Fiducia

► Part 1

„Opatruj se, zlato. A dej nám vědět, jak dopadlo zařazování," promlouvala ke Scorpiusovi, který skoro nevnímal, matka.

„Možná, že otec vypadá na to, že mu záleží hlavně na tom, aby ses dostal do Zmijozelu, ale je jiný než dědeček. S tím by to už bylo horší..." dodala dost potichu na to, aby to otec, jenž zrovna koukal směrem, kde stáli Potterovi a Weasleyovi neslyšel, a povzbudivě se usmála.

Bylo prvního září za deset minut jedenáct a na nádraží King's Cross bylo rušno.

Scorpius měl v hlavě naprosto prázdno. Bylo to velice inteligentní dítě, ale teď se mu v mysli mihotalo jen pomyšlení na to, co se stane, jestli ho Moudrý klobouk nezařadí do Zmijozelu. Jemu samotnému bylo docela jedno, kam ho ta čepice zařadí, ale bál se, co by na to řekli rodiče a čeho se bál ještě víc, jak by se zachoval děda Malfoy.

Nedej Merline, aby se dostal do Nebelvíru! Sice o tom sám velice pochyboval, ale problém byl v tom, že si nepřipadal ani nijak odvážný, extra inteligentní nebo loajální, natož ctižádostivý. Možná mě Moudrý klobouk nakonec nezařadí nikam a budu třeba moct pomáhat na ošetřovně, pomyslel si. Možná by mohl pracovat u Svatého Munga. Koneckonců, knih na to už nastudoval dost a byl si jistý, že rok dva praxe by mu vystačil k tomu, aby mohl nastoupit do kouzelnické nemocnice jako plnohodnotný ošetřovatel i bez nějakých Bradavic.

„Scorpiusi, za pět minut odjíždí vlak. Pojď, pomůžu ti s kufrem," vyvedl ho otec z jeho myšlenek. Jakmile dostali kufr do vlaku, dodal si Scorpius odvahy a zeptal se otce na to, co ho trápilo.

Zvedl své modré oči a nervózně je upřel do téměř stejných, jen o hodně světlejších. Někdy si napadalo, že až bude starší, možná ty jeho vyblednou také. Vlivem toho, čeho se stanou svědky. Něčeho děsivého. Jako ty otcovy.

„Tati, co se stane, když se nedostanu do Zmijozelu?"

Otec se snažil zamaskovat svůj překvapený výraz. Ještě nikdy se ho syn na žádnou otázku z takového soudku nezeptal. Scorpius byl vůbec vždycky až moc samostatný. Nikdy po něm nic nežádal. Na nic se neptal. Ne, že by neměl zájem, jen se prostě cítil dost nepatřičně, když něco vyzvídal. Někdy měl Draco pocit, jako by ho ani vlastní syn nepotřeboval.

Teď se na něj ale jeho dítě obracelo se skrytou prosbou o ujištění, že ať se stane cokoli, vždy tu pro něj bude. Chvíli přemýšlel, co říct. Pak se s velkým odhodláním dal do svého prvního rodičovského kázání v životě.

„Jméno Malfoy prostě tak nějak do Zmijozelu patří a je to u nás považováno za něco jako rodinnou čest. Za něco, bez čeho se jako Malfoy neobejdeš."

Jakmile to dořekl, ihned zaregistroval ještě větší nejistotu v synově tváři.

„Já ale tuhle myšlenku nesdílím," pokračoval. „Ve svém životě jsem udělal spoustu špatných rozhodnutí, kterých jsem potom ještě dlouho litoval a některých lituji dodnes," jen tak mimochodem zvedl pohled k nedaleké směsici černovlasých a zrzavých hlav.

Po této části proslovu se chlapci tvář trošku uvolnila, stále ale ještě pociťoval silné napětí, které nemělo přestat, dokud nebude zařazen.

„Jednou mojí chybnou představou bylo to, že jsem si myslel, že každý, kdo není ve Zmijozelu, je mi podřadný. Víc než by mi mohl být podřadný kdokoli jiný, byli ti z Nebelvíru. Ale teď jsem dospělý. Vím, že jsem Malfoy a jsem na to hrdý. Vím taky, že mi je podřadných spoustu lidí. Ale ne proto, že by byli z Nebelvíru, Havraspáru nebo Mrzimoru. Jsou mi podřadní kvůli tomu, co nosí tady," přiložil synovi prst na čelo a věnoval mu slabý úsměv.

Na mysli mu vytanula vzpomínka na den, kdy sám byl na synově místě. Představa toho, jak by se tvářil otec, kdyby věděl, jak rozdílná je synova promluva k vnukovi od té, co sám Dracovi před již více než pětadvaceti lety dával on, mu na chvíli zastavila nit hovoru. Pak ale statečně pokračoval dál.

„Hlavně si pamatuj, že ať už se dostaneš do jakékoliv koleje, budeš pořád Malfoy a to nikdy nikdo a nic nezmění. Nikdo. Dokonce ani děda. A co sejde na tom, co si myslí děda? Nejdůležitější je to, co si myslíš ty, Scorpe, na to nezapomeň."

Zaznělo písknutí a nástupiště 9 3/4 zaplnila pára. Otec poplácal syna po rameni. Na objetí se nevzmohl. Na to mezi nimi vládlo až moc silné napětí.

„Měj se zlato. A piš nám," doběhla ještě k vlaku pro poslední polibek a objetí na rozloučenou matka. Její havraní vlasy chlapce nepříjemně lechtaly v obličeji, ale objetí se nebránil.

„Hodně štěstí. A drž se," na chvíli se otec odmlčel, jako by pořád nemohl uvěřit, že to je skutečné, a poté to konečně vyslovil, „synu."