werewolf (minsung\hyunlix)

1

Jako každé ráno jsem se probudil před budíkem. Netuším jak se mi to daří, dokonce bych ani nemusel mít ten budík nastavený, ale jistota je jistota.

Dnes mi začíná přednáška v sedm, takže jsem musel sebou pohnout, jinak ji nestihnu. Normálně vstávám brzo, protože mám problém se spaním, ale i tak se mi nechtělo ven z postele.

Po chvíli přemlouvání sám sebe jsem se doopravdy zvedl a šel něco dělat. Což znamenalo nasnídat, spáchat ranní hygienu, převléct se z pižama, zopakovat si ještě co se probíralo na předešlé přednášce. Zbývalo mi spousta času na ranní procházku. Chtěl jsem už vyjít, ale zastavil jsem se v zrcadle. Měl jsem velké kruhy pod očima a nevypadalo to moc hezky. Proto jsem se rozhodl ještě použít korektor a zneviditelnit ty pytle pod mýma očima.

Bydlím od školy okolo 30 minut normální chůzí. Nerad jezdím autobusem. Vždycky se tam najde minimálně jedna alfa a pro mne to znamená nebezpečí. Být v tísněném prostoru s nějakou alfou riskantní. Neříkám, že házím všechny alfy do jednoho pytle, ale nikdy nevíte, co se jí honí v hlavě.  Alfy, které mají svoje partnery jsou pro mne neškodné. Já jsem pro ně jen další osamělý vlk.

Procházel jsem parkem a užíval si ranní klid. Nikdo tu nebyl. Kdo by asi dobrovolně ráno vstával a chodil na procházky v parky, když je už půlka podzimu a je poměrně zima.

Najednou jsem viděl nějakého kluka jak spěšně jde kupředu. Vypadalo to na studenta, který nestíhá na přednášku. 

Po ranní procházce jsem usedl do lavice v učebně, kde se měla konat přednáška. seděl jsem úplně u okna ve třetí řadě. Nevšímal jsem si nikoho a čekal kdy začne hodina.

Učitel po chvíli přišel do učebny a zavřel dveře. Začala jedna z mnoha nudných přednášek, které ze mě totálně ubíjely život.

ale najednou......

ten pach.......

V učebně byl další vlk. Taky omega. Koukl jsem se po celé třídě a zkusil zjistit, odkud se ten pach line. Byl trochu vyděšený, ale snažil se svůj ach co nejvíce skrýt. Nemohl jsem ho najít. Proto jsem se rozhodl to neřešit a dál se věnovat přednášce.

Po všech přednáškách, které jsem měl dneska mít jsem spěchal na mojí brigádu. Bohužel jsem j ji neměl tak blízko. Musel jsem proto zvolit městskou dopravu, jinak bych jí nestihl. Nesnáším chodit pozdě a ani můj šéf. Svezl jsem se na zastávku blízko kavárně a pospíchal, abych nepřišel pozdě. Vběhl jsem do kavárny, kde za pultem už čekal můj kolega.

,, Jdeš přesně na čas, skvěle."

Usmál se , ale já mu úsměv neoplatil. V tichosti jsem došel do našich šaten a tam se převlékl do pracovního úboru. Jsou to prosté černé kalhoty s bílou košilí a zástěrou s logem kavárny. Po převlečení jsem šel zpátky k mému kolegovi, který se jmenoval San. Je velmi přátelský a podle všech hodně sexy, ale můj typ úplně není.

Potom to probíhalo úplně normálně. Obsluhovali jsme společně zákazníky do té doby, než byl čas na zavíračku.

,, Jisungu, mohl by jsi dneska zavřít ty?  Já mám dneska domluvené rande a nechtěl bych přijít pozdě."

,, Jasně a ty si to užij."

,,Děkuju! Jsi nejlepší!"

Začal mě objímat a skákat u toho radostí. Musel jsem se nad  jeho chováním pousmát, i když to vypadalo, že ze mě za chvíli vymačká život.

,, Eh-eh je skvělý, že máš rado-st, ale za chvíli mě udusí-š"

,, OU! Sorry bro, ale ty jsi tak malinký a roztomilý, že by tě člověk umačkal k smrti."

