Fiducia

► Part 6

Chtěla jsem napsat jednu kapitolu ještě než odjedu do Anglie. Není tak dlouhá, jako byla ta minulá, no i tak doufám, že se bude líbit :)

Od večeře se Scorpius zvedl jako jeden z prvních. Ryan ho ještě stihl povzbudivě poplácat po rameni, ale potom už zůstal blonďatý chlapec sám.

Vydal se tedy pomalu šouravými kroky nahoru po schodech. Dvojčata stále nebyla nikde k nalezení. Po vyučování už na ně nikde nenarazil a ve Velké síni také nebyla. Scorpiuse napadlo, že se třeba vůbec nedostaví a bude si tak moci odpykat svůj trest sám, ale měl pocit, že to už by toho chtěl asi hodně.

Chodby byly prázdné, všichni ještě večeřeli. Zrovna se chystal zahnout za roh ke schodišti, když v tom...

„Psst."

Scorpius se otočil, ale nikoho neviděl. Rozhodl se tedy pokračovat v cestě.

Ale znovu: „Psst."

Zmateně se rozhlížel po chodbě, ale nenacházelo se v ní nic, co by jevilo sebemenší známky života. Tedy alespoň do té doby, než se s obrovským rámusem zhroutilo k zemi jedno brnění.

„Zatraceně," zaklel tajemný hlas. Chlapec se za ním vydal.

„Co ty tady děláš?" koukal vyjeveně na původce toho všeho, no musel se zasmát. V tom nepořádku vypadal vážně vtipně.

„Zachraňuju ti kejhák. Samozřejmě."

Scorpius byl pořád zmatený. „Ale proč?"

„Protože vždycky splácím svoje dluhy," mrklo děvče na udiveného chlapce a zatáhla ho k sobě. „A taky po sobě vždycky uklízím." Vytáhla hůlku a jedním mávnutím napravila spoušť, kterou před několika okamžiky sama způsobila.

„To je fajn, jenže mám zrovna docela naspěch, víš, takže kdybys byla tak hodná a omluvila mě, byl bych ti fakt vděčný. Ničit a zase spravovat školní majetek s tebou můžu někdy jindy -" začal Scorpius, ale zastavil ho její prst na rtech.

„Jestli nechceš přijít i o ten kousek cti, který ti po dnešním vystoupení před Teddym ještě zůstal, tak buď teď, prosím, laskavě zticha a poslouchej. Pro začátek," stáhla mu prst z úst, „budeme mluvit tiše." Poslední slova zašeptala.

„Proč?" zeptal se chlapec znovu.

„Protože chceš pomstu," zajiskřilo se jí v jejích oříškových očích a obličej jí ozdobil šibalský úsměv. „Hned za rohem na tebe čeká smršť hnojůvek a kyblík s extra dávkou žabího slizu. Měl bys mi líbat nohy, blondýne!" zachichotala se potichu. „Ale nejdřív si vezmi tohle." Podávala mu v dlani několik malinkatých koulí pokrytých trny po celém svém povrchu.

„Ale jak tohle všechno víš?" naléhal stále Scorpius. Stále mu to nedávalo smysl. Vysvobodil jí dneska ze spárů hadovky, to ano, ale proč pomáhá ona jemu s pomstou proti dvojčatům? S pomstou, která se jí vlastně vůbec netýká?

„Sleduju je celé odpoledne. Celou dobu byli ve společenské místnosti a chovali se fakt dost divně. Nedalo mi to. Asi před hodinou se konečně zvedli od svého stolku v rohu místnosti, ale na večeři rozhodně namířeno neměli. Napadlo mě, že mají v plánu poděkovat ti za ten míč, co jsi tak něžně Danielovi vrátil dneska na obraně."

„Já si nezačal, to -"

Rose mu přikryla ústa dlaní. „Říkala jsem, že budeme mluvit tiše. Číhají tam na tebe. Aspoň v to teda můžeme doufat. Je totiž docela dost možný, že to brnění přivolalo jejich pozornost, takže konec vysvětlování a vzhůru do práce."