Druhý život Severuse Snapea (SNARRY)

1.kapitola: Dárek

Harrymu docházel čas.

Na Grimmauldově náměstí strávil skoro celé léto. Sám

No, ne úplně sám. Krátura trval na tom, že se vrátí do starobylého a nejvznešenějšího domu Blacků, když zjistil, že tam Harry bude v dohledné době bydlet.

Harry občas odcházel, aby se sešel s přáteli – nebyl úplný samotář. Vše se odvíjelo od jeho nerozhodnosti ohledně dalšího kroku v životě. Všechno vždy směřovalo k bitvě Harry Potter versus lord Voldemort, ať už si to Harry uvědomoval, nebo ne. Voldemort byl pryč. Harry posloužil svému účelu.

Ani neměl žít. Ale žil.

Dopisy se hromadily ve vchodu a Krátura málem dostal záchvat paniky pokaždé, když kolem nich prošel. Jediné, co domácí skřítek mohl udělat, bylo zorganizovat je podle odesílatele podél stěn do úhledných hromádek, aby chodba zůstala čistá.

Den za dnem dostával nové dopisy tím nejpodivnějším způsobem – byly mezi Harryho košilemi v prádelníku, nacpané v Harryho botách, složené do papírových vlaštovek rozházených po salonu. Bylo to podobné létu před jeho prvním rokem v Bradavicích. V naději, že je zablokuje, sice použil nějaká ochranná kouzla, ale proti kouzlům ministerstva to zjevně nepřicházelo v úvahu.

„Kdyby pan Harry své dopisy jen otevřel, Krátura by je mohl zahodit, pane.„

To Harry ale nemusel, věděl, že buď psal Kingsley, který trval na tom, aby se Harry zapsal do bystrozorského programu, nebo McGonagallová, kvůli pozici profesora obrany proti černé magii v Bradavicích.

Uměl si sám sebe představit, jak dělá jedno nebo druhé, ale jeho srdce v tom prostě nebylo. Už ne. Toho dne ztratil víc než jen střípek Voldemortovy duše. Vrátil se mu kus sebe sama, ale ne tak docela jako celek. Ne proto, že by už nebyl viteálem, ale bylo v tom ještě něco jiného. Skoro jako by v něm byla prázdnota, dočasně zaplněná, dokud ten kus Temného pána nezmizel.

Přál si, aby věděl, jak ji zaplnit.

Harry si užíval čas s přáteli, dokonce i občasné rande s Ginny. Ale jakmile se rozloučil, vrátila se prázdnota. Nic se nezměnilo. Harry věděl, že takhle žít nemůže.

Ale řekl Kingsleymu a McGonagallové, že jim do 1.srpna odpoví.

Byl předvečer Harryho 18. narozenin a on netoužil slavit ani na naléhání Rona a Hermiony. Cítil, že nemá právo zestárnout o další rok, zatímco tolik lidí zemřelo.

Ale možná by mohl poprosit pár přátel, aby si dali máslový ležák nebo skleničku whisky. Harry vešel do haly a právě se chystal letaxem zavolat Ronovi a Hermioně, když si všiml jediného dopisu, který ležel na malém balíku na podlaze vedle dvou vysokých komínů. Probudila se v něm zvědavost, změnil kurz a sehnul se, aby si obálku prohlédl. Pečeť byla inkoustově černá, daleko odlišná od bradavické červené nebo zlaté reliéfní od ministra.

Než ji zvedl, zaváhal. Koneckonců měl narozeniny. Samozřejmě, někdo mu poslal dárek. Ale vepředu nebylo žádné jméno ani adresa, jen elegantní písmeno B, úhledně natlačené do vosku na zadní straně. Harry se chvíli kousal do rtu, pak zlomil pečeť a otevřel složený pergamen.

Drahý Harry,

Je tu ještě jedno tajemství, které ti musím prozradit.

Využij ho dobře.

Brumbál.

Harry zmateně zamžikal a podíval se na malý balíček. Odhodil dopis stranou, než odtrhl obal a odhalil cosi, co vypadalo jako malá šperkovnice z černě zbarveného dřeva. Byla jednoduchá, ale jak znal Brumbála, věděl, že obsah nebude zdaleka stejný.

Harry se zamračil a obrátil krabičku v rukou. Nebyla tu žádná západka ani zámek, ale panty vzadu byly jasným znamením, že se dá otevřít. Pokusil se zvednout víko, ale nehnulo se.

„Už zase," vydechl Harry a vzpomněl si na Zlatonku a hádanku, kterou Harry musel rozluštit. Doufal, že to nebude tak dramatické jako 'musím zemřít'.