,, Děkuju? Asi?"

,, No nic, já už budu muset běžet a ještě jednou díky."

,, Zamálo"

O půl hodiny později už zamykám kavárnu a jdu konečně domů.  Zavíráme v šest a to už nebyvá světlo. Byl jsem dost unavený po celém dni, ale to mě nepřesvědčilo o tom jít na autobus. Když nasadím tempo, tak bych mohl být doma do třičtvrtě hodiny. Ani venku teď není bezpečno, ale miluju procházky. Zase jsem procházel parkem, kterým chodím ráno, ale něco jsem zaslechl. 

Slyšel jsem, jak někdo běží a  je čím dál blíž.  Ozývalo se to za mnou. Otočil jsem se a spatřil v dálce toho kluka z rána. Běžel jako o život. Všiml jsem si, že byl pomlácený a vypadal, že to s ním každou chvíli sekne. Čím blíž byl ke mně, tak jsem cítil ten pach z rána. Takže to byl on. Připravil jsem se, kdyby na mě chtěl zaútočit, ale pochybuju o tom.

,, Pomoz mi prosím."

Přiběhl ke mně a pošeptal mi to, potom ztratil vědomí a málem spadl na zem, kdybych ho nechytil.  Pomoz mi prosím? Co tím myslel? Až teď jsem slyšel další kroky, které se blíží k nám. Nemohl jsem ho tady nechat. Je to riskantní, ale nemám jinou možnost. Trochu jsem se o něj otřel, abych aspoň trochu zamaskoval jeho pach, ale dost jsem riskoval. 

Vzal jsem si ho na záda a utíkal s ní ke mně. Měl jsem to kousek, takže jsem neutíkal dlouho. Odemykat s ním na zádech a šlapat schody byla fuška, ale dal jsem to. V bytě jsem ho položil na gauč a konečně si ho prohlídl. Na pobitém obličeji jsem poznal, že má pihy. Není to moc zvykem někoho takového vidět. Měl menší nosíček a roztomilé tváře, ostrou bradu a znatelné rysy. Byl menší postavy jako já. Nic víc jsem zatím neviděl. I když je to vlk a má schopnosti rychlé regenerace, nevypadal na to, že by se nějak extra hojil. Vyhrnul jsem mu mikinu společně s tričkem a mohl vidět nehezkou ránu na břiše. Ještě tam byl kus něčeho, co nedokážu identifikovat. Došel jsem si pro lékárničku a znovu si sedl k tomu chlapci. Opatrně jsem mu vyndal neznámí předmět z rány a celé to zdesinfikoval speciálním roztokem. Sundal jsem celou mikinu i tričko a koukl se po, jestli nemá další rány. Naštěstí neměl, ale za to modřin. Potom mě napadlo, že by mohl mít vnitřní zranění, tak jsem mu začal prohmatávat břicho. Bylo tvrdé. To bude vnitřní krvácení. A dokonce jsem zjistil příčinu. Měl zlomené žebro, které mu muselo protrhnout plíci a proto skoro nedýchá. Vrátil jsem mu žebro tak, kde mělo být, ale stále se nehojil.

Ale proč?

Možná má až moc bolesti. Díky bolesti se nám spouští samoregenerace.

Vzal jsem jeho ruku a soustředil se na jeho bolest. Po chvíli jsem cítil, jak mi jeho bolest proudí do těla. Nebudu lhát, dost to bolelo, ale nic, co bych nevydržel. Cítil jsem, jak mi začala téct z nosu krev. Nevydržel jsem to a musel jsem ho pustit.

Prudce se nadechl a otevřel oči. Vyděl jsem, jak se mu krásně zceluje rána na břiše a modřiny mizí.

Chtěl se posadit, ale já ho zastavil.

,, Chvilku se nehýbej, dokud se pořádně nezahojíš."

On jen kývl a já si šel konečně utřít nos. Přinesl jsem mu jedno z mých triček a vodu.

,, Na"

,, Děk-kuju"

,, Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?"

,, Fel-lix"

,, To je vpořádku, nemusíš se bát, já ti nic neudělám. Mohl by jsi mi říct, co se ti stalo?"