Fiducia

► Part 2

Jen tak seděl v prázdném kupé (naštěstí, neměl zrovna chuť hledat si nové kamarády) a sledoval z okna postupně divočejší a neuspořádanější krajinu. Chvílemi si četl ve své učebnici lektvarů a chvílemi zase v učebnici bylinkářství. Na učení není nikdy brzy. Ale stejně text moc nevnímal. Pořád mu totiž běhalo hlavou jen to, co se bude v rodině dít, až ho klobouk pošle jinam než do Zmijozelu.

V hlavě mu ještě pořád znělo poslední otcovo slovo.

"Synu."

Ještě nikdy mu tak neřekl. Ale to jediné slovo mu vynahradilo všechna ta, co za ty roky Draco z úst nevypustil a raději je spolkl i s dalšími slovy projevujícími otcovskou lásku.

Jen doufám, že tu budou nějací normální lidé. To, co jsem viděl zatím, byla samá neinteligentní paka.

Vůbec nejedl, neměl chuť. Počítal, že se pořádně nají až v Bradavicích u slavnostní tabule, už jako člen některé ze čtyř kolejí. Proč se vlastně musí studenti rozřazovat? Copak to někdy vedlo k něčemu dobrému? Pouze k nenávisti mezi jednotlivými kolejemi, jak se dovtípil z otcových strohých poznámek o škole.

***

Pomalu se začalo stmívat, a tak se Scorpius převlékl do svého před týdnem koupeného hábitu. Když si uvazoval černou kravatu s erbem Bradavic, zase mu v hlavě vyvstala myšlenka, jakou kravatu asi bude nosit od zítřka.

Ať už to bude jakákoliv, bude se snažit dělat své koleji čest, bude pro ni získávat body za vědomosti a nakonec jeho kolej vyhraje školní pohár. Pro to se rozhodl a to taky splní.

Zavrávoral, jak vlak zastavil. To už dojeli na nádraží v Prasinkách a ve vlakové chodbičce se začali hromadit studenti. Scorpius s povzdechem vstal, otevřel dveře kupé a vecpal se do tlačícího se davu studentů.

Jakmile se dostal ven z vlaku, profoukl mu slabý večerní větřík jeho blonďaté vlasy, které zdědil po otci.

Prváky svolával nějaký přerostlý, dost divoce vyhlížející muž. Jakmile se k němu přidal i Potter a Weasleyová, hned ty dva zdravil a staral se, jestli je všechno v pořádku.

Když se všichni z prvního ročníku sešli, vyrazili s obrem v čele k jezeru, kde už čekaly lodičky, do kterých nasedli.

Se Scorpiusem byla v loďce nějaká blonďatá holka a černovlasá dvojčata, která už stihl zaregistrovat ve vlaku, když běhala po chodbě sem a tam a šermovala s hůlkami.

Hrad byl obrovský, až to bylo k neuvěření. Měl v sobě jakési kouzlo. Ne to kouzlo, které jste dokázali vyčarovat hůlkou. Prostě takové to kouzlo, jaké znají i mudlové.

Loďky dopluly do jeskyně pod hradem a obr je vyvedl až do Vstupní síně, kde na ně už čekal jakýsi velmi malý mužík.

„Dobrý večer, studenti. Jsem profesor Kratiknot a až budeme připraveni, dovedu vás do Velké síně, kde budete postupně všichni rozřazeni do některé ze čtyř kolejí naší školy. Koleje se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel."

Všichni ho pozorně poslouchali. Tedy až na dvojčata, která si něco mumlala a pochechtávala se.

„Jediné, co musíte udělat, je sednout si na stoličku až vás vyvolám a vyčkat do zařazení do koleje Moudrým kloboukem, který vám nasadím. Jakmile řekne, do jaké koleje patříte, sednete si k příslušnému stolu. Teď zkontroluji, jestli už jsme připraveni a dojdu pro vás. Vy zatím počkejte tady."

Nikdo se ani nehnul.

To ale jen do chvíle, kdy najednou Scorpiusovi něco vybuchlo u nohy a v jeho bezprostředním okolí se najednou začal rozlínat příšerný zápach. Ihned mu bylo jasné, kdo to udělal.

„Ježiš to je pako. Jak úplně nadskočil," začali se původci rozruchu, který vytvořil na tvářích přítomných buď pobavené, nebo ještě rozrušenější výrazy než předtím, blonďatému chlapci vysmívat.

Scorpius už se nadechoval v záchvatu vzteku, který ale musel přemoci, když se najednou otevřely dveře do Velké síně a nespočet obličejů se rázem do jednoho upřely na prvňáky.

Odplata musí počkat, tohle by nebyl nejlepší způsob, jak začít svůj nový život.