo štastným,  

Taaaak březnova kapitola sepsaná. emoce štěstí pro mě byla náročná sepsat. jsem člověk který neumí moc projevovat pocity a držím vše v sobě. Ale když už ty pocity mám nějak zpracovat tak se mi lépe píší negativní emoce a ty pozitivní jsou jako můj poklad protože jich většinou není moc a když jo tak jsou jen moje a prožívám je v sobě. 

ale buďme k sobě upřimní v této době spíše prožívám strach...úzkosti  a smutek...vztek a prostě negativní emoce. Z toho co se děje ve světě a asi mi až teď došlo že moje životní parťačka už mi nikdy nezamňouká u ucha a nepříjde se mazlit a je to pro mě těžký....ten tvrdý fakt a uvědomnění mě totálně složil a neměla jsem chuť psát o pocitu štěstí protože jsem prostě štastná nebyla a nechtěla jsem to dopřát ani Yutovi.

vím že to je sobecké ale když jsem viděla kolem sebe štastný lidi nechtěla jsem být v tom smutku a truchlení sama..až dneska jsem se dokopala k tomu to sepsat a musím říct že se mi i ulevilo...vy...a celkově psaní jste jako moje terapie a útěk od realného světa....takže děkuji a napíšeme si zase až za měsíc s emocí : žarlivost