Fiducia

► Part 3

Scorpius se stačil vecpat někam doprostřed davu, takže na něj nepadaly ty pohledy, co na ty vepředu. Došli až před stůl, za kterým seděli učitelé a před nímž stála dřevěná stolička a na ní klobouk, který vypadal dost staře a opotřebovaně. Vedle stoličky stál ten maličký profesor, který nebyl vyšší než učitelský stůl.

Najednou všichni ztichli a klobouk se dal do zpěvu. Scorpius ho ale nevnímal.

Když klobouk skončil, všichni začali tleskat a blonďatý chlapec, jehož myšlenky se momentálně nacházely spousty mil od místa, kde právě stál, se automaticky přidal.

Profesor u stoličky začal vyvolávat jména prváků z pergamenu, který držel v ruce.

Scorpiusovi vnikala jména do uší, ale k mozku už nedoputovala žádná. Tedy až na pár výjimek.

Tak třeba ta blonďatá holka z loďky se jmenovala Amanda Holmesová a byla zařazena do Mrzimoru.

Nudné jméno jako bylo "Hood Charlie" by jeho pozornost nejspíš neupoutalo, ale když do něj černovlasý chlapec strčil a místo omluvy mu věnoval svůj protivný úšklebek a ještě k tomu všemu drzé „Dávej přece pozor", hned začal vnímat. Všechno, jen ne ve stejné koleji i kdyby jen s jedním z nich!

Chlapec byl zařazen téměř ihned do Nebelvíru.

Poté vrazilo do Scorpa, tentokrát ale z opačné strany, i druhé dvojče - Hood Daniel. Jakmile byl zařazen do stejné koleje, jako jeho bratr, měl Scorpius ujasněno, že do rudo-zlaté koleje se mu chce nejméně ze všech čtyř.

Když Velkou síní zaznělo hlasité "Malfoy Scorpius" a všechny zraky v místnosti se najednou upřely do chlapce, který tak nesnášel být středem pozornosti, teprve Scorpovi zatrnulo.

Myslel, že nedokáže hnout prstem, natož dosoukat celé tělo až ke stoličce, která byla najednou tak daleko. Věděl, že se musí hnout, ale pro Merlina nevěděl jak.

„Co je s ním?" uslyšel za sebou šeptat nějaký hlas.

„Je jenom nervózní, co by s ním bylo?" odsekl druhý hlas, tentokrát holčičí.

Scorpius byl moc strnulý na to, aby se dokázal obrátit a oběma vysvětlit, že jim po tom nic není.

„To ale nevysvětluje, proč stojí na místě jako by ho babička přistihla o půlnoci při jedení koláčů," namítl zase ten až moc zvědavý kluk.

„Jo, ten tvůj výraz, který se ti držel na obličeji ještě celý další den byl vážně k popukání," uchechtlo se děvče. „Vypadal jsi, jako by ti ulítl hipogryf."

„A divíš se? Ten její ječák, co se nes přes celý Doupě, byl fakt dost děsivej," dotčeně jí odpověděl chlapec.

To už se ale ozval znovu hlas toho maličkého profesora: „Malfoy Scorpius. Je tu pan Scorpius Malfoy?"

„Tak už jdi, mám hlad jak vlkodlak a nehodlám čekat, až se laskavě uráčíš nakráčet k tomu zatracenýmu klobouku a nasadíš si ho na hlavu," strčila do něj ta holka, co ještě před chvílí vedla rozhovor s nějakým jejím pravděpodobně příbuzným.

Scorpius se najednou hned vzpamatoval a rychle, i když dost podivnou chůzí, nakráčel až ke stoličce a nasadil si na hlavu, nervozitou zbledlou ještě víc než jindy, Moudrý klobouk. Neměl tušení, kam bude zařazený, ale momentálně ho to ani tak nezajímalo. Hlavně když konečně bude moct uniknout té spoustě očí, co ho sledovala ze všech stran.

„Á, pan Malfoy. Už jsem myslel, že se nedočkám." Zaznělo Scorpiusovi jakoby v hlavě.

„To já chvíli taky," řekl si v duchu, ale měl takový zvláštní pocit, že klobouk to moc dobře slyšel.