Asylum

Láska

'Mílí deníčku..Duben byl pro mě asi nejnáročnější měsíc tady. Znáš ten pocit když konečně citíš že  máš někoho blízkého  ?  Někoho kdo tě konečně poslouchal ..smál se s tebou a jen pohled na něj tě dělá usměvavým??? Ten pocit je tak intenzivní a intenzivnější je ještě ten pocit když cítíš jak každá část předchozí emoce pomalu mizí. Protože to se dělo.... každý urputný den kdy se na mě nepodíval, nemluvil semnou a dělal že neexistuju mi kradl kousky toho dobra a nakonec nezůstalo nic...jen prázdnota...beznaděj a sebenenávist.  nechal jsem si znovu ublížit a nedokázal tomu předejít. Bolelo to, bolí to a bolet to asi bude.  Chybí mi naše ležení pod stromem...to že jsem si mohl s někým popovídat a věděl jsem že věří tomu co se mi stalo ale asi jsem se v něm spletl. Nejhorší na tom  je to , že přes to všechno co udělal...přes to že mě ignoruje a zradil mě ho stále naivně miluji a udržuji si v sobě kapičku nebo spíše zrnko naděje že za mnou zase příjde a vysvětlí to . Nevím jestli se to stane...ale jestli ano...a to zrnko naděje v to doufá , nejspíš mu odpustím.  Normální lidé to asi nebudou chápat ale pro mě omluva a lítost vydá za víc než všechny dárky a prosby o odpuštění od lidí co odpustit nechtějí a prosí ty nebohé duše aby jejich duše měla  pocit že někam patří ale tyhle lidé jsou jen  neponaučitelný hříšníci kterým nejde pomoci. 

Jednou když jsem byl ještě doma jsem našel deník mé maminky a přeskočil jsem všechny ty erotické zápisky  a našel tam něco co mi v hlavě zůstalo do teď . ' Jestli člověk opravdu miluje , dokáže odpustit i vraždu...ale jenom tehdy jestli ty dvě duše mají zůstat spolu. Jestli člověk opravdu miluje...pozná se to pouze v očích. V očích najdeš to nejtemnější tajemství a proto se koukej do očí a poznej člověka takového jaký je a ne jenom jeho schránku kterou si vytvořil. , 

snažím se tím v životě řídit a proto mi nejde do hlavy proč by tohle Nero dělal..proč by mě odkopnul...jeho oči jsou  jako portál do jiné dimenze. Dimenze kde je jak to špatné co si prožil a beznaděj ale i to jaký skutečně je. Milý, spravedlivý,  mírumilovný a veselý ....jeho oči jsou jedinečné..možná proto že to nevidíte na první pohled ale musíte do nich hledět...číst je. To je podstata jeho očí.  Jednou jsem se ho ptal jak moje oči vidí on...

pověděl mi že mé oči na první pohled jsou jako chladné železné brnění co brání člověku hledět do nich a číst je ale když to brnění porazíš tak vidíš neskutečnou krásu. Krásu  která znázorňuje to že i když v očích jde vidět  že  té bolesti bylo hodně..furt hledají v lidech jen to dobro. říkal že ukazují něžnost a křehkost jako bych byl porcelánová panenka která jen tak tak drží pohromadě a to pro mě opravdu hodně znamená a proto si udržuji tu debilní naději že se vrátí a dostanu pořádné vysvětlení.

odložil jsem deník stranou  když se na dveře ozvalo hlasité klepání a sedl si na něj. Radši jsem neodpovídal protože to mohl být kdokoliv a tak jsem seděl na své židli a hleděl z okna. K mému očekávání se ty dveře opravdu otevřeli a jen co jsem slyšel bylo tiché zabouchnutí a krůčky které jsem nedokázal identifikovat. krůčky se přibližovali a zničeho nic jsem na svém rameni pocítil ruku kterou jsem moc dobře znal.  můj dech si dělal co chtěl a můj mozek hlásil Error. 

"....nemám tu co dělat ale...potřebuji ti to všechno vysvětlit,,  něco ve mě ho chtělo nechat mluvit a něco chtělo abych po ně začal řvát a mlátit do něj ale jediné co jsem udělal bylo že jsem se postavil a objal ho . 

cítil jsem jak je zaražen ale objetí mi opětoval , nadechl se a spustil . 

"to co jsem dělal je neodpustitelné....nechal jsem tě z ničeho nic na holičkách..na vše  samotného  a nemluvil s tebou...víš Yuto.... něco uvnitř mě mi to zakazovalo.... dlouho jsem nedokázal určit co to je ale když jsem byl s tebou , nebo jen na tebe hleděl..moje tělo se třáslo  a cítil jsem nesnesitelné mravenčení po celým  těle. Užíralo mě to..den co den tě vidět samotného...jíst samotného a nebo ležet pod stromem...tolikrát jsem se chtěl k tobě rozejít ale moje nohy byli jako dvě zkameněliny.  Nevím proč mi to tak dlouho trvalo než mi to došlo..možná proto že jsi první kluk který se mi kdy líbil a nebo proto že vím čím sis musel projít a vím že to v sobě nemám uzavřené... a proto jsem ti nechtěl nejspíš více ublížit tím že bych ti nebyl stoprocentní oporou a  nemohl jsem ti prostě říct to co se ti říci chystám. ....Miluji tě a proto se ti  z celého srdce omlouvám za to co jsem ti provedl,, skončil svůj monolog   

Míchalo se ve mě tolik emocí ale když řekl ty dvě slova a koukl jsem se mu do očí..věděl jsem že to myslí vážně a rozhostil se ve mé takovej vzacný klid. slzy si tekly proudem a nedokázal jsem je zastavit. nechtěl jsem se už hrabat v tom co bylo  ale v tom co bude... "nechme minulost za námi..a odevzdejme se budoucnosti,,  pousmál jsem se a to mi Nero ihned oplatil. 

a tak jsme tam tak stáli...v objetí koukajíc si do očí  z kterých oboum teklo hromady slz  až do doby než překročil tu hranici a dali jsme si první polibek. Ten polibek ve mě způsobil ohňostroj  pocitů a nechtěl jsem aby skončil 

fůůůůůha..nevěřila bych že emoce jako láska mi dá tak zabrat.... jsem ráda že jsem jí dokončila a jsem nesmírně ráda že jsem se do této výzvy opravdu zapojila <3 tak..se uvidíme zase v červnu..bye