Pak se do dřeva vypálila zpráva, jako by ji napsal neviditelný brk.

Všechno nejlepší, Harry. Nechť obdržíš největší z darů ve svém osmnáctém roce. Ať se k tobě chová hezky.

Harry se zamračil ještě víc. On? Kdo? Po dalším uvažování bylo jedinou logickou odpovědí, že skříňka byla očarovaná tak, že zůstane zavřená až do jeho narozenin. Byl to ten nejlepší odhad, který měl. Kdyby se neotevřela, možná by si potřeboval udělat výlet do Bradavic. Nedopustí, aby Brumbálovi prošla další záhadná, téměř zbytečná zpráva, když to může Harrymu říct rovnou!

Harry, příliš zaměstnaný možným obsahem krabičky, zapomněl na potenciální večer s kamarády. Odnesl krabičku do salónu, vrhl se na pohovku a otáčel ji v rukou. O její stěny se ozvalo tiché zadunění. Takže to bylo něco tvrdého.

Vyskočil, když v půl dvanácté zazvonily staré hodiny, a mezírkami se rozlila měkká stříbrná záře. Ale ať se snažil, jak chtěl, stále se neotvírala.

Vydal frustrovaný povzdech, sklouzl z pohovky a odnesl si ji s sebou do kuchyně. Otevře se v den jeho narozenin, tím si byl Harry jistý. Nejlepší bude trávit čas šálkem čaje, zklidní mu nervy.

S kouřícím šálkem v ruce přecházel po kuchyni a vrhal pohledy na krabičku, z níž se záře postupně rozjasňovala s ubíhajícími minutami. Čaj ho neukonejšil. Ne že by se ho vůbec dotkl. Co mohl Brumbál před Harrym tajit, aby v tento konkrétní den prozradil?

Harry se rozzuřil, vylil čaj do dřezu a pak zamířil do svého pokoje. Možná by stačila sprcha, aby se uvolnil.

Horká voda sice uvolnila napětí ve svalech, ale v hlavě zůstával zvrácený nepořádek.

On? Kdo byl on?

Když uslyšel, jak hodiny odbíjejí půlnoc, okamžitě vyskočil ze sprchy a nahodile se oblékl, pak se div nezřítil ze schodů.

Stříbrná záře teď byla oslepující zlatá, Harry vytáhl hůlku a opatrně se přibližoval. Uchopil víko a zavřel oči, když se víčko s lehkostí zvedlo. Harry nakoukl okem a zjistil, že se světlo rozplynulo, a na malém sametovém polštářku ležela malá lahvička se stříbřitou tekutinou – vzpomínka.

Vedle ní byla brož, která měla tyrkysovou barvu, okraje měla potažené stříbrem. V jejím středu stálo reliéfní „P" a Harry uvažoval, že by mohlo patřit jeho otci. Nebo snad jeho babičce? Položil ji zpátky do krabice a zvedl malou lahvičku. Z toho, co poznal, v ní byla jediná vzpomínka – ta Brumbálova, předpokládal.

Neschopen se dále ovládnout, zařval: „Kráturo?„

S prásknutím se skříněk objevil po jeho boku a hluboce se mu klaněl. „Volal pan Harry?„

„Ahoj... ehm... Kráturo. Jen mě tak napadlo – mají Blackovi nějakou myslánku?„

Krátura se na něj podíval. „Všechny nejvznešenější rody je mají, pane.„

Harrymu v očekávání naskočila husí kůže. „A je tady?„

Krátura se zamyslel. „Myslím, že ano, pane. Profesor Brumbál však Kráturovi nařídil, aby v případě potřeby poslal pana Harryho do Bradavic, pane.„

Harrymu spadla brada. „Kdy?„

"Během Kráturovo působení v řádu, pane. Říkal, že ho bude pan Harry potřebovat na své osmnácté narozeniny. Pokud se Krátura nemýlí, tak je to dnes, pane?„

Harry polkl a přikývl. „Ano, to je.„

Skřítkovi zajiskřily oči. „Pak musí Krátura panu Harrymu upéct dort!„

„Ale ne... to je v pořádku," řekl Harry a mávl rukou, aby ho propustil.

Kráturovo nadšení opadlo a Harry cítil, jak se mu v žaludku chvěje pocit viny. „Dobře. Malý dortík.„

Skřítek se rozzářil a po sotva nabraném dechu už vytahoval misky, mouku a pekáč. Harry zavrtěl hlavou, pak se podíval zpátky na brož a pak na vzpomínku.

„Tak tedy do Bradavic.„