Fiducia

► Part 7

Po neskutečně dlouhé době jsem zpět. A s neskutečně krátkou kapitolou. Ale zkrátka se mi vešlo vše, co v kapitole mělo být, do takhle krátkého textu. A víme, protiklady se přece přitahují :) Chci jen říct, že se opravdu snažím a ráda bych psala častěji. Kdyby jen byl čas, že... Doufám, že jste na tenhle příběh ještě nezanevřeli. Opravdu ho mám ráda a dělá mi hroznou radost, když ho máte rádi i vy. Tak si užijte tuhle kapitolku. Přísahám, že do konce prázdnin se zase objevím se skutečnou kapitolou ^^

Ještě chvíli poté, co vzteky zbledlá McGonagallová odvedla naprosto vykolejená dvojčata pryč z místa pohromy, setrval Scorpius na místě s očekáváním, že se ještě Weasleyová objeví. Když se ale ani po dvaceti minutách neukázala, rozhodl se pokračovat ve své cestě do profesorova kabinetu. Snažil se vyhýbat shlukům žabího slizu na podlaze, ale po jednom nepovedeném pohybu, díky němuž se v slizu vymáchal celý, to vzdal. Místo toho si usmyslel, že toho využije pro svoji bojovou taktiku. Naplácal si trochu slizu i na tvář a vydal se s velmi vydařeným zaskočeným výrazem přímo do spárů mladého profesora.

„Ehm, dobrý večer. Omlouvám se, že jdu pozdě, ale... Nějak jsem se zapomněl," dostával ze sebe pomalu. Teď už mu na tváři pohrával zaskočený výraz stejně skutečný, jako blonďatá primuska v havraspárské uniformě, která seděla na židli u stolu profesora a nakloněná přes desku stolu profesorovi něco šeptala do ucha. Profesorovy vlasy byly červené. To Scorpiuse ale zarazilo z celého tohoto výjevu nejméně.

„Pozdě? U Merlina, to už je tolik? Ale to nic, stejně jsem měl spoustu práce." Odmlčel se dočista z míry vyvedený profesor,  jehož vlasy nyní nabyly odstínu toho nejtmavšího nachu. „Děkuji vám, slečno Weasleyová, za pomoc s -"

„S organizací arény pro otestování zdatnosti prvních ročníků v obraně proti černé magii, která se bude pořádat na konci školního roku," zadívala se blonďatá dívka na rudovlasého profesora jako anděl. „Profesore Lupine," pokynula mu na rozloučenou a při odchodu šibalsky mrkla na ve dveřích strnulého Scorpiuse, který nestihl nic jiného, než se pozastavit nad tím, že existuje i Weasley s blonďatými vlasy.

„Neviděl jsi někde Hoodovy? A jak to, pro Merlina, vypadáš?" prohlédl si ho Lupin vyděšeně od hlavy až k patě a zase zpět.

„Bohužel nikde. Jakmile jsem si uvědomil, kolik je hodin, běžel jsem celou cestu až sem. Tady na chodbě jsem se ale sklouzl po vrstvě žabího slizu. Netuším, kde se tam sebral, ale jsem si moc dobře vědom toho, jak pěkně mě zřídil." Scorpius na své tváři vytvořil pokřivený úšklebek. Právě lhal profesorovi. Ale jen z principu!

„Z toho si nic nedělej. Vsadil bych kalhoty, že v tom má prsty Protiva," mrkl na něj Teddy Lupin. Jeho vlasy už opět nabyly původního odstínu červené.

„Jaký je tedy můj trest?" položil Scorpius otázku a nesměle pohlédl na stále ještě trochu vykolejeného profesora.

„Trest? No jistě. Asi bych se měl nejspíš poohlédnout po dvojčatech," profesor zamířil ke dveřím vedoucím z kabinetu do učebny, „takže se zatím můžeš sám pustit do čištění zvířecích příbytků v učebně." Otevřel dveře a zamířil dovnitř. „Nemusíš se bát, že na něco narazíš. Do jedné jsou vyklizené. Všechno potřebné je na katedře."

To byla profesorova poslední slova. Ihned poté se otočil na podpatku a vyrazil do útrob hradu na lov dvojčat. Scorpius neotálel a hned se pustil do práce. Poprvé v životě může pracovat naprosto oprávněně. Kdyby to jen viděla matka! Sám pro sebe se musel usmát. A kromě toho, čím dřív se do toho pořádně opře, tím dřív přece bude moct odejít.

***

Nakonec to ani netrvalo tak dlouho, jak při prvním pohledu na množství klecí a terárií očekával.  Od profesorova odchodu už uplynulo pár hodin, ale pořád nepřicházel. Všechny zvířecí výběhy už se leskly víc, než kdyby je leštila Betty. A Betty uměla leštit snad ze všech nejlépe. Scorpius tedy seznal, že se může bez nejmenších výčitek svědomí vydat na kolej. Už začínal být unavený.

„Jak to, u Merlina, vypadáš?" Tenhle povýšený, ale přesto nějakým zvláštním způsobem milý, tón by po těch dvou dnech poznal i ve spánku.

„Součást bojové taktiky," odvětil se stejně zabarveným hlasem. Poté se otočil na Rose čekající vedle dveří do učebny.

Uznale hvízdla. „Učíš se rychle." Chvíli na ní bylo vidět opravdové soustředění, jak se snažila, aby to nevyslovila. Nakonec se ale přemoci nedokázala. A Scorpius začínal tušit, že jinak už mu asi nikdy neřekne. „Blondýne."

Oba se na sebe usmáli a chvíli tak stáli v tichém porozumění.