Druhý život Severuse Snapea (SNARRY)

6.kapitola: Oslabení

Už to byly skoro tři týdny a Harryho odhodlání se hroutilo. Držel si odstup a Severusovi nechal prostor, který potřeboval. Ale pokud šlo o Harryho, bez ohledu na úsměvy a příjemné pozdravy, když dostal příležitost, byl chladný jako vždy.

„Musím něco udělat." Vyštěkl Harry na Snapeův portrét. „Sotva jím a spím. Vím, že jsi říkal, abych ti dal čas, ale..." Harry škubl svými vlasy a nechal je vzpurnější, než byl jejich přirozený stav. „Řekni mi, co mám dělat." Prosil muže.

„Běž za ním.„

Harry se zastavil a pátral ve Snapeově tváři po nějaké známce žertu. „Ty – ty to po mně chceš?„

„Už mě unavuje být svědkem vlastní bídy." Protáhl. „Za celý život jsem toho zažil dost. Doslova.„

Harry se zamyslel, stále ještě s přetrvávajícím váháním v koutku mysli, pokud na něj bude tlačit příliš silně, jen by Severuse odstrčil dál.

„Jsem paličatý." Řekl Snape. „Myslím, že je na čase, abys zapnul Potterův šarm.„

„Potterův šarm?" Zeptal se Harry s úšklebkem. „A co to znamená?„

„Znamená to blbnout jako beznadějný nebelvír, kterým jsi.„

Harry obrátil oči v sloup. „Kdybych věděl, že se ti to na mně líbí, způsobil bych ve škole ještě větší zmatek.„

„Věř mi." Řekl Snape a promnul si nos. „Už tak jsi měl dost problémů.„

„Ale teď bych měl nějaké způsobit?" Zeptal se s úšklebkem.

Snape si povzdechl. „Buď na mě hodný, prosím tě.„

Než Harry zamířil ke dveřím, oblékl si svetr. „Nemůžu nic slíbit." Než otevřel dveře, otočil se, aby na něj mrknul, ale zarazil se a zeptal se ho,

„Jak to poznám? Že mě taky chceš?„

„Jsem tvoje spřízněná duše. To poznáš." Řekl Snape. „Ty dvě duše se navzájem volají a jednoho dne s tím nebudu moci bojovat. Budu tě potřebovat po svém boku. Až ten den nastane, tvá duše to volání přijme.„

Harryho tvář zbledla. „Ale to zní, jako by tě někdo nutil-"

„Harry, tvoje duše jsi ty. Jestli ti to pomůže jsem k tobě povolán, protože je to nejhlubší touha mého srdce. Stejně jako já jsem tvůj.„

Harry si promnul hruď a zhluboka se nadechl. „Dobře. Popřeješ mi štěstí?„

Snape s úšklebkem zavrtěl hlavou. „Běž.„

Harry se rozzářil, když za sebou zavřel dveře.
********

Harry zaklepal na dveře. Ticho.

Zaklepal znovu. Zase ticho.

Harry věděl, že tam je – cítil ho.

„Severusi! Musím s tebou mluvit." Zavolal. „Prosím!„

Dveře se otevřely a Harry se setkal se zahořklým, stísněným výrazem, který tak dobře znal, i když ne na této konkrétní tváři.

„Co se děje, profesore Pottere?„

Harry ztuhl a snažil se najít slova, která nepřicházela. „Já... ehm... můžu dál?„

Na dlouho se rozhostilo ticho, než Severus ustoupil stranou. Harry vstoupil a vůně muže naplnila jeho smysly. Bylo to jako křehká sklenice vody za horkého letního dne.

„Tak... jak ses měl? Vyučování jde dobře?„

Když se dveře zavřely, Severus se otočil, přistoupil ke svému stolu a posadil se za něj. Severus začal listovat hromádkou pergamenu. „Do toho vám nic není.„

„Není?" Řekl Harry stručně a přistoupil k psacímu stolu. Chtěl se po muži natáhnout, chytit ho za předek hábitu a přitáhnout ho k polibku, ale Harry si byl jistý, že to patří do kategorie 'odstrčit Severuse dál'.

Severus se na něj zaškaredil. „Vy nejste můj strážce, Pottere.".

Harry zaskřípal zuby a zklidnil dech. Takovou frustraci necítil od pátého ročníku. Harry zavřel oči a prudce se nadechl, než se pomalu zeptal.

„Dal bys mi trochu svého času?" Zeptal se Harry a změkčil tón.

Mistr lektvarů stáhl rty do tenké linky.
„Ne.„

Harry se nemohl ubránit zasténání. „Prosím tě, Seve." Na rtech mu to jméno připadalo tak přirozené, jako by tomu člověku tak říkal celý život.

Severus ztuhl. „Říkal jsem vám -"

"Já vím, já vím. Nevybral sis mě. Slyšel jsem tě napoprvé." Zabručel Harry. „Jen... mi dej šanci to změnit.„

Muž položil papíry zpátky na stůl. „Nevidím v tom žádný smysl.„

„Smysl?" Zeptal se Harry užasle. „Tohle všechno bylo pro tebe – pro tvé štěstí..." zajíkl se Harryho hlas. „...a moje.„

„Za vaše štěstí nenesu zodpovědnost." Vyštěkl Severus a shodil židli, když se zvedl. „Žádám vás laskavě, pane profesore, abyste odešel. Určitě máte spoustu práce s plánováním hodin."

Harrymu plály tváře, zaťal čelist, když ucítil nával hněvu. „No, víš co, Snape?! Já si tě taky nevybral!"Odvrátil se od muže a vyrazil ke dveřím, srdce mu puklo, když se za ním zabouchly.
*************

Severus narovnal židli, než se do ní znovu zhroutil. Ruce se mu třásly, srdce mu bušilo jako buben. Pořád říkal ne, ne, ne, když se jeho tělo bránilo. Jdi za ním, drž ho, polib ho, pomiluj-"

„Ne!" Zaječel a shodil ze stolu své knihy a pergameny.

Bylo to všechno pro jeho štěstí, říkal Harry. „Nezasloužím si to..." zašeptal Severus a opřel se lokty o dřevo, když mu tvář padla do dlaní.

„Vím, že tomu věříš." Ozval se chladný hlas, který by Severus poznal kdekoliv.

Obrátil se k obrazu vařících se kotlíků a zjistil, že stojí mezi nimi – nebo spíš... jeho druhé já.

„Co chceš?" Vyštěkl, protože moc dobře věděl, proč tu ten člověk je.

„Proč s tím musíš tak tvrdě bojovat?„ Zeptal se portrét Snape a líně míchal limetkově zelený lektvar.

„ Nevíš? Přece jsem ty, ne?" Zasyčel Severus.

„Jsme zlomení. Když jsme důvěřovali, byli jsme zrazeni. Milovali jsme a ztráceli." Severus zvedl ruku, aby muže zastavil, ale portrét pokračoval: „Neříkám, že si ho – my – zasloužíme. Nikdo si ho nezaslouží. Ale on si zaslouží být milován.„

Mladší Severus se mu vysmál a zkřížil ruce na prsou. „Co je tak skvělého na jiném Potterovi? Hmm? Je stejně horkokrevný a arogantní jako jeho otec.„

„Vzpomínám si, že to se ti na Jamesovi vlastně docela líbilo." Řekl Snapeův portrét pohrdavě. „I když to nerad připouštíš. Vím, že jo.„

Severus se na obraz zamračil. „Na čí straně jsi?!„

Jejich oči se setkaly a on řekl: „Na naší.„

Severus zamručel, pak vytáhl hůlku a odlevitoval knihy a pergameny zpět na stůl. „Už toho mám za jeden den docela dost, díky." Ušklíbl se a sebral tašku. Bez dalšího slova se chodbou ozvalo druhé bouchnutí dveří.